pondělí 27. října 2014

Doombreaker

Do dlouhé době jsem se pustil do herního projektu, a také ho dokončil. A to asi hlavně díky soutěži Velkého Chytráka, která byla ohraničena deseti dny. A během deseti dnů vám to nadšení z tvorby většinou neopadne. V kombinaci se školou a prací to byly tak sotva dny tři, ale na tom příliš nezáleží. Na hře jsem pracoval s kamarády Michalem Kocourkem, který se postaral o grafiku, a Petrem Tomášem, jenž složil hudbu. Celá hra je dělaná s maximální nadsázkou, podle čehož vypadá i trailer. Ano, máme trailer!



Říkají si Světlonoši. Jsou nositeli světla ve světě, který se propadl do temnoty. Slunce nevyšlo již šestnáct měsíců, a tak nezbývá než se schoulit k mihotavému světlu, které vás ale před démony pekel neochrání. Jeden člověk nemůže zvrátit koloběh osudu, ale může vnést naději i do těch nejtemnějších koutů.

Hra se ovládá tlačítky Q, W, E, a R. Stáhnete ji buď na Dropboxu nebo Ulož.to. Případně můžete navštívit i kartu hry v soutěži a vyzkoušet si počiny ostatních tvůrců. Některé za to určitě stojí.


Na konec bych ještě rád poděkoval dalším lidem, kteří přispěli testováním, drobnou pomocí či trefnou radou: David Kocourek, Jirka Hrad, Jirka Vojtěch, Michal Jinoch, Roman Kejklíček. 

úterý 27. května 2014

Zklamání jménem DVTV

Internetový projekt dua Drtinová a Veselovský je zajímavý a především důležitý. Proč? Protože sliboval přinést kvalitní publicistický obsah z televize na internet. A takovou událost je hodno sledovat. Na internetu stále totiž nejsou peníze, které by tu být měly. Za obsah se neplatí atd. atd. Inzerenti raději vkládají peníze do televize, jelikož to přidává jejich prestiži, přestože skutečný dopad už není takový. Doba přechodu ale musí nevyhnutelně přijít. Jsem přesvědčen o tom, že lidé "žijící" na internetu jsou ochotni vyhledávat kvalitní obsah více než lidé konzumující televizi. Takový obsah ale často neexistuje. Alespoň v naší produkci ne.

DVTV (pod vydavatelstvím Economia) takový přechod v podstatě slibovala (možná jsem si ho jen vybájil). Vysílání začalo dnes a já mám k němu své výhrady. Nechci tu nyní hodnotit kvalitu obsahu, proti tomu v podstatě nic nemám. Snad je jen škoda, že s prvním vydáním nepřišlo silnější téma, které bych logicky očekával. Vadí mi některé dílčí věci. Pokud se podíváte na hlavní stránku pořadu, tak zjistíte, že vlastně žádná hlavní stránka pořádně neexistuje. Je tu výčet videí, která jsou seřazena podle data vydání. Jak jsem ovšem pochopil, tak některá videa dávájí dohromady celek (například 3 rozhovory s Topolánkem). Jsem zastáncem klipovitosti. Na internetu nechci půlhodinový pořad televizního formátu. Ale zase se nechci ztrácet. Mám jednoho hosta, tak ho přece dám do jednoho videa. Když si nyní pustím video Topolánek: Putin Ukrajinu nechce, tak to vlastně nemá pořádný začátek a konec už vůbec ne. A to je dle mého značný problém.


Také si myslím, že na formě tolik nezáleží. Pokud je dobrý obsah, tak formu neřeším. Ale v případě, že točím publicistický pořad, tak mám nějaké očekávání. Vůbec mi nevadí třesoucí se kamera. Bylo by mi úplně jedno, kdyby se celý pořad točil na iPhone - možná by to byla správná cesta. Ale nehorázně mi vadí střihová skladba. Ve škole mě učili jedno základní pravidlo: Když střihneš, tak nech diváka rozkoukat. A myslím, že na tom něco je. Bleskové střihy a vedle toho zbytečné záběry na moderátora, který kouká do papíru. Dělat debatu bez stativu mi přijde velmi zvláštní a to nemluvím o záběru přes hlavu moderátora, který je jak z nějakého seriálu. Opět - obsah má vyhrát nad formou, ale co se kameramanovi může stát, že řeže hlavu nad obočím a celý obraz nechává saku? Ten záběr je tak nepříjemný, že jsem musel přeskočit do jiného okna a poslouchat jen zvukovou stopu. To je další problém, protože akustika v "továrně" není zrovna nejlepší a šum v pozadí tomu rozhodně nepomáhá. 

Trochu mi to vlastně připomíná bolesti, které nás potkávaly ve škole. I přes mírné úvodní rozhořčení budu DVTV sledovat a doufám, že na tom budou ještě nadále pracovat. Rozhovor Drtinové s Babišem mi přišel lepší, takže to vidím pozitivně. 

P.S. Střídat přepálený polodetail se zažloutlým celkem také není příjemné pro oko. Holt už to bez té techniky a armády techniků není tak snadné... 

sobota 10. května 2014

Děti a videohry

Blíží se mi termín absolutorií, což znamená, že příští týden odevzdávám svou absolventskou práci. Nebyl bych to já, abych si nevybral téma, které se týká her. Odrazil jsem se od průzkumu ISFE (2012), který zjistil, že čeští rodiče jsou na tom velmi špatně s herní gramotností a vlastně je ani moc nezajímá, co hrají jejich děti. To je samozřejmě chyba. Problém je, že u nás neexistuje žádná osvěta. To je něco, co už podle mě měla Česká televize udělat dávno. Svou práci jsem proto nazval Děti a videohry a zaměřil jsem se téma hraní v rodině. Do toho jsem vměstnal komunikaci o hrách a ještě věkové hodnocení PEGI. Kromě teoretické práce jsem musel také natočit reportáž/dokument. S omezenou stopáží i prostředky ovšem nedokážu zpracovat celý dokument, který by téma komplexně pokrýval. Proto jsem si vymyslel fiktivní seriál, v jehož rámci představuji jeden díl. A zde se na něj můžete podívat.



Rozhovor mi poskytli Michal Rybka, Michal Roch, Jiří Vojáček a Jaromír Möwald, za což jim mnohokrát děkuji.

A kdo ví, třeba se do toho jednou s někým pustím pořádně a vznikne skutečně něco zajímavého.

neděle 16. února 2014

Dojmy z bety Titanfall

O hrách jsem tu delší dobu nepsal, naposledy v minulém příspěvku. A nyní mám potřebu napsat své dojmy z bety hry Titanfall. Předem otevřeně říkám, že mě hra nadchla. Hlavně mě ale překvapila, protože jsem nečekal, že bude tolik... jiná. Online FPS mě baví. Nejvíce asi Call of Duty, které už mi v posledních dvou dílech docela i začalo jít. Ačkoliv je každý díl nějak originální a zajímavý, tak pravdou zůstává, že herní styl se nemění. Jsou tam nové prvky, ale vždy se to vlastně hraje stejně. To samozřejmě není vyloženě špatně, ale...

Titanfall ale nabízí zásadní změnu, která mě dostala. Samozřejmě jsem hru od oznámení sledoval, ale žádné video nebo preview vám skutečný gameplay nikdy nepředstaví. V první řadě je rychlejší než konkurenční hry, vojáci jsou tužší a pohyb i zbraně fungují jinak. Hraje se skutečně jinak než jiné FPS hry. A víc než zmiňované CoD jsem v tom viděl Crysis 3. Asi nejviditelnějšími prvky jsou roboti a parkourový pohyb. Začal bych ale u úplně něčeho jiného. Titanfall je totiž první online FPS hrou, která hráče striktně nedělí na ty, kteří krájí a ty, kteří jsou krájeni. U CoD to je vidět výrazně. Já se naštěstí řadím mezi ty, kteří většinou krájí, ale frustrace ostatních hráčů není dobrá pro nikoho a kazí zážitek všem. Proč by kompetitivní hra měla polovinu lidí bavit a druhou rozčilovat? Respawn proto přichází s jednotkami, které jsou řízeny umělou inteligencí. Na bojišti proti sobě stojí dohromady 12 hráčů. A mezi nimi se ještě pohybují grunti a spectre což jsou slabší nebo silnější boti. Ti se pohybují ve skupinkách a jsou na bojiště pravidelně posíláni z orbitu v přepravních kapslích. Pro vás nebude žádný problém je likvidovat, obzvlášť skupinu gruntů stačí přepadnout a pozabíjet útokem na blízko. Vesměs vám nic neudělají. Ti tu jsou jednak pro atmosféru boje (neustále se někde něco děje), snadné sbírání bodů pro urychlení výsadků svého titana a třetím smyslem je náplň pro horší hráče. Nikdy tak nebudete mít pocit, že jste v týmu zbyteční (což se u kompetitivních FPS děje každou hru) a sami se nebudete nudit. Za zabití skutečného hráče je samozřejmě víc bodů, ale je také mnohem těžší ho sundat.


Celý zážitek se také mění, jakmile se do hry zapojí titani. Každý hráč má nárok na svého titana, který dorazí za určitou dobu. Ta se odpočítává a každé zabití dobu snižuje. Pokud zabijete grunta, tak to bude samozřejmě méně než za pilota (hráče). Po výsadku máte možnost do titana nastoupit a užít si úplně jiný gameplay, který je ale také rychlý. Výškou a silou piloty předčíte, ale stále jste zranitelní. Pilot vám může skočit na záda, oddělat kryt a jednoduše odpravit počítač titana (nebo co to je). Několik ran z raketometu vás také zničí a regeneruje se vám jen štít, životy bohužel ne. Druhou možností je přepnout titana do sledujícího (nebo strážného) módu, ve kterém zůstanete jako pilot a titana bude řídit umělá inteligence. To je velmi efektivní strategie. 

Rychlý pohyb, běhání po zdech nebo dlouhé skoky jsou parádní a jen tak vás to neomrzí. Obzvlášť, kdy se naučíte svého pilota skutečně ovládat. Kromě toho ale hra má ještě další esa v rukávu. Říkal bych tomu "wow efekty". Asi chápete proč. Třeba když ovládáte svého titana a bojujete s jiným, tak při troše zručnosti ho porazíte a finální ránou můžete nepřátelského pilota doslova vyrvat z kokpitu a zahodit ho. To je neskutečný pocit. Stejně tak se mi líbí kopání, které nahrazuje tradiční nůž. Občas se vám povede druhého pilota (nebo i grunta) zlikvidovat tak efektivně, že to bez "wow" nenecháte. A takových momentů hra nabízí celou řadu. Třeba zmiňované likvidování titana, když na něj naskočíte. Autoři tomu říkají trefně rodeo kill


Toto nemá být preview, proto se nezabývám všemi prvky, které hraní Titanfallu nabízí. Teď jsem chtěl jen naznačit, proč je tato hra od bývalých tvůrců CoD zajímavá. Nápadů je zde mnohem více, ať už je to úvod a epilog v každé hře nebo karty, které vám po smrti mohou přidat určité zvýhodnění. Bojím se jediné věci - zda bude na PC dostatek hráčů a Titanfall tak chvíli po vydání neumře. To se v podstatě stalo s CoD, které se masivně hraje na konzolích, ale na PC je hráčů málo (v některých módech nemá šanci vůbec najít hru). I povedený multiplayer Crysis 3 zeje prázdnotou. To by hře, která je čistě multiplayerová, příliš neprospělo. 

středa 22. ledna 2014

Kingdom Come: Deliverance na Kickstarteru

Po všemožných spekulacích ohledně financování české hry Kingdom Come: Deliverance od Warhorse studios je konečně jasno: buď se vybere 10 000 000 Kč na Kickstarteru a zbytek vývoje doplatí investor (Z. Bakala) nebo je s projektem konec. To mi připadá jako férová nabídka. Hlavně jsem rád za to, že Vávra na nás nepřipravuje falešnou hru a netvrdí, že vybrané peníze pokryjí náklady atd. Příspěvek je vlastně znamením, že o hru máme zájem, navíc si rovnou vybereme odměnu.


Hra vypadá skutečně famózně, realistické pojetí světa se mi hrozně líbí a byl bych moc rád, kdyby projekt skutečně došel do cíle. K tomu je potřeba úspěšně zvládnout Kickstarter kampaň a ještě pak ukočírovat vývoj. Vývojářům ale naprosto věřím a hlavně držím palce. Pokud o projektu nic nevíte, tak hezké preview najdete na Games.cz, a zde je trailer a web.

Hodně štěstí, Warhorse!

pondělí 20. ledna 2014

Jan Kotík

Do 23. 3. 2014 můžete ve Veletržním paláci navštívit retrospektivní výstavu Jana Kotíka. V tomto článku je moje reflexe z návštěvy, kterou vám také doporučuji. 

Umělecké dílo, a vlastně jakákoliv tvorba, není záležitost jednostranná. Na jedné straně stojí tvůrce, který k divákovi promlouvá, a na straně druhé je divák, který se snaží dekódovat, co mu chce autor svým dílem říci. Kotík sám říkal, že pro propagandu je vhodný kýč, který je všem snadno srozumitelný, ale on nepotřebuje, aby jeho dílům každý rozuměl. Přesto nás do komunikace láká podobně, jako to dělal třeba Radek Kratina. Pokud se dostatečně otevřeme, tak v nás skutečně dílo tohoto velkého českého umělce může vzbuzovat silné emoce. Vtahuje nás třeba svou malbou, kterou pouští do prostoru. Nechává ji vystupovat z plátna a bourá tím bariéru mezi dílem a divákem. Tento princip ještě prohloubil ve svých pozdějších dílech po emigraci do Německa.

Z diváka se stává zúčastněný tvůrce. Kotík nám předkládá dílo nehotové a každý jednotlivec si ho může přijmout za své podle svých vlastních představ a nálad. Potkáváme tak objekty, které nás vzývají k zásahu. Narazíme na dílo, které je stylizováno do stavebnice se spoustou možností. U některých děl jsou možnosti přesně vymezené, jindy je variant nekonečně mnoho. Co uděláme s několika provázky, které jsou přidělány ke zdi? Můžeme z nich něco uvázat? Co to bude, jak to uděláme a proč? Necháme závěs s dřevěnými částmi jen nehybně viset nebo ho přinutíme k pohybu a budeme pozorovat, co dělá stín pod ním?


Někdy jen dráždí naši fantazii. V několika malbách nám představuje objekt, který je otevřený. A divák musí neustále myslet na to, jak asi vypadá zavřený? Vyplní celou plochu nebo v ní zůstane skulinka? Kotíkovo dílo tak na nás působí jako nehotová věc. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Dává ohromný prostor divákovi, který má šanci do procesu vstoupit a otisknout v něm kus sebe. Není možné, aby někdo po zhlédnutí kolekce Historie trojúhelníků nezačal vymýšlet další a další varianty, které sice Kotík nevytvořil, ale otevřel k nim dveře.

Tento text byl vypracován na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze v rámci volitelného předmětu výstavy.

pondělí 13. ledna 2014

Stanislav Podhrázský

Do 23. 2. 2014 můžete navštívit výstavu Neklidná krása v galerii Dům U Kamenného zvonu. V tomto článku je moje reflexe z návštěvy. 

Dílo Stanislava Podhrázského nepatří k nejvyhledávanějším a nejznámějším, a právě proto by mohla výstava Neklidná krása vzbuzovat zvědavost. O to složitější je se v ní zorientovat. První setkání je velmi tvrdé, Podhrázský jako solitér nejde snadno zařadit, ač by mu nejbližší mohl být surrealismus. Pokud se na díla zadíváme pouhým okem, tak neuvidíme víc než kresbu dítěte či špatného kreslíře na střední umělecké škole. Ale to by byla ohromná chyba, z mnoha indicií můžeme vypozorovat, že Podhrázský byl kreslíř vynikající. A je to právě linie, která hraje silnou roli v jeho dílech. Spolu s velmi jemným stínováním doslova zbavuje hmotu své váhy. Tím velmi silně zdůrazňuje zranitelnost člověka, který je nahý, lehký a slabý. Na některých obrazech se nahé postavy žen vyloženě vznáší a vystupují. V jednu chvíli třeba splývají se stěnou, aby hned za okamžik vystoupily do prostoru. Pak přichází na řadu barva, opět jemná, klidná a vyvážená. Stejně jako figurální motivy.

V mnoha obrazech však můžeme pozorovat konfrontaci člověka s okolním prostředím, převážně přírodou. Zatímco člověk zůstává lehký, jemný a vyvážený, tak příroda je drsná a drásající. Už v ní nefigurují jasné linky a jemné přechody, ale silné a neurčité tahy. Příroda v díle Stanislava Podhrázského zobrazuje neklid, se kterým musí člověk zápasit. V jednom obraze žena balancuje na vrcholu neprostupné masy, zatímco na díle druhém se nahá žena pouští do děsivé tmy. Prostředí zde není vykresleno jako harmonická součást člověka, jako například v díle Karla Malicha, ale představuje neprostupnou a pohlcující džungli, která se neustále mění. Přidává tak do jemného díla něco hrubého.


A například u obrazu Malá dvojice (1984) můžeme pozorovat naprosté pohlcení. Jde stále o přírodu? Můžeme si neprostupnou masu vykládat jako všechen svět okolo, který člověka uzavírá? Město, které každého dusí; těžkou situaci životní i společenskou, která staví barikády a nedovoluje člověku žít. Vyjadřoval tak svébytný umělec svůj nesouhlas s uspořádáním společnosti?

Tento text byl vypracován na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze v rámci volitelného předmětu výstavy. 

středa 8. ledna 2014

Nejoblíbenější filmy roku 2013

Musím uznat, že jsem toho za poslední dobu moc nenapsal. Tím myslím na blog, protože v práci na Mobilenet.cz píšu velmi často. Nemůžu si ale odpustit každoroční žebříček nejoblíbenějších filmů - připomenout si můžete i minulé ročníky: 2012, 2011, 2010 a 2009.

10. Hobit: Šmakova dračí poušť

Zařadit ho sem nebo nezařadit? Původně jsem chtěl do seznamu vložit i nějaký ten animák, jelikož je mám hodně rád. Croodsovi byli fajn, stejně tak Ledové království. Ani jedno mě ale neoslovilo tak, jak jsem původně doufal. A tak sem opět nakonec dávám Hobita, který byl kouzelný. Hlavně byl takový, jaký jsem doufal, že bude. Naprosto nemůžu souhlasit s tím, že by byl nějak vyprázdněný nebo natahovaný. Dvojka mi dokonce přišla o chlup lepší jak jednička a vytknul bych snad jen seriálově useknutý konec. Jsem rád, že jsem se mohl opět vydat do Středozemě. Pochválit musím za velmi zajímavé vykreslení postav - obzvláště Thorina, kterého v jedničce přirovnávali k Aragornovi. Nyní už je mnohem dál a pro mě osobně je mnohem barvitější, za což samozřejmě může i předloha. Na konec bych napsal asi toto: kdo knihu četl a pamatuje si ji, tak by se mu film měl líbit, kdo ji četl a moc si ji nepamatuje, tak možná bude zklamaný. 

9. Muž z oceli

Komiksáren bylo v uplynulém roce požehnaně. Ale většina z nich mě zklamala. Tak v první řadě Iron Man 3, od kterého jsem čekal navázání na první dva díly. Nakonec jsem si ale chvílemi připadal hloupě - filmy od Marvelu prostě tíhnou k hloupému a pokleslému humoru a z hlavních postav v jednom kuse dělají pitomce. První díl Thora byl slušně vyvážený, dvojka byla opět za hranicí stravitelnosti. Kick-Ass 2 měl zase tak pitomý scénář, až mě to mrzelo. Nakonec tak zůstává Muž z oceli, který sice Temného rytíře netrumfne, ale slušně mu sekunduje a bavil jsem se od začátku do konce. 

8. Pot a krev 

Uznávám, že mě Michael Bay skutečně překvapil. A vlastně i dostal. Myslel jsem si, že Pot a krev bude fajn oddech, ale nakonec to byla velmi slušná a zábavná jízda, která mě vůbec neurážela. Navíc byla výborně zrežírovaná, sestříhaná a hlavně perfektně zahraná. Vedle Transformerů tak film vypadá jako skvost a já se opět těším na to, co zase jednou Bay předvede. Jestli bych na snímku něco vypíchl, tak je to atmosféra. A zároveň vývoj postav, kdy vlastně nevíte, jestli jim držíte palce nebo se mlátíte do hlavy, jací to jsou tupci. 

7. Velký Gatsby 

Pro Gatsbyho hraje několik faktorů. V první řadě je to přeumělkované prostředí, barvy, scény nebo kýčovité záběry. Proč? Protože se to k té době neskutečně hodí. Až zpětně jsem zjistil, že v podstatě vše je v tomto filmu digitální a během sledování mi to vůbec nevadí.Právě naopak, průlety městem, rychlá jízda, divoká párty - to vše dává dohromady koktejl, který skvěle doplňuje hlavní charakter. A jak se postavy mění, tak se mění záběry i prostředí. Druhou věcí je perfektní soundtrack. Ten mě nepustil do dnes. Všechno dohromady to dává jeden z nejlepších filmů tohoto roku.

6. Trans

Danny Boyle je režisér, kterého se vyplatí sledovat. A to nejen kvůli úspěchu profláknutého Milionáře z chatrče. Trans přitom nebyl moc vidět. Alespoň u nás ne, měl jsem pocit, jako by se jednalo o okrajový film, který jen doplňuje nabídku. Bál jsem se, že přes hvězdné obsazení a jméno režiséra půjde o slabší kousek, ale o to víc jsem byl po premiéře překvapen. Ze sálu jsem vycházel se slovy: "Tak tohle bylo hrozně dobrý!" A taky, že bylo. Bavilo mě, jak je film dynamický. Postavy jsou nečitelné a režisér si se mnou celou dobu jen pohrával, aby mně na konci jednu vrazil. A byla přesně mířená.

5. Lásky čas 

Láska nebeská nebude překonána asi nikdy. Piráti na vlnách byli skvělí, ale nebylo to úplně ono. Romance Curtisovi jde i z režisérského postu a jsem rád, že se k ní do třetice vrátil. Prý už nic režírovat nechce, ale to by byla škoda. Lásky čas byl totiž film o něčem úplně jiném než Láska nebeská. Nesnažil se ji napodobit nebo se jí vyrovnat. Šel svou cestou a spíš ji doplnil. A to moc dobře. Snažte se odpoutat od toho, že žijeme své malé a těžké životy, zkuste si představit, že by svět mohl být utopickým místem plným zázraků. Je to moc hezká pohádka, která mě naprosto vtáhla a těším se, až si ji dám znovu.

4. Star Trek: Do temnoty

Star Trek opět nezklamal. Na to, že původní seriál nemám rád (ano, klidně mě upalte), tak tohle se opět náramně povedlo. Možná ještě víc než první díl. Tento film je prostě splněným snem každého kluka. Je v něm vše. Já ani nevím, co mám víc psát. Možná to, že jsem fakt zvědav, co tenhle kouzelník provede ve světě Star Wars. Snad to bude stát za to. 

3. Gravitace 

První trojice bývá asi nejtěžší. A byly dvě možnosti - buď Gravitace nebo Rivalové. A nakonec je to Gravitace, kterou odsouvám na třetí místo. Pokud bych ale sestavoval žebříček o největším zážitku, tak tam asi Gravitace vyhraje. Ona totiž útočí hlavně na lidské smysly. Je trochu jako počítačová hra, je to zkušenost. Není to úplně klasický film, hledá jinou cestu, experimentuje. Standardní vývoj příběhu nahrazuje něčím mnohem prostším, ale na druhou stranu se díky tomu můžeme nechat snáz vtáhnout. Ale filmový rozbor bych na to psát skutečně nechtěl. Gravitace je skvěle zahraná, úchvatně natočená a celkový dojem je strhující. A hlavně je ten zážitek doma neopakovatelný. To jde vidět jen na velkém plátně. U obrazovky doma můžete maximálně vzpomínat na to, jak skvělé to v kině bylo. 

2. Bídníci 

Vůbec se nebudu zlobit, když se mnou nyní nebudete souhlasit. Zjistil jsem, že mám ohromnou slabost pro muzikály. A Bídníci jsou skvělým materiálem. Na filmu oceňuji, že se Hooper pustil do skutečného muzikálu a nevytvořil z toho jen takovou tu klasickou filmovou patlanici, kdy se většinu času jen mluví a vyhrocené momenty jsou zpívané. V divadelních zpracováních se také často jen zpívá, tak proč by to nemohl utáhnout film? V tomto případě to utáhl skvěle. Může za to i výborný výběr herců - většina z nich mě překvapila a z Anne Hathaway mi běhal mráz po zádech. Do toho skvělá atmosféra... Viděl jsem to už několikrát a ještě mě to neomrzelo. 

1. Rivalové 

Číslo jedna si nakonec odnášejí Rivalové. Ron Howard je mým oblíbencem, dostal mě hlavně snímkem Čistá duše, který si vždy velmi rád pustím znovu (a znovu...), na který navázal povedenou Těžkou váhou. Dalším výborným snímkem byl až Duel Frost/Nixon. A od té doby zase nic. Až Rivalové. Je to jednoduchá rovnice - Howard prostě umí zpracovávat skutečné příběhy. Nejprve jsem se bál, protože mi prostředí formule není příliš sympatické. Stejně tak ale box a Těžká váha mě taky dostala. Howard opět zabodoval a představil mi látku, která mi není nijak blízká, tak zajímavě, že mi vůbec nic nepřekáželo v sledování děje. Nejdůležitější je asi vykreslit postavy, což se tu opět povedlo bravurně. Navíc jsou skvěle zahraní a v Brühlovi bude asi velký potenciál. Samozřejmě také musím uznat, že se mi hrozně líbilo zpracování - ne jen atmosféra celého snímku, ale i střihová skladba a akční ráz. Doufám, že jsem vybral dobře a těším se na druhé zhlédnutí. 

Na závěr vám ještě doporučuji mrknout na TOP10 filmů podle Káti na jejím blogu o filmech

úterý 7. ledna 2014

Posvátná hora Velíz

Dnes musíme posvátné hledat, protože si neuvědomuje, že je všude kolem nás. Naši předci to ale moc dobře věděli a posvátno vnímali jako samozřejmou věc, která má ve světě své nezastupitelné místo. Byla by veliká chyba předpokládat, že posvátné souvisí pouze s nějakým konkrétním náboženstvím. Jistě, každé náboženství může posvátno vnímat a interpretovat jinak. Může se k němu také jinak chovat, ale všimněme si, jak moc se různá posvátná místa prolínají v naprosto odlišných náboženstvích. Nedokážeme konkrétně rekonstruovat víru naši pohanských předků, a za slovo „pohanských“ se jim omlouvám, ale víme naprosto jistě, že uctívali stejná místa, která posléze uctívali křesťané. Krásným příkladem může být právě posvátná hora Velíz. 

Nad obcí Kublov se tyčí zalesněný vrch, který dominuje okolní krajině. Už jen kvůli tomu nás může napadnout, že to místo muselo mít nějaký důležitý význam. Dnes předpokládáme, že jedním z nejstarších „náboženství“ bylo uctívání kultu matky země. Máme pro to spoustu důkazů, jako jsou nalezené hroby připomínající dělohu, kdy se zemřelý člověk vrací do lůna své matky, odkud vzešel. A taková hora nápadně připomíná břicho. Může být tedy symbolem života. A symbolů bychom mohli hledat ještě více. Hora bývá také považována za sídlo bohů. A to u různých kultur, jak nás přesvědčuje Olymp nebo Sinaj. Lidé obvykle sídlí pod horou a cesta vzhůru na vrchol může znamenat setkání s vyšší mocí. Název Velíz nevznikl čistě náhodou. Mezi badateli panuje shoda, že název hory je odvozen od pohanského boha Velese, ochránce stád a pastýřů (v ruštině označován jako „skotij bog“, tedy bůh skotu). 

Nastupující křesťanství muselo bezpodmínečně zničit veškeré vazby na staré náboženství. A můžeme předpokládat, že se to povedlo velmi důsledně, protože dnes o panteonu předkřesťanských bohů skoro nic nevíme. Byl polyteistický a pravděpodobně musel být na velmi slušné úrovni s jasně danou strukturou. Každé božstvo mělo totiž na starosti určitou oblast lidského života. Díky Rusku máme představu o dvou základních božstvech – Perunovi a Volosovi (Velesovi). Vzhledem k tomu, že se různá náboženství sobě velmi podobají, tak předpokládáme, že Perun byl vnímán jako vládce nebes a Veles jako vládce země. Vše to jsou ale pouhé domněnky. 

Účinnou metodou pokřesťanšťování bylo přenášení vlastností pohanských bohů na svaté. A právě vlastnosti Velese měly být přeneseny na svatého Blažeje z Kappadokie, který se stal ochráncem stád, zatímco Veles byl démonizován. Důkazy nalezneme ve staročeských rčeních 15. st.: „ký veles tě proti mně zbudil“, kde veles můžeme číst jako čert. V 16. st. zase muž svou zlou ženu posílá „za moře k velesu“. Dnes bychom řekli opět: „Jdi k čertu/ďasu.“ 

V Evropě najdeme více míst, která se jmenují po Velesovi – hora Veles v Bosně, řeka Velesa ve Smolenské oblasti, Volosin, Volosovice a ves Veles v Bělorusku. A nám připadá právě hora Velíz. Názvy nějakým záhadným způsobem stále přežívají, ať už je to Říp (podle keltského Rip) nebo tajemný Ers či Bohemia. Stejně tak přežil Velíz, čehož si prvně (pravděpodobně) všiml Václav Krolmus v první polovině 19. století. A jelikož posvátno vnímal, obdivoval a psal o něm, tak se ho také pokusil zkoumat a na hoře počal kopat. Podle jeho slov tam nalezl pohřebiště a obětiště, samozřejmě střepy nádob, kosti a kamenné zbraně. Většina nalezených a popisovaných věcí se bohužel nedochovala. Víme ale, že se na hoře obětovalo a jistě tam muselo být nějaké duchovní centrum. Nacházely se tu také zlaté mince, které byly zdobeny reliéfy Slunce a Měsíce. To svědčí o přítomnosti Keltů. 
Na hoře nechybí ani jezírko nebo studánka. Studánka nese jméno svatého Gotharda, což by mohlo souviset s Krolmovou výpovědí, že se na hoře střetli pohané s křesťany. Konkrétně na louce U servaného Jana. A svatý Gothard má v atributu zkroceného draka. Draka můžeme chápat jako pohanství, které bylo zkroceno a poraženo. 

O porážce pohanství můžeme mluvit také v pověsti, která by na první pohled s horou Velíz vůbec nemusela souviset. Píší o ní Dalimil i Hájek z Libočan. Mocný kmen Vršovců vylákal knížete Jaromíra na lov a právě na hoře Velíz ho zajali, svlékli, přivázali ke stromu a chtěli ho popravit. Stříleli po něm z luků, jenže ani jedna střela ho nezasáhla. Došlo k zázraku, kníže viděl, jak svatý Jan Křtitel chytá šípy, přičemž pak přišlo osvobození jeho družinou. Kníže přežil a na místě dal vystavět klášter svatého Jana Křtitele a dub, u kterého byl přivázaný, vložil pod hlavní oltář chrámu. S horou to souvisí tak, že Vršovci mohli, na rozdíl od Přemyslovců, vyznávat víru starou, takže by oběť křesťanského knížete byla pravděpodobně velmi cenná. Nová víra však porazila tu starou. 

Stavbu kostela můžeme datovat k roku 1003, kdy byli také podle Kosmy vyvražděni Vršovci. Kostel byl nejprve dřevěný a dnešní podoba pochází až z 13. století. Benediktini přistavěli i klášter, který byl spolu s kostelem během husitských válek vydrancován. V 17. století se kostel obnovil, klášter nikoliv a do dnes se z něj dochovalo jen několik nízkých pobořených zdí, které jsou patřičně zarostlé. 

Dnes na hoře potkáte rekonstruovaný kostel s farou a hřbitovem, kam můžete v sobotu v 17 hodin jít na mši. Za zmínku stojí, že za jeho opravou stojí sochař Karel Stádník, který kostel rekonstruoval vlastnoručně. Dokonce byl tajně vysvěcen kardinálem Meissnerem v Berlíně jako jáhen. Zajít můžete také k jezírku, podívat se ke vztyčenému idolu boha Velese a stanout na místě, kde možná sídlili bohové.

Tento text byl vypracován na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze v rámci předmětu duchovní kořeny Evropy.
Zdroje obrázků: Wikipedia