čtvrtek 10. srpna 2017

Velryby ničí svět


Můj blog se stal parodií! Raději mu přestanu říkat blog. Rád bych se však pochlubil projektem, na kterém s několika kamarády pracuji. Jsou to tak dva roky, co jsem propadl deskovkám a není tedy divu, že jsem chtěl na vlastní také pracovat. Mnohem pozoruhodnější ovšem je, že se nám jeden z projektů povedl dotáhnout do konce. Tím je pro mě úspěšná kampaň na Startovači, nadšené reakce z hraní a hlavně opravdová výroba. Ano, ta byla z velké části ruční prací a náklad činil 200 kusů, ale i to považuji za úspěch. Teď zrovna řešíme drobné patálie s dopravou a ani produkční část se neobešla bez jedné vady. Sám sobě však můžu slíbit, že až to vyřešíme, sepíšu nějaké post mortem.

Více o hře najdete na webu či Facebooku. Dokonce máme profil na Zatrolených hrách.  





pondělí 2. ledna 2017

Hry roku 2016

Jestli jsem neviděl všechny filmy minulého roku, u her to platí ještě výrazněji. Není v silách lidských hrát všechno. Obzvlášť ne v těch mých. A mám hned několik restů, které mě opravdu pálí. Doženu je snad v tomto roce. Jsou to samozřejmě Inside a The Last Guardian. Z toho, co jsem si koupil a zahrál, mě však několik titulů výrazně potěšilo. Bez nějakého pořadí:

The Witness
Jistě, The Witness patří k těm kontroverznějším titulům, ale já patřím k těm, které hra nadchla. Ani téměř rok po dohrání nepřestávám obdivovat, jakým způsobem zapracovali učící procesy do titulu, který se obejde bez vysvětlování, a přesto přichází s opravdovou výzvou. Rovněž mě baví, že s jediným herním prvkem (kreslící tabule) dovedli vymyslet tolik miniher. Každá se přitom hraje naprosto jinak a vyžaduje úplně jiný přístup. Kdybych měl skutečně vybrat hru roku, asi by to bylo The Witness. Více jsem se o hře rozmluvil v recenzi pro Zing.

Uncharted 4
Z blockbusterového světa mě zásadně oslovilo čtvrté pokračování Nathana Drakea. Trochu jsem se bál, jestli trojkou opravdu neměli skončit, ale nakonec je z toho můj nejoblíbenější díl. Je výrazně hloubavější, pomalejší a nakonec i filmovější. Jenže to mi zrovna nevadí. Naopak. Obzvlášť, když je to celé naprosto bravurně zahráno. A grafika je neuvěřitelná. Docela mě udivilo, co s dobrou optimalizací PS4 zvládne. Ve hře je pak spousta jedinečných momentů a už se těším, až si to projdu znovu. Multiplayer mě ale zase tolik nechytl.

Abzû
O co víc miluji Journey, o to méně se mi líbí tento duchovní nástupce. Abzu se povedlo, ale v mnoha ohledech je až moc podobný svému předchůdci, akorát bez sociálního rozměru a s mnohem obtížnějším ovládáním, takže už to není hra, kterou můžete dát do ruky opravdu každému. Abych ale jen nehanil, je skvělý zážitek, který je meditativní (k čemuž vyloženě vybízí) a vypadá krásně. Určitě jde o nejlepší zpracování podmořského světa, které jsem ve hře potkal. A nechybí ani spousta památných momentů.

Firewatch
Další hra, která mnohé zvedla ze židle. Je to vůbec hra? Podle mě ano, ale o tom raději jindy. Je to předně skvělý zážitek, ve kterém jsem okusil samotu lesa i uvěřitelný příběh plný konspirací i zajímavých lokací. Výtvarné zpracování je fantastické, ale co hru táhne skutečně nahoru jsou skvělé herecké výkony. Henry a Delilah se vám jednoduše dostanou pod kůži. A i když člověka dopředu žene tajemství, i vícero dohrání stojí za to.

Zaklínač 3: O krvi a víně
Zaklínač 3 se dost možná stane nejúspěšnější a nejoblíbenější hrou za posledních několik let. Nenapadá mě snad nic, co by tvůrci udělali špatně. Původní hra je masivní, má skvělý příběh, zpracování i živý svět. A pak přišlo první DLC (on je to spíš digitální datadisk) s perfektním příběhem a několika novými lokacemi. Letošní a poslední rozšíření O krvi a víně je ještě větší a delší. Příběh mě zaujal o trochu méně než u Srdce z kamene, ale zase přináší nádherný svět vinic Toussaint nebo hromadu vedlejších úkolů a nových zakázek. Navíc si můžete spravovat vlastní vilu... prostě splněný sen.


Battlefield 1
Letos se to konečně stalo. Vyhrožoval jsem s tím už dlouho, ale až nyní se mi to podařilo. Poprvé jsem si nekoupil CoD a místo toho se pustil do Battlefieldu. I když se mi vlastně nový díl CoD líbí a dokonce i Titanfall 2 se mi hrál lépe než BF. Nakonec rozhodlo zasazení. Hrozně mi chybí dobové hry a rád bych se vrátil do druhé světové války. Nějak mi to prostě sedlo do válečné nálady (o čemž jsem už psal u výběru filmů roku), i když si BF1 na nějakou historickou přesnost vůbec nehraje. Navíc je to asi první díl v sérii, kde mě kampaň vážně bavila. V multiplayeru mě nejvíc baví Operations, které opravdu působí jako válečná vřava.

Virginia
Nakonec budu provokovat ještě jednou hrou. Jestli jsem říkal, že Firewatch nebo The Witness jsou kontroverzní, v porovnání s Virginií jde o naprosto běžné hry v tradičním slova smyslu. Ta totiž opravdu představuje "walking sim", ve kterém procházíte lineární příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Příběh sám je tajemný, místy mrazivý a do konce nejasný. To vše zvládne odvyprávět beze slov. Interakce je skutečně minimální, ale věřím, že hry se pro podobné zážitky skvěle hodí. Mohl bych to sledovat jako film, ale více si to užiju, když postavu ovládám, Když to celé prožíván já. Sám se jdu podívat po pokoji a sám prozkoumávám důkazy. To je něco, co žádný film nedokáže. A Virginia je skutečně silný zážitek.