čtvrtek 16. listopadu 2017

Velryby: Nečekané problémy (část 3.)

Na Startovači jsme s kampaní pro deskovou hru Velryby ničí svět uspěli, hru z velké části sami vyrobili a zbývalo ji odeslat startérům. A tady začaly problémy.


Problém číslo jedna? Startovač od lidí nevybírá telefonní čísla a my měli rozeslání hry domluvené s firmou DPD. Opět jde o výrazně levnější variantu než v případě České pošty. Nezapomeňte, že poštovné bylo zakomponováno v ceně hry a nebylo tak v našich silách dopravu měnit. Je možné zaslat balíčky přes DPD bez čísel? Věřili jsme, že drtivá většina proběhne bez problému. Po zkušenostech s hromadnou komunikací a reakcemi lidí jsme se rozhodli, že se nebudeme snažit čísla vybírat dodatečně a prostě to riskneme. Řekli jsme si, že lidé přinejhorším najdou lístek o nedoručení a budou si moci domluvit nové dodání sami.

Většina balíčků byla doručena v první vlně, ale samozřejmě přišly problémy. V mnoha případech byla chyba na straně dopravce. Někteří řidiči se ani nesnažili zvonit a z místa hned ujížděli (dle svědectví několika lidí), někdy dokonce vůbec nenechali lístek o nemožnosti doručení. Místo toho jsme dostali seznam balíků, které se nepodařilo doručit. Podle čísel jsme tak museli zásilky dohledat, lidi kontaktovat a domluvit s nimi další postup. Někdy se povedlo zkoordinovat nové dodání, jindy jsme počkali, až se nám balík vrátí, zjistili telefonní číslo a odeslali ho znovu. Takových případů bylo opravdu málo. Několik zásilek se však ztratilo kompletně a dopravce nás o nich neinformoval. Lidé se tak museli ozvat sami, že stále čekají a zásilka nikde. V několika případech si lidé nechali hru odeslat na recepci, kde nikdo nebyl ochotný balík přijmout. Vše se naštěstí vyřešilo a jelikož jsme hry odesílali o měsíc dříve, než jsme původně slibovali (nechali jsme si rezervu), drtivá většina lidí měla balík v ruce ještě před koncem srpna. 

Další rána přišla po rozbalení her. Určité procento zásilek trpělo slepenými kartami. Někde byl problém větší, jinde menší. Jen v několika případech byla hra nehratelná, většinou však byly postiženy pouze karty rozšíření. To samozřejmě nešlo vyřešit jinak než zasláním kompletně nových balíčků (rozsah poškození se lišil kus od kusu). Tady musím smeknout před Pepou Bělehrádkem, který kompletně šéfoval výrobě. Všechny karty v podstatě vyrobil a odeslal sám (zatímco já s Jindrou jsme v Praze, tiskárna je v Letovicích u Brna). Chvíli to trvalo, ale náhrady jsme odeslali. 

Pár reklamací přišlo i na poškozené žetony. Ty jsme si nechali vyrábět externí firmou a měli jsme vyrobenou rezervu, takže se odesílalo z ní. I když jsme se žetony snažili třídit a procházet, při tom množství nebylo možné uhlídat všechny neduhy.

Nejvíce mě mrzí, že jsme problém s kartami neodhalili sami. Všechny karty se kontrolovaly při výrobě (řezání a kulacení), jenže ke slepení došlo při zatavování do fólie (stejným způsobem jsme už vyráběli stovky balíčků dříve a k této chybě nikdy nedošlo). A když jsou karty jednou zatavené, je těžké je dále kontrolovat. Samozřejmě jsme několik kusů hry rozdělali pro kontrolu, ale měli jsme zrovna tu smůlu (štěstí?), že uvnitř byly karty v pořádku. 

Co si z toho vzít? Bylo by fajn, kdyby kolonku pro telefonní číslo nabízel sám Startovač. Pokud změna nepřijde, asi bude lepší vybírat čísla rovnou v kampani (při výběru konkrétní odměny), případně se pokusit co největší počet telefonů obstarat dodatečně. Do budoucna bychom také pravděpodobně volili jiného dopravce. A určitě bych se nebál před odesláním rozdělat více kusů.

Je však otázkou, zda se příště znovu pustíme do samovýroby. Možná ano, ale spíš bych ji omezil na závěrečnou kompletaci. Dnes už věřím, že mírné zdražení by startéři výměnou za profesionálnější produkt jen uvítali. Máme co zlepšovat a Velryby ničí svět byly skvělou průpravou. 

Předchozí články: Část 1., Část 2.

úterý 14. listopadu 2017

Velryby: Neúspěšně úspěšná kampaň (část 2.)

Jak jsem avizoval v minulém článku, naše kampaň byla sice ve výsledku velmi úspěšná, mám z ní ovšem rozporuplné pocity. A je to především má vina.


Při plánování jsme věřili, že musíme hru nabídnout opravdu levně, aby o ni lidé projevili zájem. Právě zde jsme se šeredně spletli. Dnes už vím, že jsme mohli nechat vyrobit profesionální krabičky, dokonce i ty kostky by se zvládly. U těch mi to však vadí o poznání méně. Nepoužíváme běžné rozložení symbolů D6, ale na stěnách najdete hodnoty: 1, 1, 1, 2, 2, 3. Výroba takových kostek je samozřejmě dražší a musíte u toho odebrat opravdu hodně kusů, ale ve výsledku by to nebyla taková zátěž. Na druhou stranu, řada lidí si naše kostky pochvalovala, že se jim ta ruční práce opravdu líbí. 

Vlastní výroba také znamená, že při zvyšování nákladu se de facto nesnižují náklady na jeden kus. Právě na této matematické operaci stojí většina kampaní. Více lidí si objedná naši hru, tím se sníží výrobní cena jednoho kusu a my tak za ušetřené peníze budeme moci nabídnout kvalitnější komponenty, více karet apod. Tomu se říká Stretch goals (u nás bonusové cíle). Jenže my si pro ně nechali naprosto minimální manévrovací prostor. I když částka násobně překonala daný cíl, nabídli jsme jen tři takováto vylepšení. První při 30 tisících, druhé za vybraných 55 tisíc a poslední za pokoření hranice 60 tisíc korun. Na druhou stranu mám ovšem pocit, že jsme vybrali nejlepší možné přídavky.

První bonus představoval balíček speciálních karet (delfínů), které hráči mohou libovolně zamíchat do balíčku. Tyto karty pak zásadním způsobem mění hratelnost. Pro nás to znamenalo pět nových ilustrací a testování nových nápadů. Druhý bonus přidal další kartu ve čtyřech barvách, čímž se optimalizovala hra v maximálním počtu hráčů. Poslední bonus byl opravdu speciální a jsem moc rád, že na něj došlo. Do hry jsme přidali čtyři nové herní karty, ale zároveň separátní pravidla popisující kooperativní hru. K této variantě jsme také nedávno připravili videonávod. Chtěli jsme toho nabídnout více. Třeba silnější karetní materiál s texturou apod., ale finančně nám to prostě nevycházelo. Je to opět poučení pro příště. 

Během přípravy kampaně se tak příště musíme zaměřit nejen na variantu splnění cíle, ale zároveň na jeho násobné překonání. Samozřejmě je dobré počítat i s variantou neúspěchu. Té jsme se samozřejmě báli, ale zároveň se utěšovali vědomím, že přinejhorším budeme mít hezkou vlastní hru. Pro hraní s kamarády je něco takového ideální.

Když mluvím o úspěchu, tak si nedělám iluze o hlavním tahounovi celé kampaně. Tím jsou bezesporu fantastické ilustrace, které mají na svědomí Jindra Pavlásek a Jakub Muřín. Doufám, že po rozbalení startéři nebyli hratelností zklamáni. Dle reakcí soudím, že nebyli. Asi nejčastější výtkou byla přítomnost náhody. S odstupem času nás samozřejmě napadá řada úprav, která by pravidla snad ještě o kus vylepšila, ale v žádném případě se za hru nestydím. 

Kampaň tedy skončila a my se vrhli na výrobu, což proběhlo překvapivě bez zádrhelů. Problémy vyvstaly až po odeslání. K nim se dostanu v dalším článku.

Část první: O přípravě

sobota 11. listopadu 2017

Velryby: Nedůvěra ve Startovač (část 1.)

Jak jsem slíbil, tak činím. Zrovna nedávno jsem předal poslední krabici Velryb, která se kvůli problémům s dopravou zasekla a opakovaně se ji nedařilo doručit. Jsem rád, že se všechny takové případy daly vyřešit osobní předáním. Ale hezky popořadě. 


Jak jsem zmiňoval už dříve, hru jsme z velké části vyráběli ručně. To znamenalo tři dny strávené v tiskárně, desítky hodin pre-produkce, velkou finanční úsporu, ale ve výsledku také řadu starostí. Odkud to vzít? Vše začalo nedůvěrou. Nedůvěrou v místní trh, ve Startovač a v ochotu koupit si deskovou hru. Báli jsme se,  že za běžnou tržní cenu moc kusů hry neudáme. Soudili jsme především podle předchozích deskoherních projektů na Startovači nebo Hithitu, které třeba dopadly úspěšně, ale žádný zázrak to rozhodně nebyl. Ve výsledku jsme se rozhodli nabídnout hezky vypadající hru za co nejnižší cenu. Jakmile jsme kampaň spustili, už nebylo cesty zpět.

Co znamená nízká cena? V každém balení najdete vedle 39 karet i dvě kostky, 36 žetonů, placku prvního hráče, pravidla a herní desku. To vše jsme nabízeli za 300 Kč i s poštovným. Bylo to možné jen díky kompromisům a vlastní výrobě. Přiznávám, že nyní mě ty kompromisy mrzí. Nejvíce asi u krabičky, která je lepenková, ručně polepená a složená. Vyrobit 200 krabic nám trvalo téměř celý den a byla to opravdu hrozná práce. Výsledek je dle mého slušný, ale vedle běžných herních krabiček vypadá lacině. A to také byl. Jenže profesionální výroba standardní krabice by nás vyšla ke 100 korunám za kus. Dnes vím, že by si většina kupujících bez problému připlatila. O tom svědčí i fakt, že se nejdříve rozebraly všechny dražší odměny, ve kterých jsme nabídli řadu hezkých bonusů. 

Ruční výroba také znamenala limitaci nákladu. Měli jsme představu, kolik toho bezpečně zvládneme vyrobit. Každá odměna tak byla kusově omezená. V průběhu kampaně jsme toto číslo navyšovali, jinak bychom týden před koncem neměli co prodávat a jen by se čekalo na konec kampaně. To by bylo fiasko. Na Startovači jsme nakonec nabídli 130 kusů, přičemž náklad byl samozřejmě vyšší. Vyrobili jsme toho více pro případ reklamací, něco šlo novinářům, některé kusy se vyráběly jako dárky a sami jsme chtěli něco do zásoby. 

Osobně preferuji kampaně s malým počtem odměn, ze kterých si startéři mohou vybírat. U nás to nakonec vypadá jinak. Navíc jsme vyráběli pexeso, placky, látkové pytlíky, pohlednice, omalovánky ale také látkovou velrybu nebo artbook. Množství různých edic je zapříčiněno postupným navyšováním kusů. Je to také něco, čemu bych se v budoucnu vyhnul. Představuji si, že optimální kampaň by měla mít základní edici za co nejrozumnější cenu a navíc jednu prémiovou. Lidé o hezké dárky evidentně stojí a nás opravdu bavilo jejich vymýšlení. Takže proč ne?

Nakonec jsme vybrali 467 % a 70 055 Kč. To určitě považuji za skvělý úspěch. Během plánování jsme však počítali s méně optimistickým scénářem, což mě nyní dost mrzí. Co se nám v kampani nepovedlo proberu v dalším článku.

čtvrtek 10. srpna 2017

Velryby ničí svět


Můj blog se stal parodií! Raději mu přestanu říkat blog. Rád bych se však pochlubil projektem, na kterém s několika kamarády pracuji. Jsou to tak dva roky, co jsem propadl deskovkám a není tedy divu, že jsem chtěl na vlastní také pracovat. Mnohem pozoruhodnější ovšem je, že se nám jeden z projektů povedl dotáhnout do konce. Tím je pro mě úspěšná kampaň na Startovači, nadšené reakce z hraní a hlavně opravdová výroba. Ano, ta byla z velké části ruční prací a náklad činil 200 kusů, ale i to považuji za úspěch. Teď zrovna řešíme drobné patálie s dopravou a ani produkční část se neobešla bez jedné vady. Sám sobě však můžu slíbit, že až to vyřešíme, sepíšu nějaké post mortem.

Více o hře najdete na webu či Facebooku. Dokonce máme profil na Zatrolených hrách.  





pondělí 2. ledna 2017

Hry roku 2016

Jestli jsem neviděl všechny filmy minulého roku, u her to platí ještě výrazněji. Není v silách lidských hrát všechno. Obzvlášť ne v těch mých. A mám hned několik restů, které mě opravdu pálí. Doženu je snad v tomto roce. Jsou to samozřejmě Inside a The Last Guardian. Z toho, co jsem si koupil a zahrál, mě však několik titulů výrazně potěšilo. Bez nějakého pořadí:

The Witness
Jistě, The Witness patří k těm kontroverznějším titulům, ale já patřím k těm, které hra nadchla. Ani téměř rok po dohrání nepřestávám obdivovat, jakým způsobem zapracovali učící procesy do titulu, který se obejde bez vysvětlování, a přesto přichází s opravdovou výzvou. Rovněž mě baví, že s jediným herním prvkem (kreslící tabule) dovedli vymyslet tolik miniher. Každá se přitom hraje naprosto jinak a vyžaduje úplně jiný přístup. Kdybych měl skutečně vybrat hru roku, asi by to bylo The Witness. Více jsem se o hře rozmluvil v recenzi pro Zing.

Uncharted 4
Z blockbusterového světa mě zásadně oslovilo čtvrté pokračování Nathana Drakea. Trochu jsem se bál, jestli trojkou opravdu neměli skončit, ale nakonec je z toho můj nejoblíbenější díl. Je výrazně hloubavější, pomalejší a nakonec i filmovější. Jenže to mi zrovna nevadí. Naopak. Obzvlášť, když je to celé naprosto bravurně zahráno. A grafika je neuvěřitelná. Docela mě udivilo, co s dobrou optimalizací PS4 zvládne. Ve hře je pak spousta jedinečných momentů a už se těším, až si to projdu znovu. Multiplayer mě ale zase tolik nechytl.

Abzû
O co víc miluji Journey, o to méně se mi líbí tento duchovní nástupce. Abzu se povedlo, ale v mnoha ohledech je až moc podobný svému předchůdci, akorát bez sociálního rozměru a s mnohem obtížnějším ovládáním, takže už to není hra, kterou můžete dát do ruky opravdu každému. Abych ale jen nehanil, je skvělý zážitek, který je meditativní (k čemuž vyloženě vybízí) a vypadá krásně. Určitě jde o nejlepší zpracování podmořského světa, které jsem ve hře potkal. A nechybí ani spousta památných momentů.

Firewatch
Další hra, která mnohé zvedla ze židle. Je to vůbec hra? Podle mě ano, ale o tom raději jindy. Je to předně skvělý zážitek, ve kterém jsem okusil samotu lesa i uvěřitelný příběh plný konspirací i zajímavých lokací. Výtvarné zpracování je fantastické, ale co hru táhne skutečně nahoru jsou skvělé herecké výkony. Henry a Delilah se vám jednoduše dostanou pod kůži. A i když člověka dopředu žene tajemství, i vícero dohrání stojí za to.

Zaklínač 3: O krvi a víně
Zaklínač 3 se dost možná stane nejúspěšnější a nejoblíbenější hrou za posledních několik let. Nenapadá mě snad nic, co by tvůrci udělali špatně. Původní hra je masivní, má skvělý příběh, zpracování i živý svět. A pak přišlo první DLC (on je to spíš digitální datadisk) s perfektním příběhem a několika novými lokacemi. Letošní a poslední rozšíření O krvi a víně je ještě větší a delší. Příběh mě zaujal o trochu méně než u Srdce z kamene, ale zase přináší nádherný svět vinic Toussaint nebo hromadu vedlejších úkolů a nových zakázek. Navíc si můžete spravovat vlastní vilu... prostě splněný sen.


Battlefield 1
Letos se to konečně stalo. Vyhrožoval jsem s tím už dlouho, ale až nyní se mi to podařilo. Poprvé jsem si nekoupil CoD a místo toho se pustil do Battlefieldu. I když se mi vlastně nový díl CoD líbí a dokonce i Titanfall 2 se mi hrál lépe než BF. Nakonec rozhodlo zasazení. Hrozně mi chybí dobové hry a rád bych se vrátil do druhé světové války. Nějak mi to prostě sedlo do válečné nálady (o čemž jsem už psal u výběru filmů roku), i když si BF1 na nějakou historickou přesnost vůbec nehraje. Navíc je to asi první díl v sérii, kde mě kampaň vážně bavila. V multiplayeru mě nejvíc baví Operations, které opravdu působí jako válečná vřava.

Virginia
Nakonec budu provokovat ještě jednou hrou. Jestli jsem říkal, že Firewatch nebo The Witness jsou kontroverzní, v porovnání s Virginií jde o naprosto běžné hry v tradičním slova smyslu. Ta totiž opravdu představuje "walking sim", ve kterém procházíte lineární příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Příběh sám je tajemný, místy mrazivý a do konce nejasný. To vše zvládne odvyprávět beze slov. Interakce je skutečně minimální, ale věřím, že hry se pro podobné zážitky skvěle hodí. Mohl bych to sledovat jako film, ale více si to užiju, když postavu ovládám, Když to celé prožíván já. Sám se jdu podívat po pokoji a sám prozkoumávám důkazy. To je něco, co žádný film nedokáže. A Virginia je skutečně silný zážitek. 

sobota 31. prosince 2016

Filmy roku 2016

Za minulý rok jsem toho na blog příliš nenapsal, ale tradiční souhrn oblíbených filmů si nenechám ujít. Do kina totiž stále chodit stíhám. To je jedna z výhod filmů, že vám neseberou zase tolik času. I když bych nerad tvrdil, že jsem letos viděl všechno. Nakonec mi toho uteklo hodně, což snad doženu někdy v budoucnu. Z toho, co jsem ale viděl, vybírám následujících deset kousků.

10. Warcraft: První střet
Od premiéry si pokládám otázku, co vlastně všichni ti rýpalové čekali? Ačkoliv mám příběhy Warcraftu rád (a načetl jsem i hodně knížek), není to běžný filmový materiál a sám bych ho zařadil spíše mezi "béčka". Obzvlášť v jedničce toho děje příliš není a líbí se mi, že je film natočen jak pro fanoušky, kterým celkem slušně zapadne do skládačky (začíná přesně v okamžiku, kdy končí kniha Zrod Hordy), ale neodradí ani úplně laiky. Výborně pracuje s tradiční stylizací série (ta se definitivně ustavila u třetího dílu), která vedle epického Pána Prstenů možná vypadá trochu směšně, ale k Warcraftu prostě patří. A digitální orkové se povedli na jedničku. Příběh možná nekončí tak katastroficky, ale některé změny jsou dle mého k lepšímu (Garona). Takže doufám v pokračování.

9. Správní chlapi
Russell Crowe a Ryan Gosling spolu jednoduše fungují skvěle. To bylo poznat jak v propagačních klipech, tak ve filmu samém. The Nice Guys mají asi daleko k nejlepšímu filmu roku, ale v kině mi skvěle sedli. Komediální týmovky se dnes v podstatě netočí, a možná právě proto jsem měl z filmu tak dobrý pocit. Je to zvláštní, ale i retro může působit svěže. A určitě je to snímek, na který si ještě mnohokrát rád zopakuji.

8. Zootropolis: Město zvířat
Dětských filmů se letos povedlo hodně. O zařazení jsem uvažoval i u Vaiany nebo Knihy džunglí, ale přednost nakonec dávám Zootropolis, která mě nadchla především promyšleným poselstvím. Tvůrci nějakým záhadným způsobem odhadli náladu doby (tuším, že příběh musel být uzavřený již několik let dopředu) a do roku plného nenávisti přišli s animákem, který stojí na toleranci. Ještě k tomu ani zápletka není vůbec hloupá. Navíc ve filmu není tolik "líbivých blbin", takže možná trochu zapadl, ale svým chytrým scénářem si mě dostal.

7. Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny
Jednou za čas mě chytne vojenská nálada. Ne, že bych byl najednou nějaký militantní, jen se přehnaně zajímám o vše, co souvisí s první nebo druhou světovou válkou. A přesně v ten okamžik přišel Hacksaw Ridge. Nemám rád filmy, které stojí na hrdinství, protože válka je především hnus, všudypřítomná smrt, úpadek veškerého lidství a materializovaná hloupost. A přestože je tento film o trochu nečekaném válečném hrdinovi, celou tu ohromnou zbytečnost a surovost ukazuje na prvním místě. Už první záběry dávají tušit, že to nebude podívaná pro slabé povahy. Což je dobře, válka by neměla být oslavována. Ale když už není úniku, je dobře si ukázat, jak zachovat trochu toho lidství. 

6. Kubo a kouzelný meč
Hrozně mě mrzí, že se k nám do kin Kubo nedostal v původním znění (takže jsem si na film raději počkal). Obzvlášť animák není jen o hercích, ale v tomto případě ta angličtina opravdu stojí za to. Film ovšem exceluje hned na několika rovinách. Samozřejmě je to tradiční loutkové zpracování, díky kterému Kubo nádherně vystupuje z digitální šedi. A vypadá fantasticky. Skvělá je i hudba. Ale funguje i příběh, který sice tvůrci opepřili možná až příliš lacině humornými momenty, ale který pracuje velmi citlivě s mytologií a hlavní trojice postav má skvělou chemii. 

5. Dánská dívka
První promítání ve mně nechalo smíšené pocity. Hlavně proto, že jsem četl knihu a znal širší obraz. Štvalo mě, že se s Lili ve filmu pracuje trochu jinak, spousta postav chybí a některé mají úplně jiné motivace. S delším odstupem jsem se přes to však přenesl a konečně si užil další rozměr, který film nabízí. Mnohem víc než kniha (nepřekvapivě) stojí na emocích třech hlavních postav (i když ve filmu Einar a Lili dost splývají). Naprosto úchvatná je pak kamera, výprava a hudba. A i když jsem rád, že si Oscara odnesl Leonardo, Eddie by si ho zasloužil asi více. Jeho proměna je živá, lidská a naprosto uvěřitelná. Už teď se nemůžu dočkat dalšího projektu Toma Hoopera.

4. Rogue One: Star Wars Story
Na jednu stranu tvůrci prokazují úctu čtvrtému dílu téměř v každém záběru, ale zároveň jdou úplně jiným směrem. Právě na to jsem se těšil. Rogue One mohl být nejzajímavějším filmem z předaleké galaxie. Právě proto, že by byl jiný. Přízemní, temný a o malých hrdinech i vítězstvích. Také je to první film bez jediů v hlavní roli. A celé to tak vlastně skvěle funguje. Až na konec, kde se film změní v běžný Star Wars snímek s tradiční velkou bitvou. Ale přesto má finále lidský rozměr a na happy-end rozhodně nehraje. Darth Vader je zde až mrazivě děsivý a digitální postavy mi nevadily. Rogue One se nakonec povedl a čtyřku předchází naprosto důstojně.

3. REVENANT Zmrtvýchvstání
I letos (oproti Americe opět posunuto o rok) Iñárritu bodoval a jeho mrazivý výlet s lovem medvědů funguje skvěle. DiCaprio heká skvostně a hrát bez možnosti mluvit je určitě nejtěžší herecká zkouška, ale toho Oscara mohl dostat už za některou z dřívějších rolí. Oproti tomu s režií a kamerou souhlasím. Věřím, že na výsledku se hodně podepsaly skutečné podmínky při natáčení a hercům ani štábu to natáčení tedy rozhodně nezávidím. Dlouhé záběry pak vypadají fantasticky a snové sekvence z hlavy jen tak nedostanu. 

2. Spotlight
Možná i kvůli studiu na Vyšší odborné škole publicistiky u mě tradičně bodují filmy (a seriály, viz Newsroom) s novinářskou tématikou. Spotlight nepůsobí hloupě a ukazuje poctivou žurnalistiku, jak má být. Skvělému hereckému obsazení pomáhá i skvělý scénář bez hluchých míst. Snímek skvěle graduje, a přestože se věrně drží reálií, nepostrádá napětí. Trochu mě pak překvapilo, že z takového množství známých herců nikdo nehraje sebe, ale všichni pohodlně sedí ve svých rolích. 

1. Příchozí
Chytrých sci-fi filmů se nerodí mnoho a přes svou nenápadnost je Arrival mým nejoblíbenějším filmem roku. Sémiotiku a další vědy prezentuje zcela přirozeně a nadchlo mě, že je to vlastně film o jazyce. Stojí na tezi, že vždy přemýšlíme v jazyce, a když se naučíme nový jazyk, jsme schopni také jinak uvažovat. Všechny lidské jazykové systémy jsou ovšem dost podobné. A tady přichází na scénu mimozemská invaze. Samozřejmě je to celé fantasticky zahrané, ale ve výsledku mě stejně nejvíc fascinuje způsob střihu a fakt, že celý film tak nějak odpovídá mimozemskému jazyku. Ale to už bych zabíhal do detailů. Příchozí stojí za veškerou pozornost a několikeré zhlédnutí.