pondělí 19. října 2015

Tajemství obrazu

Člověk přeci musí držet krok s dobou. A měl pravdu lord Henry, když tvrdil, že dnes potřebujeme nejvíce ty věci, ze kterých žádného užitku není.


Ty jeho oči. Ty jeho rudé zlé oči, co mi nedají spát.“

O tom umělci se říkalo tolik zajímavých drbů, že jsem jeho obraz prostě musel mít. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká. Už měsíc nemohu spát a přes značnou snahu se toho obrazu nedokážu zbavit. Jakoby se bránil. Jakoby nechtěl odejít. Ale přece tu musí být nějaká cesta. Musím najít toho umělce. Za každou cenu!

Po delší době jsem se zúčastnil zdejší vývojářské soutěže - tentokrát na Krevetě - a dokonce se mi povedlo hru dokončit. Kdo má s vývojem zkušenosti, tak jistě ví, že to není tak samozřejmá věc. A po letech jsem také opustil Game Maker, přestože v rámci zadání s deadlinem tři týdny by byl jistě vhodnějším nástrojem. Asi tak poslední půlrok se snažím sžít s Unity, což se ukazuje jako zvládnutelná věc, přestože rozdíly jsou markantní. O tom ale kdyžtak jindy.

Tajemství obrazu je jednoduchá a poměrně krátká hříčka o čtyřech levelech, která se inspiruje v deskových hrách a nabízí tahovou hratelnost. Cílem je pokaždé obejít překážky a dostat se do cíle. Na konci vás čeká souboj s bossem, který není úplně dobře navržený, protože testing po vydání ukázal, že ho většina lidí nebyla schopna zvládnout bez nápovědy (takže ve zkratce: musíte vystrašit démona jeho vlastním odrazem v zrcadle, k čemuž budete potřebovat foťák). Snaha byla vybudovat atmosféru a představit několik mechanismů, ze kterých by šla posléze složit hra větší a obsáhlejší. Hrozně rád tuto hru klasifikuji jako povídkovou hru, čímž obhajuji dobu hraní i silný příklon k příběhu.


Pracoval jsem na ní s Petrem Maxou, který vytvořil grafiku a Markem Čabákem, kterému vděčím za hudbu. Nakonec musím také poděkovat Filipu Kraucherovi za to, že mi namluvil vedlejší postavu obchodníka.

Hru stáhnete ZDE. Více se dozvíte na stránkách Krevety nebo přímo u hodnocení soutěže.

K soutěži

Hra nakonec soutěž vyhrála, za což jsem neskonale vděčný a mám z toho ohromnou radost. Sám jsem předně rád za to, že jsem dokázal vytvořit hru v Unity v poměrně krátkém čase. A přestože jsem zjistil, že stále spoustu věcí nechápu, tak mám na čem stavět (noční můry kvůli světlům mám ještě teď, o optimalizaci nemluvě). Zadání soutěže bylo navíc velmi inspirativní a bylo hlavní motivací, proč jsem se do toho vůbec pustil.

Z hodnocení bych rád vypíchnul třeba: Docela hodně návyková hra, kterou jsem si užil od začátku do konce. Zajímavý nápad na zpracování,od Dobyvacnika nebo Velice chytlavá a zajímavá hra. Pohyb pomocí tahů a „předchystaných“ cestiček v jednotlivých mapách je skvělý. Musím pochválit i hudbu a obzvláště dabing. Určitě bych se rád dočkal pokračování,“ od Samuelsona. 


Co dál?

Po krátké pauze, která byla po dokončení nezbytná, jsem začal dávat dohromady seznam věcí, které se musí opravit nebo dodělat, aby byla hra vydatelná jinými kanály. Cílíme především na telefony. Ovládání a design s tím už nyní počítá, jen je potřeba udělat ještě nějaké optimalizace, aby to běželo i na slabších telefonech (třeba na Nvidia Shield běžela na 60 fps ta stejná verze co jsme vydali pro počítače, ale to se nedá brát jako měřítko). Grafika už je optimalizovaná, částečně i světla a dá se říci, že to už celkem běhá. Ale bohužel i mnohem hezčí hry často běhají lépe, takže je potřeba ještě dělat další opatření.

Druhým krokem bude dodělat nějaké animace a především úrovně, které by do hry přidaly nějakou výzvu a především prodloužily herní dobu. Tak trochu se ale bojím, že budu muset přeprogramovat pohyb a další základní věci, neboť jsem je nevyřešil úplně šťastně.

A pak šup na Android a iOS. Možná i Windows Phone. Tak nám držte palce, protože nás čeká ještě pořádný kus cesty.

sobota 16. května 2015

Konzole herní trh nebrzdí

Nedávný sloupek na Polygonu a několik debat na Facebooku mě přivedly k potřebě vyjádřit se k videohrám a konzolím. Základní předpoklad je jasný: „Herní konzole jsou zastaralé, Microsoft a Sony jsou tu navíc a brzdí vývoj.“ S takovým názorem se potkávám velmi často. Konzole jsou jednak uzavřené, ale také mají příliš malý výkon. Kdyby jich nebylo, tak jsou na tom hry lépe a ten vývoj jde dopředu rychleji. Vždyť třeba aktuální Zaklínač 3 je skvělým důkazem. Hra údajně prodělala downgrade, aby běžela na všech třech platformách (PC, XOne, PS4) skvěle a nebylo nutné vytvářet tři separované hry.


Ono to zní docela rozumně. Pokud postavíme počítač s GTX 980, do toho dáme nejnovější i7, SSD disk a DDR4 RAM paměť, tak skutečně postavíme bestiální stroj, který bude mnohem výkonnější než PS4, které má údajně trochu navrch nad Xbox One. Pokud se budeme pídit po výkonu, tak nejlepší PC bude mnohem výkonnější než nejlepší PS4, která je ale jen jedna. Musíme se ovšem ptát. Kolik hráčů bude mít takto silný počítač? Statistiky hráčů na STEAMu ukazují, že průměrné PC má grafiku na úrovni GTX 660, což je trochu lepší než jsem čekal, ale stále je to poměrně zastaralá grafická karta, která současné konzole nepřekonává. 

Hrubý výkon je ovšem jen jedním z možných pohledů. Co si o tom myslí vývojáři? Na jednu stranu by bylo hezké, kdyby mohli využít všechny ty nové vychytávky, se kterými inženýři a programátoři v Nvidii nebo AMD každý rok přijdou. Nemůžete ale vytvářet hru, kterou cílíte na ty nejlepší grafické karty současnosti. Hra by se měla budovat odspoda. Kdo je má cílovka? A jaký má stroj? Pokud je to PC, tak je to trochu problém. Pokud cílím na konzole, tak to je najednou všechno mnohem snazší. Vím přesně co mají doma a mohu to odzkoušet. A to je podle mě něco, co naprosto předčí veškeré skučení po nedostatečném výkonu. Stabilita. To co nabízí třeba Apple. Proč je iOS nejoblíbenější platformou pro vývoj mobilních her? Je to nejsnazší. Testování probíhá na několika málo přístrojích, komunita je ochotnější platit atd. Těch aspektů bude víc, ale jednotný HW mezi ně určitě patří. 

Pokud jsem vývojář, tak chci vědět, že si moji hru lidé zahrají. A obzvlášť indie vývojáři by měli za konzole děkovat, protože nemají prostředky na náročné testování. Pokud vyvíjíte na PC, tak se může stát spousta věcí – lidé mohou mít různě staré ovladače, mohou mít zavirovaný systém, mohou mít pomalý HW atd. Těch proměnných je prostě velká spousta. Následná technická podpora je také náročná. U konzolí tohle neřešíte. Všichni mají jednu stejnou krabici.


Malá myšlenková odbočka: Valve představilo svou platformu pro „počítačové konzole“, ale udělalo jednu zásadní chybu. Nenastavilo jasné a závazné HW parametry. Každá konzole je jiná a tím přicházejí o ohromnou výhodu. Když mám PS4, tak vím, že zakoupená hra mi poběží tak, jak vývojáři zamýšleli. To u těchto STEAM konzolí neplatí, stejně jako u počítačů. A to je veliká škoda.

Z pohledu hráče musí být konzole také výhodné. Opět jsme u toho, že s koupí konzole si zároveň kupuji jistotu, že si dalších cca 6 let zahraji nové hry bez problému a nemusím každý rok kupovat novou grafiku. Chci hrát? Koupím si konzoli a vím, že budu moci. Jsou tu ale i další výhody. Sony i Microsoft se snaží své hráče připoutat, což je ale ve výsledku také ku prospěchu hráčů. Na mysli teď mám prémiové služby PS Plus a Gold účet u Microsoftu. Podle mě není dobře, že jsou tyto placené služby vyžadovány pro online hraní. To by mělo být už v ceně hry, která multiplayer obsahuje. Jako předplatitel ale každý měsíc dostanete hry v ceně předplatného. Nechci, aby tento článek působil příliš tendenčně, ale při ročním předplatném to bude cca 110 Kč na PlayStationu měsíčně a každý měsíc dostanete několik her, které tuto cenu rozhodně převáží.

S tím se váže silná nevýhoda. Hry na konzole jsou prostě dražší. A to výrazně. AAA hra na současné konzole stojí při vydání průměrně 1700 Kč. Tady se už musíte rozhodnout, zda má smysl hry kupovat v den vydání, nebo si zvládnete počkat na slevové akce. Je to trochu vyváženo bazarovým prodejem, který u PC prakticky neexistuje. Hry nejsou vázány na účet a můžete je komukoliv půjčit (což s kamarády aktivně děláme) nebo i prodat. Valná část investice se vám tak po dohrání může vrátit. A stejně tak vy si můžete koupit téměř novou hru za mnohem menší cenu. Toto tedy není výhoda, ze které by byli nadšení vydavatelé, ale hráče potěší.


Za zmínku stojí také indie scéna. Dříve platilo, že indie existuje na počítači, protože tam se vyhne poplatkům a může fungovat skutečně nezávisle. Ještě k tomu ale platí, že ty nejlepší herní koncepty a myšlenky se objevují právě na nezávislé scéně a i v Microsoftu a Sony to vědí. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že PSN store je plný indie her, které jsou skvělé a stojí doslova pár korun. Co jsem slyšel, tak například Sony sám oslovuje zajímavé tvůrce a nabízí jim spolupráci. A to je něco, co může trhu jedině prospět. 

Závěr

Konzole nebrzdí herní vývoj. Grafika se dostala na takovou úroveň, že zásadní zlepšování prostě není potřeba. Hry dnes vypadají skvěle. Neříkám, že nemohou vypadat lépe, ale neměla by to být priorita. Tvůrci by se měli zaměřit na herní design, na příběhy, ovládání, pracovat s inovativními nápady a podobně. To je něco, co indie scéna zvládá skvěle s minimálními nároky na HW. A konzole přinášejí jistotu, že několik dalších let mohou tvůrci počítat s konkrétní sestavou. To platí i pro hráče, kteří se mohou spolehnout s tím, že jim zakoupená hra poběží prostě tak jak má. Neřeší se ovladače a nic okolo. Hry jsou na prvním místě, na což vsadilo Sony a uspělo. 

Nesouhlasím s tvrzením, že by konzole měly zemřít. Jsou službou jak hráčům, tak vývojářům. Pokud brzdí HW pokrok, tak jen na udržitelnou úroveň. Jinak by tu vládl zmatek.

neděle 11. ledna 2015

Filmy roku 2014

TOP 10 svých nejoblíbenějších filmů bych si nemohl nechat ujít, přestože toho na blog příliš psát nestíhám. Rovnou upozorňuji, že jsou v seznamu i filmy, které měly zahraniční premiéru již minulý rok, ale k nám se dostaly až v lednu. Kdybych je vynechal, tak přijdu o to nejlepší. 

10. Divoké historky

Možná trochu nečekaně, ale ve svém výčtu začínám argentinskou černou komedií s šesti povídkami, které vám ukáží, že život může být tvrdý a nanejvýš nespravedlivý. Historky perfektně gradují a pokud nemáte problém s černým humorem (já tedy určitě ne), tak se budete královsky bavit. A to až do konce, protože závěrečná povídka je ze všech nejsilnější. Máte svatbu a jste skutečně šťastní? Co by se asi mohlo zvrtnout?

9. Captain America: Návrat prvního Avengera

Určitě ne film roku, ale druhý kapitán byl pro mě ohromným překvapením. Z druhého dílu Thora a třetího Iron Mana jsem byl neskutečně zklamán. Komiksovky skutečně mají být vtipné, s tím problém nemám, ale nic se nemá přehánět a tyto dva filmy předvedly ten nejpokleslejší humor, až jsem si v kině připadal hloupě. Cap ale nic takového neobsahoval a navíc přidal hodně silný příběh s uvěřitelnou konspirací. A přestože jsem se u Strážců bavil královsky, tak Kapitán u mě minulý rok vyhrál.

8. Jak vycvičit draka 2

Že bude dvojka nutně slabší než jednička? Možná trochu. Jednička byla skvělá a dvojka jde v jejích stopách. Přidaný obsah je ovšem natolik zajímavý, že mě druhý díl také dostal. A opět chci draka! Nové postavy jsou skvělé a odcházení některých původních mě málem rozplakalo (a to se nestává). Film obsahuje řadu neuvěřitelně silných momentů a časový posun mě velmi potěšil. Když jsem se teď díval na jedničku, tak mě krapet štvalo, že Škyťák není o trochu starší. 

7. Chlapectví

Toto je jeden z nejzajímavějších filmů, které jsem kdy viděl. Je neuvěřitelně dlouhý a bez zásadních momentů. To zní dost šíleně. A takové to je. Film prostě plyne a vy sledujete vývoj chlapce, který prochází trochu obtížným dospíváním (ale kdo takovým neprošel). Zajímavé je, že se režisér pokusil vyhnout tradičním klišé momentům, které většinou jsou s dospíváním spojené. Zde je nenajdete. Najdete tu ale fantastický soundtrack, perfektní herce, kteří se doslova mění před očima, a hlavně moc příjemný film, který se jen velmi obtížně popisuje.

6. Na hraně zítřka

Jestli jsem od tohoto filmu něco nečekal, tak dospělou akční sci-fi, která nebude hloupá. Čekal jsem Nevědomí nebo něco jako Elysium. Ale nic takového film není. Vztah mezi Tomem a Emily opravdu funguje, vizuál a špinavost celého filmu hraje skvěle a celá ta patálie s invazí je prostě cool. Výhradu bych asi měl k závěru, který je možná trochu přes čáru, ale zbytek filmu mi určitě nezkazil. A jelikož mě film nejen mile překvapil, ale i skvěle pobavil, tak si zaslouží místo mezi tím nejlepším. 

5. Grandhotel Budapešť

Wes Anderson ve mně zase probudil chuť si hrát. Takový film totiž přesně je - hravý. A naprosto očividně vybízí diváka, aby se naladil na jeho vlnu. Není to tak milé (i když trochu taky) jako Až vyjde měsíc, ale nabízí to zase jiný pohled. Tentokrát trochu chladnější a majestátnější. Stále je to ovšem bizarní a potrhlé. Takového filmy prostě Hollywood neprodukuje a vidět všechny ty skvělé herce pobíhat po plátně je rovněž zábavné.

4. Predestination

Tento film se nabízí ve dvou podobách. V té první je to nápadité sci-fi, které svůj příběh staví na tom, čeho se ostatní filmaři bojí a co jim kazí zamotané příběhy. Totiž na paradoxu. Druhý pohled je o silném vyprávění jedné nešťastné dívky. A nenechte se splést názvem. Předurčení tu totiž není ani tak myšleno jako nevyhnutelné vedení osudem, jako spíš vymanění se z koloběhu času. Radím vám jedno. Nic si o tomto filmu nezjišťujte a prostě se na něj podívejte. Já to udělal a rozhodně jsem nelitoval. A Sarah Snook je naprosto úchvatná.

3. LEGO příběh

Jak vycvičit draka je moje srdcovka, ale tu minulý rok předstihl ještě jeden animák. Tím je LEGO příběh. Původně jsem čekal trochu něco jako byl Raubíř Ralf, ale příběh nejslavnější stavebnice na světě jde mnohem dál. Humor podává s takovou kadencí, že vás bude bolet břicho. A pokud jste s Legem vyrůstali, tak si užijete opravdu hodně zábavy. A to klidně na třetí zhlédnutí, kdy bez problému objevíte nové odkazy někde v pozadí. Film je opravdu nabitý detaily. Ohromnou radost jsem měl také z toho, že se tu s legem pracuje, jako by to skutečně bylo lego. A dokonce ani to celé poselství filmu není vůbec mimo. 

2. Vlk z Wall Street

A přesně teď přicházejí filmy, které se k nám na konci minulého roku nedostaly. A rovnou jde o to nejlepší. DiCaprio zazářil. Za ten rok jsem film viděl několikrát, a přestože je delší než druhý Hobbit, tak jsem se nenudil ani minutu. Je tu hodně drog a snad jsem měl i pocit, že je celý film na drogách, protože nezastaví ani na chvíli. Hned na začátku nabere šílené tempo, které vydrží až do konce. Je to stylové, zábavné, perfekcionalisticky zvládnuté a skvěle zahrané. Nic tak originálního jsem dlouho neviděl.

1. Klub poslední naděje

Vlk neuvěřitelně bavil, ale Klub poslední naděje šel krapet dál. Matthew McConaughey zde exceluje ve své životní roli a sekunduje mu fantastický Jared Leto. Není to doják ani laciný film o korupčním prostředí farmaceutických firem a vlády. Je o neuvěřitelné síle jednotlivce, ať už je to kdokoliv. Klidně rasistický zmetek Ron, který chce nejen přežít, ale možná na tom i trochu vydělat. A možná se u něj vzniklou situací něco změní. 

Ze seriálů mě minulý rok potěšil hlavně Temný případ (opět McConaughey) a pak i Knick od Sodenberga. Nedokážu se ovšem rozhodnout, který se mi líbil více. Z českých bych zmínil perfektní Kancelář Blaník a povedenou Čtvrtou hvězdu. Jinak byl tento rok opět dost silný a byla řada filmů, které bych rád zařadil, ale už se prostě nevešly. Překvapivě se povedla Godzilla, Stoletý stařík taky bavil, John Wick stál za to, Frank byl něčím hodně zajímavým a V nitru Llewyna Davise uhodilo na tu správnou strunu. Naopak nezařazuji Interstellar, protože mi prostě přišel až příliš jednoduchý, doslovný a hrál si na něco, čím není. Tak se snažil jít za Vesmírnou Odyseu, až to nebylo hezké a rozhodně se mu to nepovedlo.