Umělecké dílo, a vlastně jakákoliv tvorba, není záležitost jednostranná. Na jedné straně stojí tvůrce, který k divákovi promlouvá, a na straně druhé je divák, který se snaží dekódovat, co mu chce autor svým dílem říci. Kotík sám říkal, že pro propagandu je vhodný kýč, který je všem snadno srozumitelný, ale on nepotřebuje, aby jeho dílům každý rozuměl. Přesto nás do komunikace láká podobně, jako to dělal třeba Radek Kratina. Pokud se dostatečně otevřeme, tak v nás skutečně dílo tohoto velkého českého umělce může vzbuzovat silné emoce. Vtahuje nás třeba svou malbou, kterou pouští do prostoru. Nechává ji vystupovat z plátna a bourá tím bariéru mezi dílem a divákem. Tento princip ještě prohloubil ve svých pozdějších dílech po emigraci do Německa.
Z diváka se stává zúčastněný tvůrce. Kotík nám předkládá dílo nehotové a každý jednotlivec si ho může přijmout za své podle svých vlastních představ a nálad. Potkáváme tak objekty, které nás vzývají k zásahu. Narazíme na dílo, které je stylizováno do stavebnice se spoustou možností. U některých děl jsou možnosti přesně vymezené, jindy je variant nekonečně mnoho. Co uděláme s několika provázky, které jsou přidělány ke zdi? Můžeme z nich něco uvázat? Co to bude, jak to uděláme a proč? Necháme závěs s dřevěnými částmi jen nehybně viset nebo ho přinutíme k pohybu a budeme pozorovat, co dělá stín pod ním?
Někdy jen dráždí naši fantazii. V několika malbách nám představuje objekt, který je otevřený. A divák musí neustále myslet na to, jak asi vypadá zavřený? Vyplní celou plochu nebo v ní zůstane skulinka? Kotíkovo dílo tak na nás působí jako nehotová věc. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Dává ohromný prostor divákovi, který má šanci do procesu vstoupit a otisknout v něm kus sebe. Není možné, aby někdo po zhlédnutí kolekce Historie trojúhelníků nezačal vymýšlet další a další varianty, které sice Kotík nevytvořil, ale otevřel k nim dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat