Dnes musíme posvátné hledat, protože si neuvědomuje, že je všude kolem nás. Naši předci to ale moc dobře věděli a posvátno vnímali jako samozřejmou věc, která má ve světě své nezastupitelné místo. Byla by veliká chyba předpokládat, že posvátné souvisí pouze s nějakým konkrétním náboženstvím. Jistě, každé náboženství může posvátno vnímat a interpretovat jinak. Může se k němu také jinak chovat, ale všimněme si, jak moc se různá posvátná místa prolínají v naprosto odlišných náboženstvích. Nedokážeme konkrétně rekonstruovat víru naši pohanských předků, a za slovo „pohanských“ se jim omlouvám, ale víme naprosto jistě, že uctívali stejná místa, která posléze uctívali křesťané. Krásným příkladem může být právě posvátná hora Velíz.
Nad obcí Kublov se tyčí zalesněný vrch, který dominuje okolní krajině. Už jen kvůli tomu nás může napadnout, že to místo muselo mít nějaký důležitý význam. Dnes předpokládáme, že jedním z nejstarších „náboženství“ bylo uctívání kultu matky země. Máme pro to spoustu důkazů, jako jsou nalezené hroby připomínající dělohu, kdy se zemřelý člověk vrací do lůna své matky, odkud vzešel. A taková hora nápadně připomíná břicho. Může být tedy symbolem života. A symbolů bychom mohli hledat ještě více. Hora bývá také považována za sídlo bohů. A to u různých kultur, jak nás přesvědčuje Olymp nebo Sinaj. Lidé obvykle sídlí pod horou a cesta vzhůru na vrchol může znamenat setkání s vyšší mocí. Název Velíz nevznikl čistě náhodou. Mezi badateli panuje shoda, že název hory je odvozen od pohanského boha Velese, ochránce stád a pastýřů (v ruštině označován jako „skotij bog“, tedy bůh skotu).
Nastupující křesťanství muselo bezpodmínečně zničit veškeré vazby na staré náboženství. A můžeme předpokládat, že se to povedlo velmi důsledně, protože dnes o panteonu předkřesťanských bohů skoro nic nevíme. Byl polyteistický a pravděpodobně musel být na velmi slušné úrovni s jasně danou strukturou. Každé božstvo mělo totiž na starosti určitou oblast lidského života. Díky Rusku máme představu o dvou základních božstvech – Perunovi a Volosovi (Velesovi). Vzhledem k tomu, že se různá náboženství sobě velmi podobají, tak předpokládáme, že Perun byl vnímán jako vládce nebes a Veles jako vládce země. Vše to jsou ale pouhé domněnky.
Účinnou metodou pokřesťanšťování bylo přenášení vlastností pohanských bohů na svaté. A právě vlastnosti Velese měly být přeneseny na svatého Blažeje z Kappadokie, který se stal ochráncem stád, zatímco Veles byl démonizován. Důkazy nalezneme ve staročeských rčeních 15. st.: „ký veles tě proti mně zbudil“, kde veles můžeme číst jako čert. V 16. st. zase muž svou zlou ženu posílá „za moře k velesu“. Dnes bychom řekli opět: „Jdi k čertu/ďasu.“
V Evropě najdeme více míst, která se jmenují po Velesovi – hora Veles v Bosně, řeka Velesa ve Smolenské oblasti, Volosin, Volosovice a ves Veles v Bělorusku. A nám připadá právě hora Velíz. Názvy nějakým záhadným způsobem stále přežívají, ať už je to Říp (podle keltského Rip) nebo tajemný Ers či Bohemia. Stejně tak přežil Velíz, čehož si prvně (pravděpodobně) všiml Václav Krolmus v první polovině 19. století. A jelikož posvátno vnímal, obdivoval a psal o něm, tak se ho také pokusil zkoumat a na hoře počal kopat. Podle jeho slov tam nalezl pohřebiště a obětiště, samozřejmě střepy nádob, kosti a kamenné zbraně. Většina nalezených a popisovaných věcí se bohužel nedochovala. Víme ale, že se na hoře obětovalo a jistě tam muselo být nějaké duchovní centrum. Nacházely se tu také zlaté mince, které byly zdobeny reliéfy Slunce a Měsíce. To svědčí o přítomnosti Keltů.
Na hoře nechybí ani jezírko nebo studánka. Studánka nese jméno svatého Gotharda, což by mohlo souviset s Krolmovou výpovědí, že se na hoře střetli pohané s křesťany. Konkrétně na louce U servaného Jana. A svatý Gothard má v atributu zkroceného draka. Draka můžeme chápat jako pohanství, které bylo zkroceno a poraženo.
O porážce pohanství můžeme mluvit také v pověsti, která by na první pohled s horou Velíz vůbec nemusela souviset. Píší o ní Dalimil i Hájek z Libočan. Mocný kmen Vršovců vylákal knížete Jaromíra na lov a právě na hoře Velíz ho zajali, svlékli, přivázali ke stromu a chtěli ho popravit. Stříleli po něm z luků, jenže ani jedna střela ho nezasáhla. Došlo k zázraku, kníže viděl, jak svatý Jan Křtitel chytá šípy, přičemž pak přišlo osvobození jeho družinou. Kníže přežil a na místě dal vystavět klášter svatého Jana Křtitele a dub, u kterého byl přivázaný, vložil pod hlavní oltář chrámu. S horou to souvisí tak, že Vršovci mohli, na rozdíl od Přemyslovců, vyznávat víru starou, takže by oběť křesťanského knížete byla pravděpodobně velmi cenná. Nová víra však porazila tu starou.
Stavbu kostela můžeme datovat k roku 1003, kdy byli také podle Kosmy vyvražděni Vršovci. Kostel byl nejprve dřevěný a dnešní podoba pochází až z 13. století. Benediktini přistavěli i klášter, který byl spolu s kostelem během husitských válek vydrancován. V 17. století se kostel obnovil, klášter nikoliv a do dnes se z něj dochovalo jen několik nízkých pobořených zdí, které jsou patřičně zarostlé.
Dnes na hoře potkáte rekonstruovaný kostel s farou a hřbitovem, kam můžete v sobotu v 17 hodin jít na mši. Za zmínku stojí, že za jeho opravou stojí sochař Karel Stádník, který kostel rekonstruoval vlastnoručně. Dokonce byl tajně vysvěcen kardinálem Meissnerem v Berlíně jako jáhen. Zajít můžete také k jezírku, podívat se ke vztyčenému idolu boha Velese a stanout na místě, kde možná sídlili bohové.
Tento text byl vypracován na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze v rámci předmětu duchovní kořeny Evropy.
Zdroje obrázků: Wikipedia
Žádné komentáře:
Okomentovat