sobota 2. března 2013

Asociální singleplayer

Na Twitteru jsem zaznamenal kategorický nesouhlas některých českých herních novinářů s tvrzením ředitele Cryteku, že klasický single-player musí ustoupit a hry se přeorientují na social experience“. Zarytým opěvovatelům prvního Dooma se hrůzou postavily vlasy na hlavě a rychle se potřebovali někomu svěřit s přesvědčením, že Crytek sám single-player hry dělat neumí. Posměšně možná přemýšleli nad Crysis Farming Simulátorem na Facebooku. Jenže já si myslím, že tak to není. A dokonce jsem přesvědčen, že za rozmach her pro jednoho hráče může jakási anomálie a pomalý technický vývoj. 

Prvním vodítkem může být historie her, jen si musíte uvědomit, jak se hrály hry před tím, než jsme se posadili před obrazovku. A vůbec, co náš osobní vývoj? Kdy jsme se seznámili s nějakou hrou prvně? Člověk si možná hrál s autíčkem sám, na začátku určitě, potřeboval si to osahat, zjistit, jak věci fungují, ale ta opravdová zábava přišla ve chvíli, kdy na návštěvu přišli kamarádi (já třeba vzpomínám na večery, kdy přijeli rodičům známí a přivezli své děti, abychom si mohli společně hrát). Nepamatuji si, jak jsem si sám hrál s autíčkem. Pamatuji si, jak nás bylo víc, tři nebo čtyři, jezdili jsme po koberci (samozřejmě s motivem města), závodili, rozebírali si parcely, vyměňovali auta to byl skutečně velký social experience. Nebo ještě můžu přidat vojáky - každý si hrál s vojáčky, rozdělili jsme si celou sbírku, každý kontroloval něco a pamatuji, že jsme občas bojovali proti sobě (a byla to vždy lítá řež) nebo i spolu a vlastně jsme se kooperativně snažili vyřídit domnělého nepřítele. 

Jak vzpomínám na dětství, tak si vybavuji fiktivní přestřelky na zahradě. Samozřejmě jsme měli různé kapslíkovky, kuličkovky a nebo jen atrapy, které jsme si s kamarády rozdělili, určili týmy a na vymezeném prostoru běhali, schovávali se, stříleli a soupeřili mezi sebou. Když to hodně přeženu, tak ta podstata je vlastně stejná jako u Call of Duty. 

Stále nevíte, kam mířím? Tak to pojďme vzít trochu jinak. Ještě, než vůbec byly nějaké videohry, tak co lidé hráli (a samozřejmě hrají stále)? A teď nemyslím jen děti. Tak třeba karty, různé stolní hry, některé hazardní hry většinou se jedná o interakci několika hráčů - v drtivé většině jsou ty hry kompetitivního charakteru. Samozřejmě se najdou i hry pro jednoho hráče, napadá mě třeba Solitaire (oproti PC verzi jde podvádět :D).

Co je podstatou videoher? Bavit. A člověk se většinou lépe baví ve společnosti. Hrát šachy proti sobě samému je lehce asociální. A tak bychom také mohli koukat na single-playerové hry. Proč bych měl chtít hrát sám, když můžu hrát s přáteli? Zkusme se na to podívat jako na volbu - sám / ve skupině. Pro obhajobu singlů: hry více hráčů většinou nemají tak promakaný příběh. Kampaň v Black Ops 2 je jednoduše nářez - je to takový lepší film, ale pak se stejně těšíte na tu zábavu v multi-playeru. A to by mohl být jeden směr - single-player by se mohl zaměřit na vyprávění příběhů a rozvíjet filmový průmysl o další sféru, tedy o interakci.

Proč má vlastně historie videoher převážně single kousky? Vidím v tom technické omezení - proti split-screenu prvně bojovalo nízké rozlišení a malé obrazovky (na konzolích to bylo trochu lepší). Vykreslovat více výřezů z jedné úrovně také ukousne více výpočetního výkonu. Proti hře po internetu zase mluvilo pomalé a drahé připojení. Online hry samozřejmě přicházely, ale hráči se jich prvně báli a proniknout do tohoto světa nebylo vůbec snadné. Funguje totiž úplně jinak, než na co byli všichni zvyklí. Ano, více se podobal reálné sociální zábavě, ale to by si to taky někdo musel uvědomovat. 

O podobě single-playeru se můžeme přít, já ale nečekám, že zmizí úplně, spíš se trochu přetvoří. Názornou ukázku nám dává nově vydaný Real Racing 3, který má tzv. Time shifted multiplayer. Funguje to tak, že s přáteli (a světem) nezávodíte napřímo, ale když odjedete závod, tak se vaše jízda zaznamená a hra vás může jako AI protivníka šoupnout k někomu jinému. Stejně tak vy závodíte se skutečnými lidmi (spíše s jejich časy - hra podle času, vozu a zkušeností modeluje jízdu - nejedná se tedy o přesný záznam) a především se svými přáteli. Je to single-player hra? Ve své podstatě ano, s nikým nekomunikuji, mohu si to pauzovat, jak chci, závodit mohu kdy chci, atd. Hrozně těžko se hra škatulkuje, ale já ji vidím někde na pomezí. Možná bych RR3 nazval nepřímým multiplayerem

 
A oproti zmiňovaným sólistům se najde i kupa lidí, kterým už dnes single nic neříká. Tak například můj bratr. Hraje WoW, Diablo 3 (což je mimochodem taky takový hybrid), CoD, BF a nově třeba Crysis 3. U posledních třech zmiňovaných nikdy single ani nezapnul. A ani se mu nedivím - není k tomu důvod (možná tak v tuhé zimě, kdy padá internet), s kamarády je to mnohem větší sranda. V singlu navíc všechny postřílíte bez mrknutí oka (a teď nemluvím o tom, že nové hry už nenesou takovou výzvu), ale skutečnou výzvou je teprve až další skutečný hráč, kterému můžete dokázat, že jste prostě lepší! Vzpomeňte na tu zahradu, taky jste chtěli všem ukázat, že jsou proti vám úplné nuly. 

Mohl bych toho napsat ještě spoustu. Určitě by za zmínku stála obliba Minecraftu nebo připravované Destiny, které také boří pojem hry jednoho hráče. Takže závěr? Myslím si, že hlavním tahounem herního průmyslu bude sociální multiplayer (a to není jen ten farming, to jsou i kompetitivní hry, jako třeba zmiňovaný Real Racing 3) a single-player se stane mnohem intimnější záležitostí.