pondělí 17. září 2012

Válka s Turkem

Vždy jsem měl slabost pro drsňáky s kloboukem. A mohl to být třeba Solomon Kane, baví mě ten styl, když jsem pak v knihkupectví narazil na obálku prvního dílu z trilogie Dobrodržství kapitána Bathoryho - Strážcové Varadínu - hned jsem věděl, že tu knihu musím mít. Trochu jsem se ale polekal dobového zasazení titulu. Když jsem četl rytířskou fantasy, ať už high nebo dark, tak vždy se hrdinové bili maximálně mečem a stříleli z luku. Tentokrát se však dostáváme do 17. století, kde hlavní hrdina Kornel klidně pálí z křesadlovky a u pasu mu visí rapír. Nakonec jsem to přeci jen zkusil a na rovinu říkám, že nelituji. Původně jsem hledal výplň na dobu než přijde další díl Písně ledu a ohně, jenže to může trvat taky několik let. 

Nějaké knihy od Červeňáka jsem už přečetl, takže jsem tak nějak věděl do čeho jdu. Hodně mě na jeho titulech baví historická přesnost a popisnost. Taky se většinou motá okolo skutečných míst a událostí, což mě hrozně baví. Rád se koukám na skutečnou mapu a představuji si, kudy hrdinové procházeli, u které pevnosti bojovali apod. U tohoto titulu se podíváme do Sedmihradska, dnešního Rumunska, kde probíhá bitva o Varadín. Vídeň se drží stranou a do bojů nechce zasahovat a je v tom samozřejmě také boj víry. 

Dozvěděl jsem se toho hodně o době ve které se kniha odehrává a udělal jsem si lepší představu o zbraních. Na konci knihy jsou dlouhé vysvětlivky, které mě vždy baví pročítat, u některých termínů si dohledávám ještě další podklady a celkově si díky tomu doplňuji vzdělání. Jsem rád, že mi tato kniha nabídla i něco víc než jen prostou zábavu. Co se příběhu týče, tak není nijak výjimečný, začátek je poměrně vlažný a chvilku trvá, než se s hrdinou sžijete. Je to drsňák každým coulem, dokonce nás ve vzpomínkách vezme do Prahy, kterou bránil před Švédy. Ke konci jsem četl jedním dechem a všem vám tuto knihu mohu doporučit. 

sobota 15. září 2012

Reklama v kinech?

Ač se může zdát, že reklamu u nás potkáváme doslova na každém kroku, tak v jednom jsme opravdu pozadu. Je to cílení reklamy v kinech. K čemu je reklama, která si nenajde konzumenta? Pravděpodobně k ničemu, zadavatelé se možná plácají po ramenou, že se značka dostane do povědomí, ale projeví se na to ziscích (dobrá, k tomu asi nemám co říci)? Taky bych řekl, že jsou dnes už odborníci na všechno, takže mě zajímá, jestli jsem opravdu jediný nebo prostě samotní marketéři nevěří na reklamu? 

Ale konečně k věci. Do kina chodím opravdu často a vadí mi jedna věc - ať jdu s kýmkoliv a na cokoliv, tak prostě běží naprosto stejné reklamy. Ať je to Rebelka, Total Recall, Temný rytíř nebo Ve stínu. Vždy stejná smyčka. Je to naprosté mrhání peněz - na rozdíl od televize zde mám naprosto přesnou představu o cílovce a reklamu můžu upravit podle toho. Jenže v současnosti se tak neděje, nikdo tomu evidentně nevěnuje pozornost, a jak marketéři, tak prodejci reklamního prostoru, mrhají ohromný potenciál.

Taky si nemyslím, že by návštěvnost kin byla tak malá, aby toto nebylo efektivní řešení. Pojďme se podívat  na nějaká čísla z poslední doby (jedná se o návštěvy našich kin).
  • Na Dobu ledovou 4 přišlo za 11 týdnů do kina přes půl milionu diváků. Máme sice "krizi", ale na dětech se nešetří. Proč před filmem nebyl reklamní blok, který by byl pro to publikum přizpůsoben?
  • Něco pro maminky, na Líbáš jako ďábel se dostavilo lehce pod půl milionu lidí a troufám si tvrdit, že se většinou jednalo o ženské publikum. Úplně to složení reklam vidím!
  • Madagascar 3 má 400 000 a třetí Batman 230 000.
  • Dokonce i taková hrůza jako Svatá čtveřice má za 3 týdny 100 000 návštěv. Před to by se hodila reklama na nějaké prášky proti depresím :)
Čísla vycházejí z tabulky Unie filmových distributorů

Nejsou to výsledky, které by si majitelé kin asi přáli, ale dá se mluvit o silném zastoupením různých genderových skupin. Ať to jsou děti, rodiny, ženy v přechodu nebo mladí, rozhodně mají vždy naprosto rozdílné zájmy a vymýšlet univerzální reklamu je naprostý nesmysl, který možmá musí fungovat u televize (která se dá samozřejmě z části také profilovat podle programu), ale kino přesně ví, kdo bude divákem. Proč mu nenabídnout to, co ho zajímá? 

Tak schválně, kdy na to u nás v té naší zemičce přijdeme? Vsadím se, že ve světě je toto zajetá praxe. A ještě taková jedna prognóza - v současnosti začínají společnosti šetřit na reklamě v televizi, do budoucna tyto ušetřené peníze investují právě do kin, případně stáhnou reklamu v TV ještě víc.

pátek 14. září 2012

Dojmy z Medal of Honor: Warfighter

Ve středu 12. září jsem stál před nelehkým úkolem. Stejně jako další novináři jsem musel v dešti, zimě a jinak nepříznivých podmínkách vylézt k památníku Vítkov, kde se konala předváděčka připravované hry Medal of Honor: Warfighter. Jestli za tím nápadem stojí Faltus s Buchtou, kteří event organizovali, tak zaslouží pořádně za uši. Ale zase je fakt, že konečně dostali hráče od počítačů, dobrý začátek.


Po obecné prezentaci hry nás pustili k počítačům, kde jsme čtyři proti čtyřem hráli mód Home Run. Dost mě překvapilo, jak rychlý byl. Na malé mapě musí jeden tým druhému ukrást jednu ze dvou vlajek a donést ji k sobě. Ten druhý tým logicky brání. V polovině se strany prohodí. Trochu mi přišlo, že útočníci to mají těžší než obránci, za což asi mohl level design, obránci měli spoustu možností krytí a cest k útoku nebylo mnoho. 

Každé kolo se většinou stihlo zahrát do minuty, takže to opravdu šlo svižně. Audiovizuální zpracování je opět velmi slušné, po BF3 to už nikoho nepřekvapí. Zvuky jsou standardně velmi autentické. Alespoň jsem z toho měl takový pocit. 

Trochu zmaten jsem byl z výběru třídy, před každým kolem je deset sekund na výběr, což je sice hodně, když už máte vybráno, ale hodně málo, pokud vybráno nemáte. Na první pohled jsem tak nepoznal kdo je čím specifický, jakou má zbraň atd. Je jasné, že po pár mapách si hráč vše osahá a tento problém zmizí. Ale jako první seznámení to bylo docela tvrdé. 

Vyzkoušel jsem si klasického assaulta, spec ops i snipera. Se samopalem se mi hrálo dobře, v této verzi se ještě občas objevil nějaký bug, třeba nefungovalo počítání skóre a moc nechápu, proč tak triviální věc nešla. 

Dělat závěry po jedné mapě a pár kolech je prakticky nemožné. Musím ale uznat, že mě to bavilo a těším se na plnou verzi. 

čtvrtek 6. září 2012

Že já blbec

Já to vždy schytám :D Recenzovat třeba CoD a BF je dost těžké. Vždy mám dvě možnosti. Skutečně to projet a říct, jak mě to bavilo, co je tam nového, jaký je příběh a pak poslouchat od lidí, kteří to nehráli, že jsem blbec, že to hodnotím tak kladně (prosím, už to nechci obhajovat, strávil jsem s tím dost času, nejde mi o žádný flame v komentářích). Taky se na to můžu vykašlat a říct, že je to shit a vůbec se s tím neprdět. Dost médií to takhle populisticky dělá. Dneska je fakt in všechno strhávat. "Je to sračka, starej dobrej doom." A podobné naladění je ve všech vrstvách společnosti, už moc nenarážím na to, že by někdo byl s něčím spokojen. Nechci teď moc odbočovat od tématu, ale proč třeba lidé lajkují na fcb McDonalds, když u každého příspěvku házejí komentáře: "Stejně to jsou všechno sračky." Proč? Co s tím? Koho to zajímá? Ale zpět ke hrám. 

Ještě se tedy vrátím k staršímu tématu CoD vs. BF, dodnes za to sklízím kritiku, obě hry jsem hodnotil velmi podobně a za svým názorem si dodnes stojím. Ve zkratce bych řekl, že CoD má skvělý příběh, animace a multiplayer má skvělý levedesign. Oproti tomu nabízí BF3 perfektní grafiku a zábavný multiplayer s těžkou technikou. Jsou to dvě podobné hry s odlišnou cílovkou. Jenže, ať už na Zing fóru, Facebooku nebo prostě v komentářích panují víceméně 3 různá naladění: "Jak jsi mohl hodnotit CoD podobně jak BF3? Vždyť CoD je hrozná sračka!" "BF3 je sračka, jak jsi mohl?" "Obě hry jsou pro děcka, starej dobrej doom, dnešní hry stojej za hovno." Takže to je jeden problém, který mě trochu trápí, ale jelikož s tím nic nenadělám, tak to neřeším.

Ve 22. dílu jsem se potkal s novým problémem. Dostal jsem téměř nesplnitelný úkol, během dvou až tří minut jsem měl zrecenzovat Guild Wars 2. Proboha! Vždyť je to MMORPG, které nabízí stovky hodin zábavy, má ohromný svět, několik ras, 8 profesí a nespočet variací příběhu. Na výrobu dílu je necelý týden, hře jsem věnoval maximum, udělal rešerši, dokonce k tomu posadil bratra, který je dlouholetým hráčem WoWka (převážně PvP), když jsem zrovna nebyl doma a spolu jsme to pak konzultovali. Jenže pak přichází základní problém. S recenzí se musím vejít mezi dvě až tři minuty, což je prostě něco jiného než několik stránek v časopisu a neomezeně prostoru na webu. Pokusil jsem se s tím poprat, zevrubně jsem popsal hru, hlavně základy, na detaily už nebyl čas vůbec, ale chtěl jsem lidem říci, co je čeká, když začnou hru hrát. Na to další přijdou později, pokud je bude bavit ten základ. A teď nevím, jestli to je přístup špatný, ale uznal jsem ho za nejvhodnější. Jenže v diskuzi se samozřejmě opět rozjela kritika, což je v pořádku, jenže nevím, jestli jsem to mohl udělat lépe, lidé si stěžovali, že jsem recenzi odflákl a neřekl vše, spoustu věcí vynechal.

K tomu mě napadá jediné řešení, vyhýbat se MMO hrám, jinak to snad ani nejde. Kdybych měl celý díl (nejlépe 2), tak se můžu postupně podívat na detaily, projet téměř každý aspekt hry. Jenže taky si říkám, že mám hodnotit produkt, ne dělat návod. 

Teď třeba uznávám, že předchozí formát Indiana byl v tomhle lepší, stačilo říct, že bych na recenzi potřeboval 5 - 7 minut a pokud se jednalo o komplexní produkt, tak nebyl problém. Dnes už to tak nejde a občas se díky tomu prostě spálíme.