Po všemožných spekulacích ohledně financování české hry Kingdom Come: Deliverance od Warhorse studios je konečně jasno: buď se vybere 10 000 000 Kč na Kickstarteru a zbytek vývoje doplatí investor (Z. Bakala) nebo je s projektem konec. To mi připadá jako férová nabídka. Hlavně jsem rád za to, že Vávra na nás nepřipravuje falešnou hru a netvrdí, že vybrané peníze pokryjí náklady atd. Příspěvek je vlastně znamením, že o hru máme zájem, navíc si rovnou vybereme odměnu.
Hra vypadá skutečně famózně, realistické pojetí světa se mi hrozně líbí a byl bych moc rád, kdyby projekt skutečně došel do cíle. K tomu je potřeba úspěšně zvládnout Kickstarter kampaň a ještě pak ukočírovat vývoj. Vývojářům ale naprosto věřím a hlavně držím palce. Pokud o projektu nic nevíte, tak hezké preview najdete na Games.cz, a zde je trailer a web.
Hodně štěstí, Warhorse!
středa 22. ledna 2014
pondělí 20. ledna 2014
Jan Kotík
Do 23. 3. 2014 můžete ve Veletržním paláci navštívit retrospektivní výstavu Jana Kotíka. V tomto článku je moje reflexe z návštěvy, kterou vám také doporučuji.
Umělecké dílo, a vlastně jakákoliv tvorba, není záležitost jednostranná. Na jedné straně stojí tvůrce, který k divákovi promlouvá, a na straně druhé je divák, který se snaží dekódovat, co mu chce autor svým dílem říci. Kotík sám říkal, že pro propagandu je vhodný kýč, který je všem snadno srozumitelný, ale on nepotřebuje, aby jeho dílům každý rozuměl. Přesto nás do komunikace láká podobně, jako to dělal třeba Radek Kratina. Pokud se dostatečně otevřeme, tak v nás skutečně dílo tohoto velkého českého umělce může vzbuzovat silné emoce. Vtahuje nás třeba svou malbou, kterou pouští do prostoru. Nechává ji vystupovat z plátna a bourá tím bariéru mezi dílem a divákem. Tento princip ještě prohloubil ve svých pozdějších dílech po emigraci do Německa.
Tento text byl vypracován na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze v rámci volitelného předmětu výstavy.

Z diváka se stává zúčastněný tvůrce. Kotík nám předkládá dílo nehotové a každý jednotlivec si ho může přijmout za své podle svých vlastních představ a nálad. Potkáváme tak objekty, které nás vzývají k zásahu. Narazíme na dílo, které je stylizováno do stavebnice se spoustou možností. U některých děl jsou možnosti přesně vymezené, jindy je variant nekonečně mnoho. Co uděláme s několika provázky, které jsou přidělány ke zdi? Můžeme z nich něco uvázat? Co to bude, jak to uděláme a proč? Necháme závěs s dřevěnými částmi jen nehybně viset nebo ho přinutíme k pohybu a budeme pozorovat, co dělá stín pod ním?
Někdy jen dráždí naši fantazii. V několika malbách nám představuje objekt, který je otevřený. A divák musí neustále myslet na to, jak asi vypadá zavřený? Vyplní celou plochu nebo v ní zůstane skulinka? Kotíkovo dílo tak na nás působí jako nehotová věc. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Dává ohromný prostor divákovi, který má šanci do procesu vstoupit a otisknout v něm kus sebe. Není možné, aby někdo po zhlédnutí kolekce Historie trojúhelníků nezačal vymýšlet další a další varianty, které sice Kotík nevytvořil, ale otevřel k nim dveře.
pondělí 13. ledna 2014
Stanislav Podhrázský
Do 23. 2. 2014 můžete navštívit výstavu Neklidná krása v galerii Dům U Kamenného zvonu. V tomto článku je moje reflexe z návštěvy.
Dílo Stanislava Podhrázského nepatří k nejvyhledávanějším a nejznámějším, a právě proto by mohla výstava Neklidná krása vzbuzovat zvědavost. O to složitější je se v ní zorientovat. První setkání je velmi tvrdé, Podhrázský jako solitér nejde snadno zařadit, ač by mu nejbližší mohl být surrealismus. Pokud se na díla zadíváme pouhým okem, tak neuvidíme víc než kresbu dítěte či špatného kreslíře na střední umělecké škole. Ale to by byla ohromná chyba, z mnoha indicií můžeme vypozorovat, že Podhrázský byl kreslíř vynikající. A je to právě linie, která hraje silnou roli v jeho dílech. Spolu s velmi jemným stínováním doslova zbavuje hmotu své váhy. Tím velmi silně zdůrazňuje zranitelnost člověka, který je nahý, lehký a slabý. Na některých obrazech se nahé postavy žen vyloženě vznáší a vystupují. V jednu chvíli třeba splývají se stěnou, aby hned za okamžik vystoupily do prostoru. Pak přichází na řadu barva, opět jemná, klidná a vyvážená. Stejně jako figurální motivy.

V mnoha obrazech však můžeme pozorovat konfrontaci člověka s okolním prostředím, převážně přírodou. Zatímco člověk zůstává lehký, jemný a vyvážený, tak příroda je drsná a drásající. Už v ní nefigurují jasné linky a jemné přechody, ale silné a neurčité tahy. Příroda v díle Stanislava Podhrázského zobrazuje neklid, se kterým musí člověk zápasit. V jednom obraze žena balancuje na vrcholu neprostupné masy, zatímco na díle druhém se nahá žena pouští do děsivé tmy. Prostředí zde není vykresleno jako harmonická součást člověka, jako například v díle Karla Malicha, ale představuje neprostupnou a pohlcující džungli, která se neustále mění. Přidává tak do jemného díla něco hrubého.
A například u obrazu Malá dvojice (1984) můžeme pozorovat naprosté pohlcení. Jde stále o přírodu? Můžeme si neprostupnou masu vykládat jako všechen svět okolo, který člověka uzavírá? Město, které každého dusí; těžkou situaci životní i společenskou, která staví barikády a nedovoluje člověku žít. Vyjadřoval tak svébytný umělec svůj nesouhlas s uspořádáním společnosti?
Tento text byl vypracován na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze v rámci volitelného předmětu výstavy.
středa 8. ledna 2014
Nejoblíbenější filmy roku 2013
Musím uznat, že jsem toho za poslední dobu moc nenapsal. Tím myslím na blog, protože v práci na Mobilenet.cz píšu velmi často. Nemůžu si ale odpustit každoroční žebříček nejoblíbenějších filmů - připomenout si můžete i minulé ročníky: 2012, 2011, 2010 a 2009.
Zařadit ho sem nebo nezařadit? Původně jsem chtěl do seznamu vložit i nějaký ten animák, jelikož je mám hodně rád. Croodsovi byli fajn, stejně tak Ledové království. Ani jedno mě ale neoslovilo tak, jak jsem původně doufal. A tak sem opět nakonec dávám Hobita, který byl kouzelný. Hlavně byl takový, jaký jsem doufal, že bude. Naprosto nemůžu souhlasit s tím, že by byl nějak vyprázdněný nebo natahovaný. Dvojka mi dokonce přišla o chlup lepší jak jednička a vytknul bych snad jen seriálově useknutý konec. Jsem rád, že jsem se mohl opět vydat do Středozemě. Pochválit musím za velmi zajímavé vykreslení postav - obzvláště Thorina, kterého v jedničce přirovnávali k Aragornovi. Nyní už je mnohem dál a pro mě osobně je mnohem barvitější, za což samozřejmě může i předloha. Na konec bych napsal asi toto: kdo knihu četl a pamatuje si ji, tak by se mu film měl líbit, kdo ji četl a moc si ji nepamatuje, tak možná bude zklamaný.
9. Muž z oceli
Komiksáren bylo v uplynulém roce požehnaně. Ale většina z nich mě zklamala. Tak v první řadě Iron Man 3, od kterého jsem čekal navázání na první dva díly. Nakonec jsem si ale chvílemi připadal hloupě - filmy od Marvelu prostě tíhnou k hloupému a pokleslému humoru a z hlavních postav v jednom kuse dělají pitomce. První díl Thora byl slušně vyvážený, dvojka byla opět za hranicí stravitelnosti. Kick-Ass 2 měl zase tak pitomý scénář, až mě to mrzelo. Nakonec tak zůstává Muž z oceli, který sice Temného rytíře netrumfne, ale slušně mu sekunduje a bavil jsem se od začátku do konce.
8. Pot a krev
Uznávám, že mě Michael Bay skutečně překvapil. A vlastně i dostal. Myslel jsem si, že Pot a krev bude fajn oddech, ale nakonec to byla velmi slušná a zábavná jízda, která mě vůbec neurážela. Navíc byla výborně zrežírovaná, sestříhaná a hlavně perfektně zahraná. Vedle Transformerů tak film vypadá jako skvost a já se opět těším na to, co zase jednou Bay předvede. Jestli bych na snímku něco vypíchl, tak je to atmosféra. A zároveň vývoj postav, kdy vlastně nevíte, jestli jim držíte palce nebo se mlátíte do hlavy, jací to jsou tupci.
7. Velký Gatsby
Pro Gatsbyho hraje několik faktorů. V první řadě je to přeumělkované prostředí, barvy, scény nebo kýčovité záběry. Proč? Protože se to k té době neskutečně hodí. Až zpětně jsem zjistil, že v podstatě vše je v tomto filmu digitální a během sledování mi to vůbec nevadí.Právě naopak, průlety městem, rychlá jízda, divoká párty - to vše dává dohromady koktejl, který skvěle doplňuje hlavní charakter. A jak se postavy mění, tak se mění záběry i prostředí. Druhou věcí je perfektní soundtrack. Ten mě nepustil do dnes. Všechno dohromady to dává jeden z nejlepších filmů tohoto roku.
6. Trans
Danny Boyle je režisér, kterého se vyplatí sledovat. A to nejen kvůli úspěchu profláknutého Milionáře z chatrče. Trans přitom nebyl moc vidět. Alespoň u nás ne, měl jsem pocit, jako by se jednalo o okrajový film, který jen doplňuje nabídku. Bál jsem se, že přes hvězdné obsazení a jméno režiséra půjde o slabší kousek, ale o to víc jsem byl po premiéře překvapen. Ze sálu jsem vycházel se slovy: "Tak tohle bylo hrozně dobrý!" A taky, že bylo. Bavilo mě, jak je film dynamický. Postavy jsou nečitelné a režisér si se mnou celou dobu jen pohrával, aby mně na konci jednu vrazil. A byla přesně mířená.
5. Lásky čas
Láska nebeská nebude překonána asi nikdy. Piráti na vlnách byli skvělí, ale nebylo to úplně ono. Romance Curtisovi jde i z režisérského postu a jsem rád, že se k ní do třetice vrátil. Prý už nic režírovat nechce, ale to by byla škoda. Lásky čas byl totiž film o něčem úplně jiném než Láska nebeská. Nesnažil se ji napodobit nebo se jí vyrovnat. Šel svou cestou a spíš ji doplnil. A to moc dobře. Snažte se odpoutat od toho, že žijeme své malé a těžké životy, zkuste si představit, že by svět mohl být utopickým místem plným zázraků. Je to moc hezká pohádka, která mě naprosto vtáhla a těším se, až si ji dám znovu.
4. Star Trek: Do temnoty
Star Trek opět nezklamal. Na to, že původní seriál nemám rád (ano, klidně mě upalte), tak tohle se opět náramně povedlo. Možná ještě víc než první díl. Tento film je prostě splněným snem každého kluka. Je v něm vše. Já ani nevím, co mám víc psát. Možná to, že jsem fakt zvědav, co tenhle kouzelník provede ve světě Star Wars. Snad to bude stát za to.
3. Gravitace

2. Bídníci
Vůbec se nebudu zlobit, když se mnou nyní nebudete souhlasit. Zjistil jsem, že mám ohromnou slabost pro muzikály. A Bídníci jsou skvělým materiálem. Na filmu oceňuji, že se Hooper pustil do skutečného muzikálu a nevytvořil z toho jen takovou tu klasickou filmovou patlanici, kdy se většinu času jen mluví a vyhrocené momenty jsou zpívané. V divadelních zpracováních se také často jen zpívá, tak proč by to nemohl utáhnout film? V tomto případě to utáhl skvěle. Může za to i výborný výběr herců - většina z nich mě překvapila a z Anne Hathaway mi běhal mráz po zádech. Do toho skvělá atmosféra... Viděl jsem to už několikrát a ještě mě to neomrzelo.
1. Rivalové
Číslo jedna si nakonec odnášejí Rivalové. Ron Howard je mým oblíbencem, dostal mě hlavně snímkem Čistá duše, který si vždy velmi rád pustím znovu (a znovu...), na který navázal povedenou Těžkou váhou. Dalším výborným snímkem byl až Duel Frost/Nixon. A od té doby zase nic. Až Rivalové. Je to jednoduchá rovnice - Howard prostě umí zpracovávat skutečné příběhy. Nejprve jsem se bál, protože mi prostředí formule není příliš sympatické. Stejně tak ale box a Těžká váha mě taky dostala. Howard opět zabodoval a představil mi látku, která mi není nijak blízká, tak zajímavě, že mi vůbec nic nepřekáželo v sledování děje. Nejdůležitější je asi vykreslit postavy, což se tu opět povedlo bravurně. Navíc jsou skvěle zahraní a v Brühlovi bude asi velký potenciál. Samozřejmě také musím uznat, že se mi hrozně líbilo zpracování - ne jen atmosféra celého snímku, ale i střihová skladba a akční ráz. Doufám, že jsem vybral dobře a těším se na druhé zhlédnutí.
Na závěr vám ještě doporučuji mrknout na TOP10 filmů podle Káti na jejím blogu o filmech.
úterý 7. ledna 2014
Posvátná hora Velíz
Dnes musíme posvátné hledat, protože si neuvědomuje, že je všude kolem nás. Naši předci to ale moc dobře věděli a posvátno vnímali jako samozřejmou věc, která má ve světě své nezastupitelné místo. Byla by veliká chyba předpokládat, že posvátné souvisí pouze s nějakým konkrétním náboženstvím. Jistě, každé náboženství může posvátno vnímat a interpretovat jinak. Může se k němu také jinak chovat, ale všimněme si, jak moc se různá posvátná místa prolínají v naprosto odlišných náboženstvích. Nedokážeme konkrétně rekonstruovat víru naši pohanských předků, a za slovo „pohanských“ se jim omlouvám, ale víme naprosto jistě, že uctívali stejná místa, která posléze uctívali křesťané. Krásným příkladem může být právě posvátná hora Velíz.

Nastupující křesťanství muselo bezpodmínečně zničit veškeré vazby na staré náboženství. A můžeme předpokládat, že se to povedlo velmi důsledně, protože dnes o panteonu předkřesťanských bohů skoro nic nevíme. Byl polyteistický a pravděpodobně musel být na velmi slušné úrovni s jasně danou strukturou. Každé božstvo mělo totiž na starosti určitou oblast lidského života. Díky Rusku máme představu o dvou základních božstvech – Perunovi a Volosovi (Velesovi). Vzhledem k tomu, že se různá náboženství sobě velmi podobají, tak předpokládáme, že Perun byl vnímán jako vládce nebes a Veles jako vládce země. Vše to jsou ale pouhé domněnky.
Účinnou metodou pokřesťanšťování bylo přenášení vlastností pohanských bohů na svaté. A právě vlastnosti Velese měly být přeneseny na svatého Blažeje z Kappadokie, který se stal ochráncem stád, zatímco Veles byl démonizován. Důkazy nalezneme ve staročeských rčeních 15. st.: „ký veles tě proti mně zbudil“, kde veles můžeme číst jako čert. V 16. st. zase muž svou zlou ženu posílá „za moře k velesu“. Dnes bychom řekli opět: „Jdi k čertu/ďasu.“
V Evropě najdeme více míst, která se jmenují po Velesovi – hora Veles v Bosně, řeka Velesa ve Smolenské oblasti, Volosin, Volosovice a ves Veles v Bělorusku. A nám připadá právě hora Velíz. Názvy nějakým záhadným způsobem stále přežívají, ať už je to Říp (podle keltského Rip) nebo tajemný Ers či Bohemia. Stejně tak přežil Velíz, čehož si prvně (pravděpodobně) všiml Václav Krolmus v první polovině 19. století. A jelikož posvátno vnímal, obdivoval a psal o něm, tak se ho také pokusil zkoumat a na hoře počal kopat. Podle jeho slov tam nalezl pohřebiště a obětiště, samozřejmě střepy nádob, kosti a kamenné zbraně. Většina nalezených a popisovaných věcí se bohužel nedochovala. Víme ale, že se na hoře obětovalo a jistě tam muselo být nějaké duchovní centrum. Nacházely se tu také zlaté mince, které byly zdobeny reliéfy Slunce a Měsíce. To svědčí o přítomnosti Keltů.
Na hoře nechybí ani jezírko nebo studánka. Studánka nese jméno svatého Gotharda, což by mohlo souviset s Krolmovou výpovědí, že se na hoře střetli pohané s křesťany. Konkrétně na louce U servaného Jana. A svatý Gothard má v atributu zkroceného draka. Draka můžeme chápat jako pohanství, které bylo zkroceno a poraženo.
O porážce pohanství můžeme mluvit také v pověsti, která by na první pohled s horou Velíz vůbec nemusela souviset. Píší o ní Dalimil i Hájek z Libočan. Mocný kmen Vršovců vylákal knížete Jaromíra na lov a právě na hoře Velíz ho zajali, svlékli, přivázali ke stromu a chtěli ho popravit. Stříleli po něm z luků, jenže ani jedna střela ho nezasáhla. Došlo k zázraku, kníže viděl, jak svatý Jan Křtitel chytá šípy, přičemž pak přišlo osvobození jeho družinou. Kníže přežil a na místě dal vystavět klášter svatého Jana Křtitele a dub, u kterého byl přivázaný, vložil pod hlavní oltář chrámu. S horou to souvisí tak, že Vršovci mohli, na rozdíl od Přemyslovců, vyznávat víru starou, takže by oběť křesťanského knížete byla pravděpodobně velmi cenná. Nová víra však porazila tu starou.
Stavbu kostela můžeme datovat k roku 1003, kdy byli také podle Kosmy vyvražděni Vršovci. Kostel byl nejprve dřevěný a dnešní podoba pochází až z 13. století. Benediktini přistavěli i klášter, který byl spolu s kostelem během husitských válek vydrancován. V 17. století se kostel obnovil, klášter nikoliv a do dnes se z něj dochovalo jen několik nízkých pobořených zdí, které jsou patřičně zarostlé.
Dnes na hoře potkáte rekonstruovaný kostel s farou a hřbitovem, kam můžete v sobotu v 17 hodin jít na mši. Za zmínku stojí, že za jeho opravou stojí sochař Karel Stádník, který kostel rekonstruoval vlastnoručně. Dokonce byl tajně vysvěcen kardinálem Meissnerem v Berlíně jako jáhen. Zajít můžete také k jezírku, podívat se ke vztyčenému idolu boha Velese a stanout na místě, kde možná sídlili bohové.
Tento text byl vypracován na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze v rámci předmětu duchovní kořeny Evropy.
Zdroje obrázků: Wikipedia
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)