I kvůli vlastní absolventské práci se snažím trochu zorientovat ve velmi zajímavé osvětě, které se dá říkat třeba edukace hrou či vzdělávání během hraní počítačových her. A zase tu máme dva póly - jedna strana hlásá, že počítačové hry jsou škodlivé, že dnešní děti akorát paralyzují a drží je od klasického socializačního procesu. Druhá strana se zase domnívá, že hraním počítačových her si můžeme osvojit vzdělání lépe než ve školních lavicích. Jenže ono to není tak jednoduché a pravdu nemá žádná ze stran.
Nechci tu moc zabředávat do sociologie, ale vyhnout se tomu nejde. Po generacích usazených před televizí drtivě nastoupila kultura počítačová. Tím vzniká silná individualita. Rodiče si dnes stěžují, že jejich děti sedí před počítači a nemají skutečné kamarády. Přitom jejich děti žijí v sociálně otevřeném prostředí a denně se setkávají s mnohem více lidmi, než se generaci předinternetové mohlo vůbec zdát. Jenže to má svá ale. Může virtuální identita nahradit fyzickou přítomnost? U počítače se třeba vytrácí haptika, veškerá komunikace tak musí být nutně omezena. Zároveň se ale dnešní teenageři dokáží bavit v jeden moment s neuvěřitelným počtem lidí a u počítače vlastně nedělají nic jiného než komunikují. A kdo ví? Třeba přátelství "na dálku" může fungovat a dokonce lépe rozvíjet osobnost. Kdo ví? To zatím můžeme hádat, žádná uchopitelná data jsem pro to nenašel.
Sezame, ty hlupáku!
Další velkou otázkou je, čím se vlastně vyznačuje edukační proces. Vědí to dnes děti? Rodiče? A vědí to vůbec učitelé? Pro demonstraci nám může trochu pomoci příklad z historie. O edukaci se pokoušela samozřejmě i televize (dnes už na to úplně rezignuje) a snažila se děti zábavnou formou vzdělávat před obrazovkou. Jistě si všichni vzpomínáte na Sezame, otevři se. Tento dětský pořad měl být oním spojením zábavy a vzdělání. Zajímavé je, že si ho vlastně všichni pochvalovali, protože nijak neškodil (na rozdíl od dalších programů). Jenže to vzdělání v něm není. Vysvětlit ten pojem je hrozně složité, tak to zkusím alespoň nějak povrchně.
U vzdělávání nezáleží ani tak na typu látky, na základní škole není podstatný obsah učebnic biologie nebo zeměpisu. Tedy - je důležitý, alespoň v základech bychom prostě měli světu rozumět. Tím hlavním je ale forma učení. Mnohem zásadnější je totiž to, jak se učíme vzdělávat, jak nabýváme vědomosti. Když čteme knihu, tak je to velmi individuální zážitek, který je ale hluboký a kompletní. Podává nám informaci v nějaké šíři, kontextu a vyžaduje od nás soustředění. Propojení se školní lavicí přináší nároky na pozornost, přidává trénování teorie atd. Co dělá pořad Sezame, otevři se? Tak maximálně upevňuje pouto dětí k televizi. Zároveň má být vzdělávání systematické, uspořádané a cílené. Z toho nám jasně vyplývá, že Milionář není vzdělávacím pořadem. Jasně, zazní tam spousta zajímavých informací, které by nás mohly obohatit, ale většinou nás jen pobaví, a když pořad končí, tak zapomeneme většinu ze zachycených informací. Jen pro zajímavost, je spousta studií, které se snaží změřit, kolik zpráv si divák po zpravodajské relaci zapamatuje. Výsledky se hodně liší, ale je zajímavé pozorovat, kolik lidí si nepamatuje nic. Podle Katze je to 21 % diváků - hodinu po vysílání si nevzpomenou na jedinou zprávu. Podle Sterna dokonce 51 %. A tady máte sílu televize a informovanosti. Ale tím se teď nebudeme zabývat.
Aby se vůbec dalo mluvit o nějaké edukaci, tak musíme mít přesně danou strukturu, která žáka provádí látkou k určenému cíli, zároveň divák nesmí nic vynechat ani přeskočit. U televize je tu také problém minimálních nároků - nevyžaduje disciplínu, nevyžaduje pozornost, nikoho nezkouší, nic neověřuje - dítě klidně může sedět u telky a baštit párek s hořčicí. Z toho taky vzniká pocit, že by po nás škola neměla nic chtít.
Pohni obrazem
A počítač (abych se konečně dostal k tématu) zde hraje velmi obdobnou roli, ale přece dochází mnohem dál než televize. Pojďme se podívat na některé flashové hry, které jsou zařazeny do kategorie edukativní. Google mi nabídl třeba stránku Learning Games for Kids. Docela mě děsí, že procvičování psaní všemi deseti je bráno za vzdělávací proces. Jak se liší od procvičování práce s lopatou? Jde o procvičování nějaké manuální zručnosti, výuka je hlavně duševním procesem. Dále nám server nabízí opakování slovíček, vybarvování, spojování... většinou se jedná o nástroje, které se dají použít k rozvíjení vzdělání. Sám vzpomínám, že jsme na základní škole často opakovali slovíčka a gramatiku v počítačovém softwaru, ale vždy šlo o rozšíření, které přicházelo po aktu výuky. Spíše se tedy jednalo o testování.
A teď jsme u toho, k čemu se tedy hry vlastně hodí a jakou roli mohou zaujmout ve vzdělávání. Dovedu si velmi živě představit situaci, kdy učitel po výkladu vyzve žáky, ať si na obrazovkách zapnou hru, která bude učivo nějak simulovat a nabídne žákům možnost vyzkoušet si (alespoň virtuálně) tu a tu problematiku, kterou se právě zabývají. A pozor. Takový přístup může mít perfektní dopad, pomůže žákům věc názorně pochopit. Stále tu ale zmiňuji, že může pomoci. Stejně tak může pomoci obrázková prezentace, AV nahrávka nebo nějaká projekce. Stejně tak si dovedu představit, že žáci ve škole něco proberou a doma si zahrají nějakou hru, která bude učivo reflektovat. Jasně, proč ne.
Zásadně ale nesouhlasím s myšlenkou, že by hry samy mohly edukovat. Mohou rozvíjet, ne však vzdělávat - z pravidla nemají potřebnou strukturu, v první řadě chtějí hráče pobavit, vyvolat v něm emoce apod. Hezky je to vidět na příkladu World of Warcraft. Je tu spousta lidí, kteří vám řeknou, že se díky hraní této hry naučili anglicky. To zní dobře a dokonce to má svůj důvod. Hra je to poměrně složitá, komplexní a je potřeba si překládat zadání úkolů atd. Mimo to může dojít ke konverzaci s cizincem a angličtina je samozřejmě hlavním jazykem pro mezinárodní komunikaci. Jenže hra samotná neumí vzdělávat, nemá propozice pro výuku. Co ale dělá skvěle je praxe. Pokud se něco učíme ve škole, a pak to hned můžeme aplikovat ve hře, tak to funguje moc dobře. A to pozoruji i u svého bratra, který se kvůli nutnosti komunikace neuvěřitelně zlepšil v angličtině. Oproti svým spolužákům vyniká, ale nepřestává s pílí, naopak se přihlásil do pokročilejších soukromých kurzů, protože chápe tu potřebu studia. Hra mu dá prostor pro realizaci, učit se ale musí jinde. A WoW dává ještě jednu věc - motivaci učit se. To je věc, která by se neměla podceňovat.
Stejně tak hraním Assassin's Creed 2 spousta hráčů získala zájem o období renesance. Samozřejmě, hra obsahovala mnoho faktů, které třeba rozšířily vědomosti (letmo vzpomenu na DaVinciho). Vždy ale musíte na něčem stavět. Pokud je hráč tupec, co neví nic, tak si ze hry také nic neodnese. Pokud je možné v něm vzbudit zájem, tak je to jedině dobře. Já sám jsem se už tolikrát skrz literaturu, film nebo právě hru dostal k zajímavému tématu, které jsem si následně nastudoval, protože mě zaujalo.
Dnes je v módě připomínat našeho nejlepšího filozofa J. A. Komenského (ze kterého jsme udělali učitele), který přece hlásal, že škola by měla být hrou. To je sice pravda, ale kdyby věděl, jak si to dnes většina lidí vykládá, pravděpodobně by se zhrozil. Když to zjednoduším, tak měl na mysli formu výuky, která je názorná (doslova to popisuje jako divadlo). Nemusí to vůbec znamenat, že by nás to mělo předně bavit.
Na závěr zopakuji, co jsem se snažil říct už v průběhu - hry jsou skvělou pomůckou při výuce, nabízejí nám prožitek, zkušenost a praxi. Pokud je správně uchopíme, tak mohou být užitečné. Zároveň ale varuji před obcházením samotného vzdělávacího procesu, který není o zábavě. Jak říká M. McLuhan: "The medium is the message", tak bych to klidně vztáhl i na hry, jejich forma sama o sobě určuje, jak k nim budeme přistupovat, ať už je obsah jakýkoliv.
Škola hrou
Jeden z tvůrců hry Veligrad Fos-Zoe-Nika Michal Hlavica pro Hrej.cz řekl: "Systém vzdělání se musí přizpůsobovat měnící se společnosti. Osobně si myslím, že úpadek vzdělanosti v ČR je způsoben právě neschopností změnit náš zastaralý pohled na vzdělávání." S tím se dá souhlasit, ale opět vyvstává varování - skutečně je problémem zastaralý vzdělávací systém nebo to je neochota dětí se vzdělávat? Když jsme u těch her, tak si musíme položit základní otázku: Je vzdělávací proces slučitelný se zábavou? Dnes nám přijde, že co není zábavné, tak to nemá smysl. Duchovního prožitku jsme se vzdali a jediné, co nás zajímá, je zábava.Dnes je v módě připomínat našeho nejlepšího filozofa J. A. Komenského (ze kterého jsme udělali učitele), který přece hlásal, že škola by měla být hrou. To je sice pravda, ale kdyby věděl, jak si to dnes většina lidí vykládá, pravděpodobně by se zhrozil. Když to zjednoduším, tak měl na mysli formu výuky, která je názorná (doslova to popisuje jako divadlo). Nemusí to vůbec znamenat, že by nás to mělo předně bavit.
Na závěr zopakuji, co jsem se snažil říct už v průběhu - hry jsou skvělou pomůckou při výuce, nabízejí nám prožitek, zkušenost a praxi. Pokud je správně uchopíme, tak mohou být užitečné. Zároveň ale varuji před obcházením samotného vzdělávacího procesu, který není o zábavě. Jak říká M. McLuhan: "The medium is the message", tak bych to klidně vztáhl i na hry, jejich forma sama o sobě určuje, jak k nim budeme přistupovat, ať už je obsah jakýkoliv.