Nejoblíbenější filmy roku 2013

Musím uznat, že jsem toho za poslední dobu moc nenapsal. Tím myslím na blog, protože v práci na Mobilenet.cz píšu velmi často. Nemůžu si ale odpustit každoroční žebříček nejoblíbenějších filmů - připomenout si můžete i minulé ročníky: 2012, 2011, 2010 a 2009.

10. Hobit: Šmakova dračí poušť

Zařadit ho sem nebo nezařadit? Původně jsem chtěl do seznamu vložit i nějaký ten animák, jelikož je mám hodně rád. Croodsovi byli fajn, stejně tak Ledové království. Ani jedno mě ale neoslovilo tak, jak jsem původně doufal. A tak sem opět nakonec dávám Hobita, který byl kouzelný. Hlavně byl takový, jaký jsem doufal, že bude. Naprosto nemůžu souhlasit s tím, že by byl nějak vyprázdněný nebo natahovaný. Dvojka mi dokonce přišla o chlup lepší jak jednička a vytknul bych snad jen seriálově useknutý konec. Jsem rád, že jsem se mohl opět vydat do Středozemě. Pochválit musím za velmi zajímavé vykreslení postav - obzvláště Thorina, kterého v jedničce přirovnávali k Aragornovi. Nyní už je mnohem dál a pro mě osobně je mnohem barvitější, za což samozřejmě může i předloha. Na konec bych napsal asi toto: kdo knihu četl a pamatuje si ji, tak by se mu film měl líbit, kdo ji četl a moc si ji nepamatuje, tak možná bude zklamaný. 

9. Muž z oceli

Komiksáren bylo v uplynulém roce požehnaně. Ale většina z nich mě zklamala. Tak v první řadě Iron Man 3, od kterého jsem čekal navázání na první dva díly. Nakonec jsem si ale chvílemi připadal hloupě - filmy od Marvelu prostě tíhnou k hloupému a pokleslému humoru a z hlavních postav v jednom kuse dělají pitomce. První díl Thora byl slušně vyvážený, dvojka byla opět za hranicí stravitelnosti. Kick-Ass 2 měl zase tak pitomý scénář, až mě to mrzelo. Nakonec tak zůstává Muž z oceli, který sice Temného rytíře netrumfne, ale slušně mu sekunduje a bavil jsem se od začátku do konce. 

8. Pot a krev 

Uznávám, že mě Michael Bay skutečně překvapil. A vlastně i dostal. Myslel jsem si, že Pot a krev bude fajn oddech, ale nakonec to byla velmi slušná a zábavná jízda, která mě vůbec neurážela. Navíc byla výborně zrežírovaná, sestříhaná a hlavně perfektně zahraná. Vedle Transformerů tak film vypadá jako skvost a já se opět těším na to, co zase jednou Bay předvede. Jestli bych na snímku něco vypíchl, tak je to atmosféra. A zároveň vývoj postav, kdy vlastně nevíte, jestli jim držíte palce nebo se mlátíte do hlavy, jací to jsou tupci. 

7. Velký Gatsby 

Pro Gatsbyho hraje několik faktorů. V první řadě je to přeumělkované prostředí, barvy, scény nebo kýčovité záběry. Proč? Protože se to k té době neskutečně hodí. Až zpětně jsem zjistil, že v podstatě vše je v tomto filmu digitální a během sledování mi to vůbec nevadí.Právě naopak, průlety městem, rychlá jízda, divoká párty - to vše dává dohromady koktejl, který skvěle doplňuje hlavní charakter. A jak se postavy mění, tak se mění záběry i prostředí. Druhou věcí je perfektní soundtrack. Ten mě nepustil do dnes. Všechno dohromady to dává jeden z nejlepších filmů tohoto roku.

6. Trans

Danny Boyle je režisér, kterého se vyplatí sledovat. A to nejen kvůli úspěchu profláknutého Milionáře z chatrče. Trans přitom nebyl moc vidět. Alespoň u nás ne, měl jsem pocit, jako by se jednalo o okrajový film, který jen doplňuje nabídku. Bál jsem se, že přes hvězdné obsazení a jméno režiséra půjde o slabší kousek, ale o to víc jsem byl po premiéře překvapen. Ze sálu jsem vycházel se slovy: "Tak tohle bylo hrozně dobrý!" A taky, že bylo. Bavilo mě, jak je film dynamický. Postavy jsou nečitelné a režisér si se mnou celou dobu jen pohrával, aby mně na konci jednu vrazil. A byla přesně mířená.

5. Lásky čas 

Láska nebeská nebude překonána asi nikdy. Piráti na vlnách byli skvělí, ale nebylo to úplně ono. Romance Curtisovi jde i z režisérského postu a jsem rád, že se k ní do třetice vrátil. Prý už nic režírovat nechce, ale to by byla škoda. Lásky čas byl totiž film o něčem úplně jiném než Láska nebeská. Nesnažil se ji napodobit nebo se jí vyrovnat. Šel svou cestou a spíš ji doplnil. A to moc dobře. Snažte se odpoutat od toho, že žijeme své malé a těžké životy, zkuste si představit, že by svět mohl být utopickým místem plným zázraků. Je to moc hezká pohádka, která mě naprosto vtáhla a těším se, až si ji dám znovu.

4. Star Trek: Do temnoty

Star Trek opět nezklamal. Na to, že původní seriál nemám rád (ano, klidně mě upalte), tak tohle se opět náramně povedlo. Možná ještě víc než první díl. Tento film je prostě splněným snem každého kluka. Je v něm vše. Já ani nevím, co mám víc psát. Možná to, že jsem fakt zvědav, co tenhle kouzelník provede ve světě Star Wars. Snad to bude stát za to. 

3. Gravitace 

První trojice bývá asi nejtěžší. A byly dvě možnosti - buď Gravitace nebo Rivalové. A nakonec je to Gravitace, kterou odsouvám na třetí místo. Pokud bych ale sestavoval žebříček o největším zážitku, tak tam asi Gravitace vyhraje. Ona totiž útočí hlavně na lidské smysly. Je trochu jako počítačová hra, je to zkušenost. Není to úplně klasický film, hledá jinou cestu, experimentuje. Standardní vývoj příběhu nahrazuje něčím mnohem prostším, ale na druhou stranu se díky tomu můžeme nechat snáz vtáhnout. Ale filmový rozbor bych na to psát skutečně nechtěl. Gravitace je skvěle zahraná, úchvatně natočená a celkový dojem je strhující. A hlavně je ten zážitek doma neopakovatelný. To jde vidět jen na velkém plátně. U obrazovky doma můžete maximálně vzpomínat na to, jak skvělé to v kině bylo. 

2. Bídníci 

Vůbec se nebudu zlobit, když se mnou nyní nebudete souhlasit. Zjistil jsem, že mám ohromnou slabost pro muzikály. A Bídníci jsou skvělým materiálem. Na filmu oceňuji, že se Hooper pustil do skutečného muzikálu a nevytvořil z toho jen takovou tu klasickou filmovou patlanici, kdy se většinu času jen mluví a vyhrocené momenty jsou zpívané. V divadelních zpracováních se také často jen zpívá, tak proč by to nemohl utáhnout film? V tomto případě to utáhl skvěle. Může za to i výborný výběr herců - většina z nich mě překvapila a z Anne Hathaway mi běhal mráz po zádech. Do toho skvělá atmosféra... Viděl jsem to už několikrát a ještě mě to neomrzelo. 

1. Rivalové 

Číslo jedna si nakonec odnášejí Rivalové. Ron Howard je mým oblíbencem, dostal mě hlavně snímkem Čistá duše, který si vždy velmi rád pustím znovu (a znovu...), na který navázal povedenou Těžkou váhou. Dalším výborným snímkem byl až Duel Frost/Nixon. A od té doby zase nic. Až Rivalové. Je to jednoduchá rovnice - Howard prostě umí zpracovávat skutečné příběhy. Nejprve jsem se bál, protože mi prostředí formule není příliš sympatické. Stejně tak ale box a Těžká váha mě taky dostala. Howard opět zabodoval a představil mi látku, která mi není nijak blízká, tak zajímavě, že mi vůbec nic nepřekáželo v sledování děje. Nejdůležitější je asi vykreslit postavy, což se tu opět povedlo bravurně. Navíc jsou skvěle zahraní a v Brühlovi bude asi velký potenciál. Samozřejmě také musím uznat, že se mi hrozně líbilo zpracování - ne jen atmosféra celého snímku, ale i střihová skladba a akční ráz. Doufám, že jsem vybral dobře a těším se na druhé zhlédnutí. 

Na závěr vám ještě doporučuji mrknout na TOP10 filmů podle Káti na jejím blogu o filmech. 

Posvátná hora Velíz

Dnes musíme posvátné hledat, protože si neuvědomuje, že je všude kolem nás. Naši předci to ale moc dobře věděli a posvátno vnímali jako samozřejmou věc, která má ve světě své nezastupitelné místo. Byla by veliká chyba předpokládat, že posvátné souvisí pouze s nějakým konkrétním náboženstvím. Jistě, každé náboženství může posvátno vnímat a interpretovat jinak. Může se k němu také jinak chovat, ale všimněme si, jak moc se různá posvátná místa prolínají v naprosto odlišných náboženstvích. Nedokážeme konkrétně rekonstruovat víru naši pohanských předků, a za slovo „pohanských“ se jim omlouvám, ale víme naprosto jistě, že uctívali stejná místa, která posléze uctívali křesťané. Krásným příkladem může být právě posvátná hora Velíz. 

Nad obcí Kublov se tyčí zalesněný vrch, který dominuje okolní krajině. Už jen kvůli tomu nás může napadnout, že to místo muselo mít nějaký důležitý význam. Dnes předpokládáme, že jedním z nejstarších „náboženství“ bylo uctívání kultu matky země. Máme pro to spoustu důkazů, jako jsou nalezené hroby připomínající dělohu, kdy se zemřelý člověk vrací do lůna své matky, odkud vzešel. A taková hora nápadně připomíná břicho. Může být tedy symbolem života. A symbolů bychom mohli hledat ještě více. Hora bývá také považována za sídlo bohů. A to u různých kultur, jak nás přesvědčuje Olymp nebo Sinaj. Lidé obvykle sídlí pod horou a cesta vzhůru na vrchol může znamenat setkání s vyšší mocí. Název Velíz nevznikl čistě náhodou. Mezi badateli panuje shoda, že název hory je odvozen od pohanského boha Velese, ochránce stád a pastýřů (v ruštině označován jako „skotij bog“, tedy bůh skotu). 

Nastupující křesťanství muselo bezpodmínečně zničit veškeré vazby na staré náboženství. A můžeme předpokládat, že se to povedlo velmi důsledně, protože dnes o panteonu předkřesťanských bohů skoro nic nevíme. Byl polyteistický a pravděpodobně musel být na velmi slušné úrovni s jasně danou strukturou. Každé božstvo mělo totiž na starosti určitou oblast lidského života. Díky Rusku máme představu o dvou základních božstvech – Perunovi a Volosovi (Velesovi). Vzhledem k tomu, že se různá náboženství sobě velmi podobají, tak předpokládáme, že Perun byl vnímán jako vládce nebes a Veles jako vládce země. Vše to jsou ale pouhé domněnky. 

Účinnou metodou pokřesťanšťování bylo přenášení vlastností pohanských bohů na svaté. A právě vlastnosti Velese měly být přeneseny na svatého Blažeje z Kappadokie, který se stal ochráncem stád, zatímco Veles byl démonizován. Důkazy nalezneme ve staročeských rčeních 15. st.: „ký veles tě proti mně zbudil“, kde veles můžeme číst jako čert. V 16. st. zase muž svou zlou ženu posílá „za moře k velesu“. Dnes bychom řekli opět: „Jdi k čertu/ďasu.“ 

V Evropě najdeme více míst, která se jmenují po Velesovi – hora Veles v Bosně, řeka Velesa ve Smolenské oblasti, Volosin, Volosovice a ves Veles v Bělorusku. A nám připadá právě hora Velíz. Názvy nějakým záhadným způsobem stále přežívají, ať už je to Říp (podle keltského Rip) nebo tajemný Ers či Bohemia. Stejně tak přežil Velíz, čehož si prvně (pravděpodobně) všiml Václav Krolmus v první polovině 19. století. A jelikož posvátno vnímal, obdivoval a psal o něm, tak se ho také pokusil zkoumat a na hoře počal kopat. Podle jeho slov tam nalezl pohřebiště a obětiště, samozřejmě střepy nádob, kosti a kamenné zbraně. Většina nalezených a popisovaných věcí se bohužel nedochovala. Víme ale, že se na hoře obětovalo a jistě tam muselo být nějaké duchovní centrum. Nacházely se tu také zlaté mince, které byly zdobeny reliéfy Slunce a Měsíce. To svědčí o přítomnosti Keltů. 

Na hoře nechybí ani jezírko nebo studánka. Studánka nese jméno svatého Gotharda, což by mohlo souviset s Krolmovou výpovědí, že se na hoře střetli pohané s křesťany. Konkrétně na louce U servaného Jana. A svatý Gothard má v atributu zkroceného draka. Draka můžeme chápat jako pohanství, které bylo zkroceno a poraženo. 

O porážce pohanství můžeme mluvit také v pověsti, která by na první pohled s horou Velíz vůbec nemusela souviset. Píší o ní Dalimil i Hájek z Libočan. Mocný kmen Vršovců vylákal knížete Jaromíra na lov a právě na hoře Velíz ho zajali, svlékli, přivázali ke stromu a chtěli ho popravit. Stříleli po něm z luků, jenže ani jedna střela ho nezasáhla. Došlo k zázraku, kníže viděl, jak svatý Jan Křtitel chytá šípy, přičemž pak přišlo osvobození jeho družinou. Kníže přežil a na místě dal vystavět klášter svatého Jana Křtitele a dub, u kterého byl přivázaný, vložil pod hlavní oltář chrámu. S horou to souvisí tak, že Vršovci mohli, na rozdíl od Přemyslovců, vyznávat víru starou, takže by oběť křesťanského knížete byla pravděpodobně velmi cenná. Nová víra však porazila tu starou. 

Stavbu kostela můžeme datovat k roku 1003, kdy byli také podle Kosmy vyvražděni Vršovci. Kostel byl nejprve dřevěný a dnešní podoba pochází až z 13. století. Benediktini přistavěli i klášter, který byl spolu s kostelem během husitských válek vydrancován. V 17. století se kostel obnovil, klášter nikoliv a do dnes se z něj dochovalo jen několik nízkých pobořených zdí, které jsou patřičně zarostlé. 

Dnes na hoře potkáte rekonstruovaný kostel s farou a hřbitovem, kam můžete v sobotu v 17 hodin jít na mši. Za zmínku stojí, že za jeho opravou stojí sochař Karel Stádník, který kostel rekonstruoval vlastnoručně. Dokonce byl tajně vysvěcen kardinálem Meissnerem v Berlíně jako jáhen. Zajít můžete také k jezírku, podívat se ke vztyčenému idolu boha Velese a stanout na místě, kde možná sídlili bohové.

Tento text byl vypracován na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze v rámci předmětu duchovní kořeny Evropy.

Zdroje obrázků: Wikipedia 

Po dlouhé době

Stalo se toho hrozně moc, ale vůbec jsem neměl chuť ani sílu o tom někde psát. Vzato v rychlosti - kampaň na Startovači dopadla báječně a mám novou práci.

Jak si můžete sami zjistit, na Startovači nám fanoušci nakonec přispěli částkou 110 000 Kč, což je skutečně neuvěřitelná suma a jsem za to moc rád. Teď je na nás (spíš na Fiolovi), aby s tím co nejlépe naložil. Postupně to roste, máme nové roll-upy, nová světla a další drobnosti, stále to ale nedává dohromady nové studio. 

Se Zoomem jsme se podívali na severočeský festival Geetacon, který mě zaujal svou velikostí a skvělou atmosférou. Nečekal jsem, že mimo Prahu a Brno (a Chotěboř) se dají uspořádat veliké a úspěšné akce zaměřené na fantasy/anime/hry. Evidentně se to dá a Geetaconu fandím i do dalších ročníků. Na moji reportáž se můžete podívat na YouTube. 

Dalším festivalem je Advík, který byl samozřejmě mnohem větší. A Indian měl opět vlastní stage a plno fanoušků, kteří se z našeho sálu v podstatě nehnuli. Od čtvrtka jsme pořádali soutěže o hodnotné ceny, připravili jsme řadu zajímavých přednášek, pozvali fajn hosty a já sám jsem vedl workshop Staň se moderátorem, ve kterém jsem se snažil předat návštěvníkům pár cenných rad pro práci s hlasem. A samozřejmě si vyzkoušeli přečíst zprávu před kamerou :). Reportáž opět na YouTube. 

A možná k tomu nejdůležitějšímu. Začal jsem psát pro Mobilenet.cz. Píšu zatím hlavně o aplikacích a hrách, ale do budoucna mám v plánu rozšířit záběr i na HW telefonů. Mám hroznou radost, že jsem se dostal do tak profesionálního kolektivu a můžu dělat něco, co mě baví. Navíc, Mobilenet má velmi širokou základnu čtenářů a diváků, takže je moje práce vidět. Kromě článků dělám také videa, ta najdete buď u článků nebo na YouTube. 

Jo a taky jsem se přestěhoval a založil si Behance profil. 

Profesionální nečeský překlad Battlefieldu 4

Velmi mě zaujalo, když se česká pobočka Electronic Arts rozhodla vyjít vstříc českým hráčům, kteří si stěžovali na překlad slova tickets ve hře Battlefield 3. Oficiální český překladatelský tým totiž zvolil jako nejvhodnější variantu slovo žetony. Že to byl skutečně dobrý překlad si řekneme za chvíli. Důležité ale také je, že se tedy snažili hráčům vyjít vstříc a zeptali se jich na názor. K tomu ještě připojili anketu o výběr nejlepšího výrazu. Na výběr byly žetony, lístky a vstupenky. V anketě vyhrály žetony, čímž samozřejmě pobouřené hráče nikdo neuspokojil.

O co tu vlastně jde? Představte si, že hrajete mód, ve kterém každý tým získá určitý počet žetonů. Když hráč zemře, tak pro jeho narození musí tým zaplatit žetonem. Tým, který dříve utratí žetony prohraje. Co mi to připomíná? Staré arkádovky, kde jsem si vždy nakoupil žetony (skutečně tomu říkají žetony) a za ty jsem pak hrál. Když jsem v nějaké hře umřel a chtěl jsem hrát dál, tak jsem musel vložit další žeton. Takže je to v podstatě stejné jako zde. Akorát dřív nikomu slovo žeton nevadilo. Známé pravidlo říká, že na každých deset normálních uživatelů je jeden hater, který má ale mnohem větší potřebu se vyjadřovat. Rozhodně si nemyslím, že by se všem hráčům původní překlad nelíbil. 

A teď přichází hlavní problém. Pod nátlakem rozzuřené skupiny hráčů se tým překladatelů rozhodl pro slovo tikety. To slovo, co se používá při sázení. Znamená totiž sázenku. Jelikož je tiket foneticky i vizuálně podobný původnímu slovu ticket, tak to spousta hráčů preferuje. Ale měli bychom se zajímat o obsah. Žeton je tu vysvětlen jako „hrací známka“, což tedy celkem slušně vystihuje i podstatu původních tickets v originální verzi. Dušan Šimonovič se nespokojené hráče snažil přesvědčit o tom, že tikety a žetony jsou synonyma, což samozřejmě není pravda. Je správné, že profesionální tým překladatelů, který by měl ručit za kvalitní překlad, podlehne hloupému názoru pár haterů? Rozhodně není. A přitom jde jen o drobnost, která ale může mít širší dopad. Ve výsledku se tak nejedná o překlad český a už vůbec ne profesionální. 

Indian na Startovači

Před patnácti dny začal Indian prostřednictvím Kickst... Startovače vybírat na nové studio. O tři a půl hodiny později vybral požadovaných 20 000 Kč. Dnes nám už fanoušci přispěli částkou v hromadné výši přes 80 000 Kč a stále nás čeká ještě dalších 45 dní. 

Musím říci, že se celá kampaň povedla velmi dobře naplánovat a i přes naše obavy vše dopadlo výborně. Několik let jsme natáčeli ve studiu PlayZone. I po tom, co jsme už na PlayZone TV nevysílali, tak jsme měli dohodu s vedením a dál u nich natáčeli. Poslední měsíce byly těžké, do studia jsme měli velmi omezený přístup, a proto jsme snažili natáčet vstupy z veletrhů, vývojářských studií, festivalů a dalších akcí. To už ale skončilo, studio se rozebralo a zavřelo. Nám tedy nezbylo nic jiného, než začít točit v improvizovaném studiu přímo ve Fiolově domě. Věděli jsme ale, že pokud budeme chtít pokračovat, bude nezbytné postavit si vlastní skutečné studio, nebo se dohodnout s někým dalším o pronájmu či spolupráci. 

Dopadlo to tedy tak, že s pomocí komunity vybudujeme úplně nové studio, kde budeme moci natáčet nejen pořad Indian, ale i přidružené pořady Indian Play (Creeprovinky atd.).

Vzdělávání hrou

I kvůli vlastní absolventské práci se snažím trochu zorientovat ve velmi zajímavé osvětě, které se dá říkat třeba edukace hrou či vzdělávání během hraní počítačových her. A zase tu máme dva póly - jedna strana hlásá, že počítačové hry jsou škodlivé, že dnešní děti akorát paralyzují a drží je od klasického socializačního procesu. Druhá strana se zase domnívá, že hraním počítačových her si můžeme osvojit vzdělání lépe než ve školních lavicích. Jenže ono to není tak jednoduché a pravdu nemá žádná ze stran. 

Nechci tu moc zabředávat do sociologie, ale vyhnout se tomu nejde. Po generacích usazených před televizí drtivě nastoupila kultura počítačová. Tím vzniká silná individualita. Rodiče si dnes stěžují, že jejich děti sedí před počítači a nemají skutečné kamarády. Přitom jejich děti žijí v sociálně otevřeném prostředí a denně se setkávají s mnohem více lidmi, než se generaci předinternetové mohlo vůbec zdát. Jenže to má svá ale. Může virtuální identita nahradit fyzickou přítomnost? U počítače se třeba vytrácí haptika, veškerá komunikace tak musí být nutně omezena. Zároveň se ale dnešní teenageři dokáží bavit v jeden moment s neuvěřitelným počtem lidí a u počítače vlastně nedělají nic jiného než komunikují. A kdo ví? Třeba přátelství "na dálku" může fungovat a dokonce lépe rozvíjet osobnost. Kdo ví? To zatím můžeme hádat, žádná uchopitelná data jsem pro to nenašel. 

Sezame, ty hlupáku!

Další velkou otázkou je, čím se vlastně vyznačuje edukační proces. Vědí to dnes děti? Rodiče? A vědí to vůbec učitelé? Pro demonstraci nám může trochu pomoci příklad z historie. O edukaci se pokoušela samozřejmě i televize (dnes už na to úplně rezignuje) a snažila se děti zábavnou formou vzdělávat před obrazovkou. Jistě si všichni vzpomínáte na Sezame, otevři se. Tento dětský pořad měl být oním spojením zábavy a vzdělání. Zajímavé je, že si ho vlastně všichni pochvalovali, protože nijak neškodil (na rozdíl od dalších programů). Jenže to vzdělání v něm není. Vysvětlit ten pojem je hrozně složité, tak to zkusím alespoň nějak povrchně. 

U vzdělávání nezáleží ani tak na typu látky, na základní škole není podstatný obsah učebnic biologie nebo zeměpisu. Tedy - je důležitý, alespoň v základech bychom prostě měli světu rozumět. Tím hlavním je ale forma učení. Mnohem zásadnější je totiž to, jak se učíme vzdělávat, jak nabýváme vědomosti. Když čteme knihu, tak je to velmi individuální zážitek, který je ale hluboký a kompletní. Podává nám informaci v nějaké šíři, kontextu a vyžaduje od nás soustředění. Propojení se školní lavicí přináší nároky na pozornost, přidává trénování teorie atd. Co dělá pořad Sezame, otevři se? Tak maximálně upevňuje pouto dětí k televizi. Zároveň má být vzdělávání systematické, uspořádané a cílené. Z toho nám jasně vyplývá, že Milionář není vzdělávacím pořadem. Jasně, zazní tam spousta zajímavých informací, které by nás mohly obohatit, ale většinou nás jen pobaví, a když pořad končí, tak zapomeneme většinu ze zachycených informací. Jen pro zajímavost, je spousta studií, které se snaží změřit, kolik zpráv si divák po zpravodajské relaci zapamatuje. Výsledky se hodně liší, ale je zajímavé pozorovat, kolik lidí si nepamatuje nic. Podle Katze je to 21 % diváků - hodinu po vysílání si nevzpomenou na jedinou zprávu. Podle Sterna dokonce 51 %. A tady máte sílu televize a informovanosti. Ale tím se teď nebudeme zabývat. 

Aby se vůbec dalo mluvit o nějaké edukaci, tak musíme mít přesně danou strukturu, která žáka provádí látkou k určenému cíli, zároveň divák nesmí nic vynechat ani přeskočit. U televize je tu také problém minimálních nároků - nevyžaduje disciplínu, nevyžaduje pozornost, nikoho nezkouší, nic neověřuje - dítě klidně může sedět u telky a baštit párek s hořčicí. Z toho taky vzniká pocit, že by po nás škola neměla nic chtít.

Pohni obrazem

A počítač (abych se konečně dostal k tématu) zde hraje velmi obdobnou roli, ale přece dochází mnohem dál než televize. Pojďme se podívat na některé flashové hry, které jsou zařazeny do kategorie edukativní. Google mi nabídl třeba stránku Learning Games for Kids. Docela mě děsí, že procvičování psaní všemi deseti je bráno za vzdělávací proces. Jak se liší od procvičování práce s lopatou? Jde o procvičování nějaké manuální zručnosti, výuka je hlavně duševním procesem. Dále nám server nabízí opakování slovíček, vybarvování, spojování... většinou se jedná o nástroje, které se dají použít k rozvíjení vzdělání. Sám vzpomínám, že jsme na základní škole často opakovali slovíčka a gramatiku v počítačovém softwaru, ale vždy šlo o rozšíření, které přicházelo po aktu výuky. Spíše se tedy jednalo o testování.

A teď jsme u toho, k čemu se tedy hry vlastně hodí a jakou roli mohou zaujmout ve vzdělávání. Dovedu si velmi živě představit situaci, kdy učitel po výkladu vyzve žáky, ať si na obrazovkách zapnou hru, která bude učivo nějak simulovat a nabídne žákům možnost vyzkoušet si (alespoň virtuálně) tu a tu problematiku, kterou se právě zabývají. A pozor. Takový přístup může mít perfektní dopad, pomůže žákům věc názorně pochopit.  Stále tu ale zmiňuji, že může pomoci. Stejně tak může pomoci obrázková prezentace, AV nahrávka nebo nějaká projekce. Stejně tak si dovedu představit, že žáci ve škole něco proberou a doma si zahrají nějakou hru, která bude učivo reflektovat. Jasně, proč ne. 

Zásadně ale nesouhlasím s myšlenkou, že by hry samy mohly edukovat. Mohou rozvíjet, ne však vzdělávat - z pravidla nemají potřebnou strukturu, v první řadě chtějí hráče pobavit, vyvolat v něm emoce apod. Hezky je to vidět na příkladu World of Warcraft. Je tu spousta lidí, kteří vám řeknou, že se díky hraní této hry naučili anglicky. To zní dobře a dokonce to má svůj důvod. Hra je to poměrně složitá, komplexní a je potřeba si překládat zadání úkolů atd. Mimo to může dojít ke konverzaci s cizincem a angličtina je samozřejmě hlavním jazykem pro mezinárodní komunikaci. Jenže hra samotná neumí vzdělávat, nemá propozice pro výuku. Co ale dělá skvěle je praxe. Pokud se něco učíme ve škole, a pak to hned můžeme aplikovat ve hře, tak to funguje moc dobře. A to pozoruji i u svého bratra, který se kvůli nutnosti komunikace neuvěřitelně zlepšil v angličtině. Oproti svým spolužákům vyniká, ale nepřestává s pílí, naopak se přihlásil do pokročilejších soukromých kurzů, protože chápe tu potřebu studia. Hra mu dá prostor pro realizaci, učit se ale musí jinde. A WoW dává ještě jednu věc - motivaci učit se. To je věc, která by se neměla podceňovat.

Stejně tak hraním Assassin's Creed 2 spousta hráčů získala zájem o období renesance. Samozřejmě, hra obsahovala mnoho faktů, které třeba rozšířily vědomosti (letmo vzpomenu na DaVinciho). Vždy ale musíte na něčem stavět. Pokud je hráč tupec, co neví nic, tak si ze hry také nic neodnese. Pokud je možné v něm vzbudit zájem, tak je to jedině dobře. Já sám jsem se už tolikrát skrz literaturu, film nebo právě hru dostal k zajímavému tématu, které jsem si následně nastudoval, protože mě zaujalo.

Škola hrou

Jeden z tvůrců hry Veligrad Fos-Zoe-Nika Michal Hlavica pro Hrej.cz řekl: "Systém vzdělání se musí přizpůsobovat měnící se společnosti. Osobně si myslím, že úpadek vzdělanosti v ČR je způsoben právě neschopností změnit náš zastaralý pohled na vzdělávání." S tím se dá souhlasit, ale opět vyvstává varování - skutečně je problémem zastaralý vzdělávací systém nebo to je neochota dětí se vzdělávat? Když jsme u těch her, tak si musíme položit základní otázku: Je vzdělávací proces slučitelný se zábavou? Dnes nám přijde, že co není zábavné, tak to nemá smysl. Duchovního prožitku jsme se vzdali a jediné, co nás zajímá, je zábava.

Dnes je v módě připomínat našeho nejlepšího filozofa J. A. Komenského (ze kterého jsme udělali učitele), který přece hlásal, že škola by měla být hrou. To je sice pravda, ale kdyby věděl, jak si to dnes většina lidí vykládá, pravděpodobně by se zhrozil. Když to zjednoduším, tak měl na mysli formu výuky, která je názorná (doslova to popisuje jako divadlo). Nemusí to vůbec znamenat, že by nás to mělo předně bavit.

Na závěr zopakuji, co jsem se snažil říct už v průběhu - hry jsou skvělou pomůckou při výuce, nabízejí nám prožitek, zkušenost a praxi. Pokud je správně uchopíme, tak mohou být užitečné. Zároveň ale varuji před obcházením samotného vzdělávacího procesu, který není o zábavě. Jak říká M. McLuhan: "The medium is the message", tak bych to klidně vztáhl i na hry, jejich forma sama o sobě určuje, jak k nim budeme přistupovat, ať už je obsah jakýkoliv.