Filmy roku 2019

Minulý rok jsem vynechal. A přestože už do kina nestíhám chodit tak často jako dříve, letos jsem se rozhodl vrátit k tradici a sesumírovat seznam 10 nejlepších filmů, které jsem v roce 2019 viděl. Bude to ale trochu podvod, neboť jsem se rozhodl zařadit Netflix a dokonce i nějaké seriály. 

10. The Two Popes

Netflix letos bodoval a konverzačka Dva papežové mě velmi mile překvapila. V mnoha ohledech jde o fikci, která se skutečnosti jen blíží a celé ono nečekané předání úřadu papeže velmi idealizuje. To však nemění nic na tom, že se na film výborně dívá, dialogy mají jiskru (a to i přes pokročilý věk obou protagonistů) a rozhodně nepůsobí banálně. 

9. Star Wars: The Rise of Skywalker

Přiznávám, poslední díl Star Wars se mi líbí (a mám pocit, jako by na tom mělo být něco špatného). Na celé závěrečné trilogii je sice trochu vidět absence jasných a vyvíjejících se motivů, ale v kině jsem se ani chvilku nenudil. Myslím, že se J.J. Abrams nemá za co stydět, akční scény v žádném případě nejsou nepatřičné, některá příbuzenská odhalení ve výsledku také nejsou nepředstavitelná a celý závěr mi přišel nejen dostatečně uspokojivý, ale i nezbytný. 

8. Green Book

Jeden z nejlepších filmů roku 2018 jsme u nás mohli vidět jako tradičně až v roce dalším. Páni, už je to tedy skoro rok. Co mi za tu dobu utkvělo v hlavě? Vynikající herecké výkony, parádní atmosféra a hezký lidský příběh. Myslím, že bude nejvyšší čas se k filmu zase někdy vrátit. 

7. Chernobyl

Temný, mrazivý a surový. Černobyl možná nebyl vždy dokonale věrný skutečnosti, ale byl asi první, který pohlédl za závoj jedné z největších ekologických tragédií v Evropě. Seriál pracuje skvěle s atmosférou a při některých situacích doslova mrazí. Celé je to navíc parádně natočené a zahrané. Navíc mě to donutilo sáhnout po nové historické knize, která mi celou událost zasadila do ještě širšího kontextu. Doporučuji. 

6. Once Upon a Time in Hollywood

Už to tak bývá, že exponované snímky jsou často kontroverzní, což potkalo i Tenkrát v Hollywoodu. Bavil jsem se s lidmi, kteří měli problém to dokoukat, případně je znechutil konec. Tarantino skvěle navozuje atmosféru doby a umí výborně pracovat s napětím. Navíc se nemůžu rozhodnout, jestli byl ve filmu lepší DiCaprio nebo Pitt. 

5. Rocketman

Rocketman je snovější a muzikálovější, než třeba Bohemian Rhapsody a osobně mi také více sedl. Ke své hvězdě je film vstřícný, ale viděli jste někde Eltona v poslední době? Kdo by mu nechtěl dopřát šťastný konec? Biografie tu trochu ustupuje náladám a obecnějším tématům, čemuž se plně podřizuje i hudba. Na Rocketmana nesmíte koukat, pokud doufáte ve věrnou biografii, ale když chcete umělci trochu nahlédnout do duše. A přiznám, že zrovna během psaní tohoto článku mi hraje soundtrack z filmu. 

4. Joker

Byla letos výraznější role, než kterou předvstavil Joaquin Phoenix v Jokerovi? A zaslouženě! Vážně doufám, že se studio nepokusí zasadit ho do dalšího filmu s nějakým „hrdinou“. Joker tu hraje ústřední roli a rozptýlení nepřipouští. Svou hru hraje nejen s postavami ve filmu, ale rovněž s divákem, který si tak nikdy nemůže být jistý, jestli sleduje realitu nebo fikci. A možná jsem byl nakonec rád, že za tento závoj nakonec najde vždy dokonale zahlédnout a klamání jsem si plně užil. 

3. Marriage Story

Kylo Ren podruhé. Manželská historie je dalším z letošních překvapení od Netflixu (Irčana jsem bohužel ještě nezvládl). Je to romantický film? To bych úplně neřekl. Po silném začátku (kdy sledujeme vyznání lásky obou protagonistů) následuje hořké rozčarování, že i to nejhezčí může časem zešednout a odejít. Je to film o rozvodu a jeho těžkostech, na který jsme se z nějakého důvodu rozhodli s Nikčou podívat den po zásnubách. A doporučil bych ho všem, kteří něco takového mají rovněž v plánu. Adam Driver i Scarlett Johansson tu mají neskutečně silné herecké momenty a určitě jim pomáhá i bravurní scénář. 

2. The Dark Crystal: Age of Resistance

Temný krystal je mým překvapením roku. Původní film jsem neviděl (až nyní) a ze seriálu jsem si doslova sedl na zadek. A nebál bych se ho přirovnat k Pánovi Prstenů. Postupně se rozvíjí temný fantasy příběh, který má silné (a zajímavé) postavy, nechybí mu zcela epické momenty a místy je děsivý, až se mi svíral žaludek. Vizuální zpracování je bravurní. Kdo by čekal, že loutková animace může v roce 2019 vypadat tak skvěle? Pomáhá tomu vynikající soundtrack, dobré herecké obsazení i gradující napětí. A když se pak podíváte na (původní) film, celý jeho začátek se vám posune do mnohem děsivější roviny. Hra o Trůny se může jít vycpat. 

1. Le Mans '66

Na první místo ale stejně dávám Le Mans, ve kterém naprosto exceluje Christian Bale. A přestože mě automobilová tématika nikdy moc nezajímala, filmu nechybí vzrušení a napětí. Bavil jsem se od začátku do konce a dost možná bych ho hodnotil lépe než (taky skvělý) Rush. Nutně tragický konec je navíc podaný klidně a civilně. James Mangold prostě ví, jak pracovat s emocemi a já se nemůžu dočkat, co natočí příště. 

Bonus

Netflixový Zaklínač se podle mě taky opravdu povedl. Cavill je pro mě od nynějška Zaklínačem, a když jsem se teď vrátil ke knihám (jak jinak), prostě ho tam nemůžu nevidět. Jako dlouholetý fanoušek jsem nadšen a chci více. I když tu a tam se nějaká ta drobnost nepovedla. Loni jsem také objevil nejlepší (dobře, tady přeháním) knihu. Co knihu, trilogii! Problém tří těles je skvělou rozjížděčkou nejnápaditější scifi za… nejnápaditější scifi všech dob. Druhý (Temný les) a třetí díl (Vzpomínka na Zemi) jsou ještě lepší, ucelenější a zhltnul jsem je jedním dechem.

Filmy roku 2017

Nových článků na mém blogu příliš nenajdete. Tradiční souhrn nejoblíbenějších filmů roku si však rozhodně ujít nenechám.

10. Spojenci

Letos jsem toho viděl méně než minulé roky, ale nesmím opomenout film, který spíše patří do roku minulého. U nás měl ovšem odsunutou premiéru. Na Spojence jsem se těšil a v kině se dobře bavil. Zemeckis se nediskutovatelně vrátil do formy a na své konto si připsal čtvrtý povedený snímek v řadě. Také jsem měl pocit, že Pitt delší dobu nebyl ve výrazné hlavní roli. Svého seržanta Wardaddyho z Fury sice nepřekonal, ale skvělé Marion Cotillard parádně sekunduje. Hlavně to má ale atmosféru, i když nechybí tradiční Zemeckisův kýč.

9. Volání netvora

Jsem rád, že se distributorovi nepovedlo stejné faux pas jako v případě Where the Wild Things Are (aka Max a maxipříšerky), který se nakonec do kin raději nepodíval (inzerovalo se to jako rodinný a dětský film, viz český název). Volání netvora je sice film o dětské fantasii, ale rozhodně není pro děti. Je to dospělý a silně emotivní snímek, který prozkoumává téma samoty, odloučenosti od světa, dospívání a srovnávání se s těžkou ztrátou. Natočený je perfektně a Lewis MacDougall těžkou roli zvládl výborně. 

8. La La Land

I La La Land měl u nás zpožděnou premiéru, takže se překlopil až do roku 2017. Nebudu vám lhát, muzikály mě prostě baví a tento měl snad vše potřebné. Především ale připomínal filmy, které se už léta netočí. Hlavní dvojice spolu funguje skvěle a celý film by šel charakterizovat jako hravý. Příběh se však držel v celkem uvěřitelných mantinelech, což ještě umocnil až přehnaně realistický závěr. Chápu, že právě kvůli němu se film řadě lidí znelíbil, ale mně zase připomněl, že jde o novodobý snímek. Písničky navíc skvěle fungují i samostatně a soundtrack se tak drží mezi mými neposlouchanějšími alby uplynulého roku. 

7. Star Wars: Poslední z Jediů

Na nové Star Wars jsem slyšel hodně chvály i kritiky a osobně mám pocit, že osmička se hodně povedla na první zhlédnutí, zatímco z dlouhodobého hlediska může spíše tratit. Nikdy jsem neměl pocit, že by Star Wars film nabízel zbytečně moc překvapení. Tady se jich našlo hned několik a fungovaly perfektně. Jak to bude působit popáté nevím. I přesto se mi směřování ságy líbí, noví hrdinové se vyvíjí velmi zajímavě a třeba Kylo Ren je bezkonkurenčně nejzajímavějším "záporákem" z celé série. A i když se mi sedmička líbí více, rozhodně můžeme říci, že štafeta byla konečně předána.

6. Logan: Wolverine

V roce 2017 v žádném případě nebyla nouze o komiksové filmy. A přestože mě většina z nich bavila, vypíchnout musím jen jeden z nich. Wonder Woman nabídla opravdu svěží pohled na žánr, ale její závěr až nepěkně zapadl zpět do škatulky akčních popkornovek. Logan byl ale úplně jiné kafe. Určitě se neřadí do těch filmů, které si s chutí pustíte znovu. Je to náročná  a emočně vypjatá podívaná. Myslím, že lepší rozloučení s rolí si Hugh Jackman ani nemohl přát. 

5. Kráska a zvíře

Rozhodně můžete říci, že nová Kráska a zvíře je de facto přetočením původní kreslené muzikálové pohádky od Disney. A jsem za to moc rád. V příběhu sice stále najdete díry nebo nepříliš dobrý příklad pro mladé dívky, ale řada elementů byla drasticky vylepšena na úkol blbnutí a poskakování okolo. Nové pojetí otce Belly je nepopsatelně lepší, služebnictvo konečně dostalo také více prostoru a jejich prokletí dává alespoň trochu smysl a nakonec i zvíře nabízí více charakteru. Bella prošla asi změnou nejmenší, ale co si budeme povídat, Emma zpívá výrazně lépe než Paige O'Hara.

4. matka!

Aronofsky mě svými filmy vždy lákal a matka! ve mě zanechala asi nejhlubší zážitek v tomto roce. Jestli jsem říkal, že je náročné sledovat Logana, v tomto případě to platí dvojnásob. Ještě více jsem si to uvědomil na druhé zhlédnutí. Právě druhé zhlédnutí je potřeba, neboť teprve tehdy všechny scény nabudou svůj pravý význam. Nevím, jestli to i doma bude tak intenzivní zážitek, ale nakonec film nemohu doporučit všem. Sám jsem jím způsobil trauma u citlivější kamarádky. Jestli vám ale nevadí hororové prvky, určitě zkuste chytnout nějaké promítání třeba v klubovém kině.

3. Blade Runner 2049

Určitě není pravidlem, že by pokračování překonávala první díly, ale Denis Villeneuve to dokázal. Hlavně se nesnaží jen navázat nebo vzdát poctu uznávanému dílu. Místo toho nabízí precizněji vystavěný příběh, uvěřitelnější postavy a témata aktualizuje pro nové tisíciletí. Především ale přichází s celou plejádou vlastních nápadů a prozkoumává další sociální problémy. Jsem také moc rád, že tu není sexuální scéna připomínající znásilnění. Gosling navíc vedle Forda nehraje druhé housle, ale hlavní roli si obhájil. Ještě musím zmínit brilantní kameru a opravdu atmosferické záběry. Nový Blade Runner si také podle mě mohou užít i ti, kteří s prvním dílem neměli čest. 

2. Král Artuš: Legenda o meči

Jestli je pro mě Blade Runner sci-fi filmem roku, tak fantasy jedničkou musí být nový Artuš. Opravdu mě mrzí, že se mu v pokladnách tolik nedařilo, protože bych si takovéto produkce dovedl představit více. Film nabízí rychlou (až zběsilou) akční jízdu s euforickou hudbou, zábavnými postavami a netradičním pohledem na tradiční legendu. Zatímco se ostatní snaží hledat "skutečné postavy stojící za legendami", Guy Ritchie se utrhl ze řetězu a nabídl nejenergičtější film roku s obřím hadem, démonickým králem a kolosálními slony. Celé to ale funguje až neuvěřitelně dobře a u jedné projekce nejspíše neskončíte. 

1. Dunkerk

Jsem asi trochu předvídatelný, ale první místo musím vyhradit pro nejlépe zvládnutý válečný film od... ani nevím. Dunkirk mě v historii druhé světové války nepřestává fascinovat a Nolanův film zachytil jak onu sžírající depresi, tak nečekanou naději. Film drží rychlé tempo a iluzorní pocit, že neustále zrychluje, což je pro Nolana typické. Faktem je, že si u něj člověk neodpočine a výsledkem je hluboký zážitek. Ten jsem měl ještě umocněn sledováním na obřím IMAX plátně. Těžko se mi na filmu vypichují jednotliviny, když do sebe vše zapadá jako precizně zvládnutý stroj, který má ale hodně charakteru. Hrátky s časem z toho pak dělají výrazně více než "jen" válečný snímek.

Nakonec bych ještě rád zmínil několik příjemných překvapení. O Wonder Woman jsem již mluvil, ale zmínit musím i nové Jumanji. Čekal jsem opravdu málo a dostal překvapivě hodně. Není to film roku, ale jako rodinná komedie funguje výtečně. Hodně se mi líbila i nová verze Vraždy v Orient expresu a z romantických filmů si vzpomínám na Their Finest. Z českých filmů mě snad nejvíce zaujal Masaryk, především pro své nadstandardní produkční a herecké kvality. 

Velryby: Nečekané problémy (část 3.)

Na Startovači jsme s kampaní pro deskovou hru Velryby ničí svět uspěli, hru z velké části sami vyrobili a zbývalo ji odeslat startérům. A tady začaly problémy.

Problém číslo jedna? Startovač od lidí nevybírá telefonní čísla a my měli rozeslání hry domluvené s firmou DPD. Opět jde o výrazně levnější variantu než v případě České pošty. Nezapomeňte, že poštovné bylo zakomponováno v ceně hry a nebylo tak v našich silách dopravu měnit. Je možné zaslat balíčky přes DPD bez čísel? Věřili jsme, že drtivá většina proběhne bez problému. Po zkušenostech s hromadnou komunikací a reakcemi lidí jsme se rozhodli, že se nebudeme snažit čísla vybírat dodatečně a prostě to riskneme. Řekli jsme si, že lidé přinejhorším najdou lístek o nedoručení a budou si moci domluvit nové dodání sami.

Většina balíčků byla doručena v první vlně, ale samozřejmě přišly problémy. V mnoha případech byla chyba na straně dopravce. Někteří řidiči se ani nesnažili zvonit a z místa hned ujížděli (dle svědectví několika lidí), někdy dokonce vůbec nenechali lístek o nemožnosti doručení. Místo toho jsme dostali seznam balíků, které se nepodařilo doručit. Podle čísel jsme tak museli zásilky dohledat, lidi kontaktovat a domluvit s nimi další postup. Někdy se povedlo zkoordinovat nové dodání, jindy jsme počkali, až se nám balík vrátí, zjistili telefonní číslo a odeslali ho znovu. Takových případů bylo opravdu málo. Několik zásilek se však ztratilo kompletně a dopravce nás o nich neinformoval. Lidé se tak museli ozvat sami, že stále čekají a zásilka nikde. V několika případech si lidé nechali hru odeslat na recepci, kde nikdo nebyl ochotný balík přijmout. Vše se naštěstí vyřešilo a jelikož jsme hry odesílali o měsíc dříve, než jsme původně slibovali (nechali jsme si rezervu), drtivá většina lidí měla balík v ruce ještě před koncem srpna. 

Další rána přišla po rozbalení her. Určité procento zásilek trpělo slepenými kartami. Někde byl problém větší, jinde menší. Jen v několika případech byla hra nehratelná, většinou však byly postiženy pouze karty rozšíření. To samozřejmě nešlo vyřešit jinak než zasláním kompletně nových balíčků (rozsah poškození se lišil kus od kusu). Tady musím smeknout před Pepou Bělehrádkem, který kompletně šéfoval výrobě. Všechny karty v podstatě vyrobil a odeslal sám (zatímco já s Jindrou jsme v Praze, tiskárna je v Letovicích u Brna). Chvíli to trvalo, ale náhrady jsme odeslali. 

Pár reklamací přišlo i na poškozené žetony. Ty jsme si nechali vyrábět externí firmou a měli jsme vyrobenou rezervu, takže se odesílalo z ní. I když jsme se žetony snažili třídit a procházet, při tom množství nebylo možné uhlídat všechny neduhy.

Nejvíce mě mrzí, že jsme problém s kartami neodhalili sami. Všechny karty se kontrolovaly při výrobě (řezání a kulacení), jenže ke slepení došlo při zatavování do fólie (stejným způsobem jsme už vyráběli stovky balíčků dříve a k této chybě nikdy nedošlo). A když jsou karty jednou zatavené, je těžké je dále kontrolovat. Samozřejmě jsme několik kusů hry rozdělali pro kontrolu, ale měli jsme zrovna tu smůlu (štěstí?), že uvnitř byly karty v pořádku. 

Co si z toho vzít? Bylo by fajn, kdyby kolonku pro telefonní číslo nabízel sám Startovač. Pokud změna nepřijde, asi bude lepší vybírat čísla rovnou v kampani (při výběru konkrétní odměny), případně se pokusit co největší počet telefonů obstarat dodatečně. Do budoucna bychom také pravděpodobně volili jiného dopravce. A určitě bych se nebál před odesláním rozdělat více kusů.

Je však otázkou, zda se příště znovu pustíme do samovýroby. Možná ano, ale spíš bych ji omezil na závěrečnou kompletaci. Dnes už věřím, že mírné zdražení by startéři výměnou za profesionálnější produkt jen uvítali. Máme co zlepšovat a Velryby ničí svět byly skvělou průpravou. 

Předchozí články: Část 1., Část 2.

Velryby: Neúspěšně úspěšná kampaň (část 2.)

Jak jsem avizoval v minulém článku, naše kampaň byla sice ve výsledku velmi úspěšná, mám z ní ovšem rozporuplné pocity. A je to především má vina.

Při plánování jsme věřili, že musíme hru nabídnout opravdu levně, aby o ni lidé projevili zájem. Právě zde jsme se šeredně spletli. Dnes už vím, že jsme mohli nechat vyrobit profesionální krabičky, dokonce i ty kostky by se zvládly. U těch mi to však vadí o poznání méně. Nepoužíváme běžné rozložení symbolů D6, ale na stěnách najdete hodnoty: 1, 1, 1, 2, 2, 3. Výroba takových kostek je samozřejmě dražší a musíte u toho odebrat opravdu hodně kusů, ale ve výsledku by to nebyla taková zátěž. Na druhou stranu, řada lidí si naše kostky pochvalovala, že se jim ta ruční práce opravdu líbí. 

Vlastní výroba také znamená, že při zvyšování nákladu se de facto nesnižují náklady na jeden kus. Právě na této matematické operaci stojí většina kampaní. Více lidí si objedná naši hru, tím se sníží výrobní cena jednoho kusu a my tak za ušetřené peníze budeme moci nabídnout kvalitnější komponenty, více karet apod. Tomu se říká Stretch goals (u nás bonusové cíle). Jenže my si pro ně nechali naprosto minimální manévrovací prostor. I když částka násobně překonala daný cíl, nabídli jsme jen tři takováto vylepšení. První při 30 tisících, druhé za vybraných 55 tisíc a poslední za pokoření hranice 60 tisíc korun. Na druhou stranu mám ovšem pocit, že jsme vybrali nejlepší možné přídavky.

První bonus představoval balíček speciálních karet (delfínů), které hráči mohou libovolně zamíchat do balíčku. Tyto karty pak zásadním způsobem mění hratelnost. Pro nás to znamenalo pět nových ilustrací a testování nových nápadů. Druhý bonus přidal další kartu ve čtyřech barvách, čímž se optimalizovala hra v maximálním počtu hráčů. Poslední bonus byl opravdu speciální a jsem moc rád, že na něj došlo. Do hry jsme přidali čtyři nové herní karty, ale zároveň separátní pravidla popisující kooperativní hru. K této variantě jsme také nedávno připravili videonávod. Chtěli jsme toho nabídnout více. Třeba silnější karetní materiál s texturou apod., ale finančně nám to prostě nevycházelo. Je to opět poučení pro příště. 

Během přípravy kampaně se tak příště musíme zaměřit nejen na variantu splnění cíle, ale zároveň na jeho násobné překonání. Samozřejmě je dobré počítat i s variantou neúspěchu. Té jsme se samozřejmě báli, ale zároveň se utěšovali vědomím, že přinejhorším budeme mít hezkou vlastní hru. Pro hraní s kamarády je něco takového ideální.

Když mluvím o úspěchu, tak si nedělám iluze o hlavním tahounovi celé kampaně. Tím jsou bezesporu fantastické ilustrace, které mají na svědomí Jindra Pavlásek a Jakub Muřín. Doufám, že po rozbalení startéři nebyli hratelností zklamáni. Dle reakcí soudím, že nebyli. Asi nejčastější výtkou byla přítomnost náhody. S odstupem času nás samozřejmě napadá řada úprav, která by pravidla snad ještě o kus vylepšila, ale v žádném případě se za hru nestydím. 

Kampaň tedy skončila a my se vrhli na výrobu, což proběhlo překvapivě bez zádrhelů. Problémy vyvstaly až po odeslání. K nim se dostanu v dalším článku.

Část první: O přípravě
Třetí část: O výrobě a doručování

Velryby: Nedůvěra ve Startovač (část 1.)

Jak jsem slíbil, tak činím. Zrovna nedávno jsem předal poslední krabici Velryb, která se kvůli problémům s dopravou zasekla a opakovaně se ji nedařilo doručit. Jsem rád, že se všechny takové případy daly vyřešit osobní předáním. Ale hezky popořadě. 

Jak jsem zmiňoval už dříve, hru jsme z velké části vyráběli ručně. To znamenalo tři dny strávené v tiskárně, desítky hodin pre-produkce, velkou finanční úsporu, ale ve výsledku také řadu starostí. Odkud to vzít? Vše začalo nedůvěrou. Nedůvěrou v místní trh, ve Startovač a v ochotu koupit si deskovou hru. Báli jsme se,  že za běžnou tržní cenu moc kusů hry neudáme. Soudili jsme především podle předchozích deskoherních projektů na Startovači nebo Hithitu, které třeba dopadly úspěšně, ale žádný zázrak to rozhodně nebyl. Ve výsledku jsme se rozhodli nabídnout hezky vypadající hru za co nejnižší cenu. Jakmile jsme kampaň spustili, už nebylo cesty zpět.

Co znamená nízká cena? V každém balení najdete vedle 39 karet i dvě kostky, 36 žetonů, placku prvního hráče, pravidla a herní desku. To vše jsme nabízeli za 300 Kč i s poštovným. Bylo to možné jen díky kompromisům a vlastní výrobě. Přiznávám, že nyní mě ty kompromisy mrzí. Nejvíce asi u krabičky, která je lepenková, ručně polepená a složená. Vyrobit 200 krabic nám trvalo téměř celý den a byla to opravdu hrozná práce. Výsledek je dle mého slušný, ale vedle běžných herních krabiček vypadá lacině. A to také byl. Jenže profesionální výroba standardní krabice by nás vyšla ke 100 korunám za kus. Dnes vím, že by si většina kupujících bez problému připlatila. O tom svědčí i fakt, že se nejdříve rozebraly všechny dražší odměny, ve kterých jsme nabídli řadu hezkých bonusů. 

Ruční výroba také znamenala limitaci nákladu. Měli jsme představu, kolik toho bezpečně zvládneme vyrobit. Každá odměna tak byla kusově omezená. V průběhu kampaně jsme toto číslo navyšovali, jinak bychom týden před koncem neměli co prodávat a jen by se čekalo na konec kampaně. To by bylo fiasko. Na Startovači jsme nakonec nabídli 130 kusů, přičemž náklad byl samozřejmě vyšší. Vyrobili jsme toho více pro případ reklamací, něco šlo novinářům, některé kusy se vyráběly jako dárky a sami jsme chtěli něco do zásoby. 

Osobně preferuji kampaně s malým počtem odměn, ze kterých si startéři mohou vybírat. U nás to nakonec vypadá jinak. Navíc jsme vyráběli pexeso, placky, látkové pytlíky, pohlednice, omalovánky ale také látkovou velrybu nebo artbook. Množství různých edic je zapříčiněno postupným navyšováním kusů. Je to také něco, čemu bych se v budoucnu vyhnul. Představuji si, že optimální kampaň by měla mít základní edici za co nejrozumnější cenu a navíc jednu prémiovou. Lidé o hezké dárky evidentně stojí a nás opravdu bavilo jejich vymýšlení. Takže proč ne?

Nakonec jsme vybrali 467 % a 70 055 Kč. To určitě považuji za skvělý úspěch. Během plánování jsme však počítali s méně optimistickým scénářem, což mě nyní dost mrzí. Co se nám v kampani nepovedlo proberu v dalším článku.

Druhá část: O kampani
Třetí část: O výrobě a doručování

Velryby ničí svět

Můj blog se stal parodií! Raději mu přestanu říkat blog. Rád bych se však pochlubil projektem, na kterém s několika kamarády pracuji. Jsou to tak dva roky, co jsem propadl deskovkám a není tedy divu, že jsem chtěl na vlastní také pracovat. Mnohem pozoruhodnější ovšem je, že se nám jeden z projektů povedl dotáhnout do konce. Tím je pro mě úspěšná kampaň na Startovači, nadšené reakce z hraní a hlavně opravdová výroba. Ano, ta byla z velké části ruční prací a náklad činil 200 kusů, ale i to považuji za úspěch. Teď zrovna řešíme drobné patálie s dopravou a ani produkční část se neobešla bez jedné vady. Sám sobě však můžu slíbit, že až to vyřešíme, sepíšu nějaké post mortem.

Více o hře najdete na webu či Facebooku. Dokonce máme profil na Zatrolených hrách.  

Hry roku 2016

Jestli jsem neviděl všechny filmy minulého roku, u her to platí ještě výrazněji. Není v silách lidských hrát všechno. Obzvlášť ne v těch mých. A mám hned několik restů, které mě opravdu pálí. Doženu je snad v tomto roce. Jsou to samozřejmě Inside a The Last Guardian. Z toho, co jsem si koupil a zahrál, mě však několik titulů výrazně potěšilo. Bez nějakého pořadí:

The Witness

Jistě, The Witness patří k těm kontroverznějším titulům, ale já patřím k těm, které hra nadchla. Ani téměř rok po dohrání nepřestávám obdivovat, jakým způsobem zapracovali učící procesy do titulu, který se obejde bez vysvětlování, a přesto přichází s opravdovou výzvou. Rovněž mě baví, že s jediným herním prvkem (kreslící tabule) dovedli vymyslet tolik miniher. Každá se přitom hraje naprosto jinak a vyžaduje úplně jiný přístup. Kdybych měl skutečně vybrat hru roku, asi by to bylo The Witness. Více jsem se o hře rozmluvil v recenzi pro Zing.

Uncharted 4

Z blockbusterového světa mě zásadně oslovilo čtvrté pokračování Nathana Drakea. Trochu jsem se bál, jestli trojkou opravdu neměli skončit, ale nakonec je z toho můj nejoblíbenější díl. Je výrazně hloubavější, pomalejší a nakonec i filmovější. Jenže to mi zrovna nevadí. Naopak. Obzvlášť, když je to celé naprosto bravurně zahráno. A grafika je neuvěřitelná. Docela mě udivilo, co s dobrou optimalizací PS4 zvládne. Ve hře je pak spousta jedinečných momentů a už se těším, až si to projdu znovu. Multiplayer mě ale zase tolik nechytl.

Abzû

O co víc miluji Journey, o to méně se mi líbí tento duchovní nástupce. Abzu se povedlo, ale v mnoha ohledech je až moc podobný svému předchůdci, akorát bez sociálního rozměru a s mnohem obtížnějším ovládáním, takže už to není hra, kterou můžete dát do ruky opravdu každému. Abych ale jen nehanil, je skvělý zážitek, který je meditativní (k čemuž vyloženě vybízí) a vypadá krásně. Určitě jde o nejlepší zpracování podmořského světa, které jsem ve hře potkal. A nechybí ani spousta památných momentů.

Firewatch

Další hra, která mnohé zvedla ze židle. Je to vůbec hra? Podle mě ano, ale o tom raději jindy. Je to předně skvělý zážitek, ve kterém jsem okusil samotu lesa i uvěřitelný příběh plný konspirací i zajímavých lokací. Výtvarné zpracování je fantastické, ale co hru táhne skutečně nahoru jsou skvělé herecké výkony. Henry a Delilah se vám jednoduše dostanou pod kůži. A i když člověka dopředu žene tajemství, i vícero dohrání stojí za to.

Zaklínač 3: O krvi a víně

Zaklínač 3 se dost možná stane nejúspěšnější a nejoblíbenější hrou za posledních několik let. Nenapadá mě snad nic, co by tvůrci udělali špatně. Původní hra je masivní, má skvělý příběh, zpracování i živý svět. A pak přišlo první DLC (on je to spíš digitální datadisk) s perfektním příběhem a několika novými lokacemi. Letošní a poslední rozšíření O krvi a víně je ještě větší a delší. Příběh mě zaujal o trochu méně než u Srdce z kamene, ale zase přináší nádherný svět vinic Toussaint nebo hromadu vedlejších úkolů a nových zakázek. Navíc si můžete spravovat vlastní vilu... prostě splněný sen.

Battlefield 1

Letos se to konečně stalo. Vyhrožoval jsem s tím už dlouho, ale až nyní se mi to podařilo. Poprvé jsem si nekoupil CoD a místo toho se pustil do Battlefieldu. I když se mi vlastně nový díl CoD líbí a dokonce i Titanfall 2 se mi hrál lépe než BF. Nakonec rozhodlo zasazení. Hrozně mi chybí dobové hry a rád bych se vrátil do druhé světové války. Nějak mi to prostě sedlo do válečné nálady (o čemž jsem už psal u výběru filmů roku), i když si BF1 na nějakou historickou přesnost vůbec nehraje. Navíc je to asi první díl v sérii, kde mě kampaň vážně bavila. V multiplayeru mě nejvíc baví Operations, které opravdu působí jako válečná vřava.

Virginia

Nakonec budu provokovat ještě jednou hrou. Jestli jsem říkal, že Firewatch nebo The Witness jsou kontroverzní, v porovnání s Virginií jde o naprosto běžné hry v tradičním slova smyslu. Ta totiž opravdu představuje "walking sim", ve kterém procházíte lineární příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Příběh sám je tajemný, místy mrazivý a do konce nejasný. To vše zvládne odvyprávět beze slov. Interakce je skutečně minimální, ale věřím, že hry se pro podobné zážitky skvěle hodí. Mohl bych to sledovat jako film, ale více si to užiju, když postavu ovládám, Když to celé prožíván já. Sám se jdu podívat po pokoji a sám prozkoumávám důkazy. To je něco, co žádný film nedokáže. A Virginia je skutečně silný zážitek. 

Filmy roku 2016

Za minulý rok jsem toho na blog příliš nenapsal, ale tradiční souhrn oblíbených filmů si nenechám ujít. Do kina totiž stále chodit stíhám. To je jedna z výhod filmů, že vám neseberou zase tolik času. I když bych nerad tvrdil, že jsem letos viděl všechno. Nakonec mi toho uteklo hodně, což snad doženu někdy v budoucnu. Z toho, co jsem ale viděl, vybírám následujících deset kousků.

10. Warcraft: První střet

Od premiéry si pokládám otázku, co vlastně všichni ti rýpalové čekali? Ačkoliv mám příběhy Warcraftu rád (a načetl jsem i hodně knížek), není to běžný filmový materiál a sám bych ho zařadil spíše mezi "béčka". Obzvlášť v jedničce toho děje příliš není a líbí se mi, že je film natočen jak pro fanoušky, kterým celkem slušně zapadne do skládačky (začíná přesně v okamžiku, kdy končí kniha Zrod Hordy), ale neodradí ani úplně laiky. Výborně pracuje s tradiční stylizací série (ta se definitivně ustavila u třetího dílu), která vedle epického Pána Prstenů možná vypadá trochu směšně, ale k Warcraftu prostě patří. A digitální orkové se povedli na jedničku. Příběh možná nekončí tak katastroficky, ale některé změny jsou dle mého k lepšímu (Garona). Takže doufám v pokračování.

9. Správní chlapi

Russell Crowe a Ryan Gosling spolu jednoduše fungují skvěle. To bylo poznat jak v propagačních klipech, tak ve filmu samém. The Nice Guys mají asi daleko k nejlepšímu filmu roku, ale v kině mi skvěle sedli. Komediální týmovky se dnes v podstatě netočí, a možná právě proto jsem měl z filmu tak dobrý pocit. Je to zvláštní, ale i retro může působit svěže. A určitě je to snímek, na který si ještě mnohokrát rád zopakuji.

8. Zootropolis: Město zvířat

Dětských filmů se letos povedlo hodně. O zařazení jsem uvažoval i u Vaiany nebo Knihy džunglí, ale přednost nakonec dávám Zootropolis, která mě nadchla především promyšleným poselstvím. Tvůrci nějakým záhadným způsobem odhadli náladu doby (tuším, že příběh musel být uzavřený již několik let dopředu) a do roku plného nenávisti přišli s animákem, který stojí na toleranci. Ještě k tomu ani zápletka není vůbec hloupá. Navíc ve filmu není tolik "líbivých blbin", takže možná trochu zapadl, ale svým chytrým scénářem si mě dostal.

7. Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny

Jednou za čas mě chytne vojenská nálada. Ne, že bych byl najednou nějaký militantní, jen se přehnaně zajímám o vše, co souvisí s první nebo druhou světovou válkou. A přesně v ten okamžik přišel Hacksaw Ridge. Nemám rád filmy, které stojí na hrdinství, protože válka je především hnus, všudypřítomná smrt, úpadek veškerého lidství a materializovaná hloupost. A přestože je tento film o trochu nečekaném válečném hrdinovi, celou tu ohromnou zbytečnost a surovost ukazuje na prvním místě. Už první záběry dávají tušit, že to nebude podívaná pro slabé povahy. Což je dobře, válka by neměla být oslavována. Ale když už není úniku, je dobře si ukázat, jak zachovat trochu toho lidství. 

6. Kubo a kouzelný meč

Hrozně mě mrzí, že se k nám do kin Kubo nedostal v původním znění (takže jsem si na film raději počkal). Obzvlášť animák není jen o hercích, ale v tomto případě ta angličtina opravdu stojí za to. Film ovšem exceluje hned na několika rovinách. Samozřejmě je to tradiční loutkové zpracování, díky kterému Kubo nádherně vystupuje z digitální šedi. A vypadá fantasticky. Skvělá je i hudba. Ale funguje i příběh, který sice tvůrci opepřili možná až příliš lacině humornými momenty, ale který pracuje velmi citlivě s mytologií a hlavní trojice postav má skvělou chemii. 

5. Dánská dívka

První promítání ve mně nechalo smíšené pocity. Hlavně proto, že jsem četl knihu a znal širší obraz. Štvalo mě, že se s Lili ve filmu pracuje trochu jinak, spousta postav chybí a některé mají úplně jiné motivace. S delším odstupem jsem se přes to však přenesl a konečně si užil další rozměr, který film nabízí. Mnohem víc než kniha (nepřekvapivě) stojí na emocích třech hlavních postav (i když ve filmu Einar a Lili dost splývají). Naprosto úchvatná je pak kamera, výprava a hudba. A i když jsem rád, že si Oscara odnesl Leonardo, Eddie by si ho zasloužil asi více. Jeho proměna je živá, lidská a naprosto uvěřitelná. Už teď se nemůžu dočkat dalšího projektu Toma Hoopera.

4. Rogue One: Star Wars Story

Na jednu stranu tvůrci prokazují úctu čtvrtému dílu téměř v každém záběru, ale zároveň jdou úplně jiným směrem. Právě na to jsem se těšil. Rogue One mohl být nejzajímavějším filmem z předaleké galaxie. Právě proto, že by byl jiný. Přízemní, temný a o malých hrdinech i vítězstvích. Také je to první film bez jediů v hlavní roli. A celé to tak vlastně skvěle funguje. Až na konec, kde se film změní v běžný Star Wars snímek s tradiční velkou bitvou. Ale přesto má finále lidský rozměr a na happy-end rozhodně nehraje. Darth Vader je zde až mrazivě děsivý a digitální postavy mi nevadily. Rogue One se nakonec povedl a čtyřku předchází naprosto důstojně.

3. REVENANT Zmrtvýchvstání

I letos (oproti Americe opět posunuto o rok) Iñárritu bodoval a jeho mrazivý výlet s lovem medvědů funguje skvěle. DiCaprio heká skvostně a hrát bez možnosti mluvit je určitě nejtěžší herecká zkouška, ale toho Oscara mohl dostat už za některou z dřívějších rolí. Oproti tomu s režií a kamerou souhlasím. Věřím, že na výsledku se hodně podepsaly skutečné podmínky při natáčení a hercům ani štábu to natáčení tedy rozhodně nezávidím. Dlouhé záběry pak vypadají fantasticky a snové sekvence z hlavy jen tak nedostanu. 

2. Spotlight

Možná i kvůli studiu na Vyšší odborné škole publicistiky u mě tradičně bodují filmy (a seriály, viz Newsroom) s novinářskou tématikou. Spotlight nepůsobí hloupě a ukazuje poctivou žurnalistiku, jak má být. Skvělému hereckému obsazení pomáhá i skvělý scénář bez hluchých míst. Snímek skvěle graduje, a přestože se věrně drží reálií, nepostrádá napětí. Trochu mě pak překvapilo, že z takového množství známých herců nikdo nehraje sebe, ale všichni pohodlně sedí ve svých rolích. 

1. Příchozí

Chytrých sci-fi filmů se nerodí mnoho a přes svou nenápadnost je Arrival mým nejoblíbenějším filmem roku. Sémiotiku a další vědy prezentuje zcela přirozeně a nadchlo mě, že je to vlastně film o jazyce. Stojí na tezi, že vždy přemýšlíme v jazyce, a když se naučíme nový jazyk, jsme schopni také jinak uvažovat. Všechny lidské jazykové systémy jsou ovšem dost podobné. A tady přichází na scénu mimozemská invaze. Samozřejmě je to celé fantasticky zahrané, ale ve výsledku mě stejně nejvíc fascinuje způsob střihu a fakt, že celý film tak nějak odpovídá mimozemskému jazyku. Ale to už bych zabíhal do detailů. Příchozí stojí za veškerou pozornost a několikeré zhlédnutí. 

Phil Spencer zabíjí konzolový trh

Phil Spencer má úžasnou vlastnost vyjadřovat se ke všem okolo, když sám nemá co říci. Ponechme teď stranou VR, které Microsoft naprosto zaspal, a podívejme se na jeho výrok ohledně vylepšování výkonu konzole, který se jednou výjimečně jeho vlastní práce týká. 

Přesné znění jeho výroků si jistě dovede dohledat. Mluví o prostoru pro inovace v oblasti hardwaru. A ještě u toho tvrdí, že se jedná o něco přínosného pro zákazníky, což přirovnává k obměně hardwaru u telefonů a počítačů. Skoro jsem začínal věřit, že v oblasti zábavy jsme se už dostali do bodu, kde inovace hardwaru není tím stěžejním. Těšil jsem se na dobu, kde hardware bude dobrý tak akorát, aby mohl přinést inovativní obsah. To je věc těžko posouditelná, ale měl jsem dojem, že teď jsme se tam ocitli. Když v prvních dvou měsících tohoto roku vyšly hry The Witness a Firewatch, tak jsem byl nadšen, že takové věci konečně vznikají. A jistě budou vznikat i dál. Ty jsou jasným důkazem, kdy obsah vyhrává nad technickou formou.

A možná by bylo vůbec nejlepší, kdybych vývoj HW přenechali jiným oblastem - vědě. Tam je inovace a experiment jistě potřeba. Ale copak nezvládnou současné konzole přinést dostatečný výkon pro vyprávění... čehokoliv?

Tím neříkám, že grafika nemůže vypadat vždy lépe. A bylo by naivní si myslet, že někde lze najít úplný konec. Jistě nás čeká chvíle, kdy grafika ve hře bude reálnější než realita sama. To ovšem není něco, co by mě zajímalo. Pokud se mají hry přesunout od zábavy pro poďobané nerdy někam směrem k širšímu publiku, které nějaké HW inovace v nejmenším nezajímají, tak se musíme na chvíli zastavit a zaměřit se právě na obsah. A jen těžko se vyvíjí obsah, který by mohl zasáhnout širší cílovou skupinu, když někdo neustále bude měnit ty základy, které by měly být pevné. 

Výhodu herních konzolí jsem spatřoval právě v té pevnosti a danosti. Někdo tomu říká zpátečnictví, ale já v tom viděl jistotu. A to jak z hlediska konzumentů, tak i tvůrců.

Phil Spencer dost možná (protože to také mohl myslet úplně jinak) naznačil pravidelné vylepšování výkonu konzole. To znamená, že by se neměnila jen velikost, chlazení a další drobnosti, jako tomu bylo doposud. Z konzole by se tak stal další počítač, kde si nikdy nemůžete být jisti, že vám hra poběží plynule. Nejvíc se bojím doby, kdy by si člověk koupil hru na Xbox One, ale ona by mu buď nejela vůbec nebo by neběžela tak, jak má. Posměšně bych mohl říct, že já mám PS4 a tam takovéto náznaky nejsou, ale pokud by Microsoft k takovému kroku skutečně přistoupil, tak poškodí celé odvětví.

I zde existují cesty. Výkon pro vývojáře by se nezměnil, ale výkon navíc by podporoval všechny ty nadstavbové funkce, jako je natáčení, sdílení obrazu, mutlitasking atd. To se mi však nezdá jako ten případ. 

Pokud budu malovat ten nejtragičtější ze scénářů, tak pravidelná aktualizace výkonu nových konzolí (ať už roční nebo dvouroční) by dost dobře mohla konečně znamenat ten dávno očekávaný zánik, kdy už nyní si podle odhadů konzole neměl kupovat nikdo. A hle, PS4 roste neuvěřitelným způsobem. Může za to dost možná vědomí jistoty. Nejen, že není potřeba nic složitě řešit, instalovat, probírat se kompatibilitou, ale pokaždé víte, že pokud něco na PS4 vyjde, tak to i odpovídajícím způsobem poběží (přestože jsou ojedinělé případy, kde to chce i pár updatů, jako třeba u Zaklínače nebo Firewatch). 

Hry roku 2015

Zatímco u filmů je poměrně snadné za ten rok vidět nějaký hlavní základ, tak u her to absolutně nepřipadá v úvahu. Kolik člověk zvládne za rok hrát her? Živím se psaním o mobilních hrách, takže těch jsem v uplynulém roce zkusil 288 (většinu z nich velmi zběžně), zatímco "ty velké" hraji už skutečně jen pro potěšení na PS4 nebo výjimečně PC. A když už si něco koupím, tak se tomu chci alespoň trochu věnovat, což v praxi znamená, že třetího Zaklínače jsem hrál půl roku. 

Můj dnešní výběr tak neberte jako žebříček skutečně toho nejlepšího, ale jako seznam her, které jsem měl tu čest hrát a nějak mě zásadně oslovily. Mobilních TOP10 jsme případně sestavovali na Mobilenetu.

Zaklínač 3: Divoký hon

Kdybych měl jmenovat jednu hru, která pro mě definovala tento rok, tak to bude právě stárnoucí Zaklínač. K otevřenému světu jsem byl skeptický, protože RPG odehrávající se ve velkých kulisách jsem nikdy moc nemusel. Stejně tak střílečky. Takové hry mi většinou přijdou prázdné a stereotypní. Geralt mě ovšem přesvědčil, že tu lze vyprávět strhující příběh a zároveň nabídnout neuvěřitelnou volnost. Během zachraňování světa si člověk může skutečně zkusit práci Zaklínače. V žádné jiné hře jsem za posledních pár let nestrávil tolik času a nikam jsem se nechtěl tolik vracet. Velen vychází z našeho středoevropského prostředí a snad v žádné jiné hře jsem neviděl takhle hezky zpracovanou přírodu. Vedle toho špinavý Novigrad nebo "severské" Skellige dotváří tu rozmanitost. Hlavní příběhová linka (a první rozšíření) je skvělá, dramatická a úžasně navazuje na knižní román. Je tu však něco, co mě opravdu zaujalo. Každý vedlejší úkol je jak krátká povídka. Nechápu, jak je možné, že jsem u takhle velké hry neměl pocit, že všechny úkoly jsou o "dojdi a zabij". Každá vesnice má svůj vlastní příběh, všude žijí jiní lidé a dějí se jim jiné věci. Nechybí tu překvapení... a to mě překvapilo asi nejvíc. 

Nebudu to protahovat, Zaklínač 3 je pro mě ultimátní hrou roku, která se povedla snad po všech směrech a těším se na druhý datadisk.

Her Story

Je to hra nebo není? Těžko říct. Během "hraní" jsem si hned vzpomněl na skvělý True Detective, protože i zde se hrabete v dávno uzavřeném případu. Her Story je ovšem pouhou databází a nemá tak téměř žádné tradiční herní prvky. Cílem je přemýšlet a pečlivě poslouchat. Hráč má možnost zadávat klíčová slova, podle kterých se mu budou zobrazovat videa. Správná slova znamenají správná videa - ovšem jejich řazení rozhodně nebude chronologické. Nakonec je to úžasný pocit, když si všechny informace spojíte a rozlousknete, co se vlastně stalo. I díky naprosto fantastickému výkonu herečky Vivy Seifert jde o nezapomenutelný zážitek.

Uncharted Collection

S reedicemi, remastery a všemožnými kolekcemi je problém. Mohou se staré hry počítat do nových žebříčků? Já se budu tvářit, že ano. Nathan Drake a jeho dobrodružství je totiž přesně tím důvodem, kvůli kterému mě mrzelo, že PS3 nemám. Znovuvydání pro PS4 znamená vylepšenou grafiku, sjednocené ovládání a nové bonusy. Uncharted může být důkazem toho, že hry zvládnou vyprávět silné příběhy. Ačkoliv jde v podstatě o Indiana Jonese, tak Nathan baví a neustále přichází s něčím novým. Trojka sice měla své momenty, ale jako nejlepší vidím druhý díl. A to i díky naprosto famóznímu finále.

Lara Croft GO

Z té záplavy mobilních her mě kapesní Lara opravdu zaujala. Bál jsem se, že půjde jen o překreslený Hitman GO, ale nemohl jsem se více mýlit. Lara se vrací ke svým vlastním kořenům, a pokud jste první díly Tomb Raider hráli, tak zde najdete neuvěřitelné množství odkazů. Kobky, páky, zákeřní nepřátelé... to vše je zpět i s klasickými pohyby. Zároveň se musím přiznat, že mě tento koncept v tahovém provedení baví snad více než před lety u PSX. Každá úroveň představuje rébus a v každé kapitole se zásadně mění herní prvky. A pokud jsem při vydání měl pocit, že je to nakonec docela snadná hra, tak po vydání rozšiřujícího balíčku ten pocit už nemám. Stále se mi nepodařilo projít jedním levelem a ne... nebudu se na YouTube koukat. Zvládnu to přeci sám!

Journey

A opět stará hra v novém obalu. Na PS4 už tak krásná hra vypadá ještě lépe a jsem rád, že jsem si mohl odškrtnout další z povinností. Journey není hra, kterou by si člověk zahrál jen jednou a je mi jasné, že se k ní ještě mockrát vrátím. Otevírá totiž prostor k hloubání a svými mechanikami jde o skutečně relaxující zážitek. Přesto dramaticky graduje, najdete v ní momenty úžasu i napětí. Multiplayer je tu tak nenásilně implementován, že jsem si ho všimnul asi tak po půlce hry. Tomu všemu kraluje euforický konec a naprosto úchvatný vizuál.

Star Wars Battlefront

Nakonec sem řadím ještě herní pojetí Star Wars a třetí díl v sérii Battlefront. Je to trochu zvláštní volba a sám bych hře udělil tak 7/10. Za plnou cenu nabízí poměrně málo obsahu a z hlediska kompetitivních her jde o plochou střílečku s průměrným designem úrovní. Jenže je to Star Wars hra. A ještě k tomu tvořená s láskou k původní trilogii. Když bojujete proti Impériu na planetě Hoth, tak jste skutečně tam. Nad hlavou vám létají stíhačky A-wing a z dálky se k vám s dusotem blíží AT-AT. V tu chvíli zapomenete na vše ostatní... zapomenete, že hrajete online střílečku a skutečně se stanete jedním z Rebelů. Tohle funguje na všech mapách ve "velkých módech" Walker Assault nebo Supremacy. Mapy odpovídají filmům, stroje rovněž a snad největší radost jsem měl z toho, když jsem na Sullustu viděl pobíhat ty bílé, plastové Stromtroopery. Ze hry to retro čiší podobně jak z nového filmu a díky tomu si mě získala, ačkoliv za nejlepší online střílečku roku 2015 jednoznačně považuji Call of Duty: Black Ops 3.