Filmy roku 2014

TOP 10 svých nejoblíbenějších filmů bych si nemohl nechat ujít, přestože toho na blog příliš psát nestíhám. Rovnou upozorňuji, že jsou v seznamu i filmy, které měly zahraniční premiéru již minulý rok, ale k nám se dostaly až v lednu. Kdybych je vynechal, tak přijdu o to nejlepší. 

10. Divoké historky

Možná trochu nečekaně, ale ve svém výčtu začínám argentinskou černou komedií s šesti povídkami, které vám ukáží, že život může být tvrdý a nanejvýš nespravedlivý. Historky perfektně gradují a pokud nemáte problém s černým humorem (já tedy určitě ne), tak se budete královsky bavit. A to až do konce, protože závěrečná povídka je ze všech nejsilnější. Máte svatbu a jste skutečně šťastní? Co by se asi mohlo zvrtnout?

9. Captain America: Návrat prvního Avengera

Určitě ne film roku, ale druhý kapitán byl pro mě ohromným překvapením. Z druhého dílu Thora a třetího Iron Mana jsem byl neskutečně zklamán. Komiksovky skutečně mají být vtipné, s tím problém nemám, ale nic se nemá přehánět a tyto dva filmy předvedly ten nejpokleslejší humor, až jsem si v kině připadal hloupě. Cap ale nic takového neobsahoval a navíc přidal hodně silný příběh s uvěřitelnou konspirací. A přestože jsem se u Strážců bavil královsky, tak Kapitán u mě minulý rok vyhrál.

8. Jak vycvičit draka 2

Že bude dvojka nutně slabší než jednička? Možná trochu. Jednička byla skvělá a dvojka jde v jejích stopách. Přidaný obsah je ovšem natolik zajímavý, že mě druhý díl také dostal. A opět chci draka! Nové postavy jsou skvělé a odcházení některých původních mě málem rozplakalo (a to se nestává). Film obsahuje řadu neuvěřitelně silných momentů a časový posun mě velmi potěšil. Když jsem se teď díval na jedničku, tak mě krapet štvalo, že Škyťák není o trochu starší. 

7. Chlapectví

Toto je jeden z nejzajímavějších filmů, které jsem kdy viděl. Je neuvěřitelně dlouhý a bez zásadních momentů. To zní dost šíleně. A takové to je. Film prostě plyne a vy sledujete vývoj chlapce, který prochází trochu obtížným dospíváním (ale kdo takovým neprošel). Zajímavé je, že se režisér pokusil vyhnout tradičním klišé momentům, které většinou jsou s dospíváním spojené. Zde je nenajdete. Najdete tu ale fantastický soundtrack, perfektní herce, kteří se doslova mění před očima, a hlavně moc příjemný film, který se jen velmi obtížně popisuje.

6. Na hraně zítřka

Jestli jsem od tohoto filmu něco nečekal, tak dospělou akční sci-fi, která nebude hloupá. Čekal jsem Nevědomí nebo něco jako Elysium. Ale nic takového film není. Vztah mezi Tomem a Emily opravdu funguje, vizuál a špinavost celého filmu hraje skvěle a celá ta patálie s invazí je prostě cool. Výhradu bych asi měl k závěru, který je možná trochu přes čáru, ale zbytek filmu mi určitě nezkazil. A jelikož mě film nejen mile překvapil, ale i skvěle pobavil, tak si zaslouží místo mezi tím nejlepším. 

5. Grandhotel Budapešť

Wes Anderson ve mně zase probudil chuť si hrát. Takový film totiž přesně je - hravý. A naprosto očividně vybízí diváka, aby se naladil na jeho vlnu. Není to tak milé (i když trochu taky) jako Až vyjde měsíc, ale nabízí to zase jiný pohled. Tentokrát trochu chladnější a majestátnější. Stále je to ovšem bizarní a potrhlé. Takového filmy prostě Hollywood neprodukuje a vidět všechny ty skvělé herce pobíhat po plátně je rovněž zábavné.

4. Predestination

Tento film se nabízí ve dvou podobách. V té první je to nápadité sci-fi, které svůj příběh staví na tom, čeho se ostatní filmaři bojí a co jim kazí zamotané příběhy. Totiž na paradoxu. Druhý pohled je o silném vyprávění jedné nešťastné dívky. A nenechte se splést názvem. Předurčení tu totiž není ani tak myšleno jako nevyhnutelné vedení osudem, jako spíš vymanění se z koloběhu času. Radím vám jedno. Nic si o tomto filmu nezjišťujte a prostě se na něj podívejte. Já to udělal a rozhodně jsem nelitoval. A Sarah Snook je naprosto úchvatná.

3. LEGO příběh

Jak vycvičit draka je moje srdcovka, ale tu minulý rok předstihl ještě jeden animák. Tím je LEGO příběh. Původně jsem čekal trochu něco jako byl Raubíř Ralf, ale příběh nejslavnější stavebnice na světě jde mnohem dál. Humor podává s takovou kadencí, že vás bude bolet břicho. A pokud jste s Legem vyrůstali, tak si užijete opravdu hodně zábavy. A to klidně na třetí zhlédnutí, kdy bez problému objevíte nové odkazy někde v pozadí. Film je opravdu nabitý detaily. Ohromnou radost jsem měl také z toho, že se tu s legem pracuje, jako by to skutečně bylo lego. A dokonce ani to celé poselství filmu není vůbec mimo. 

2. Vlk z Wall Street

A přesně teď přicházejí filmy, které se k nám na konci minulého roku nedostaly. A rovnou jde o to nejlepší. DiCaprio zazářil. Za ten rok jsem film viděl několikrát, a přestože je delší než druhý Hobbit, tak jsem se nenudil ani minutu. Je tu hodně drog a snad jsem měl i pocit, že je celý film na drogách, protože nezastaví ani na chvíli. Hned na začátku nabere šílené tempo, které vydrží až do konce. Je to stylové, zábavné, perfekcionalisticky zvládnuté a skvěle zahrané. Nic tak originálního jsem dlouho neviděl.

1. Klub poslední naděje

Vlk neuvěřitelně bavil, ale Klub poslední naděje šel krapet dál. Matthew McConaughey zde exceluje ve své životní roli a sekunduje mu fantastický Jared Leto. Není to doják ani laciný film o korupčním prostředí farmaceutických firem a vlády. Je o neuvěřitelné síle jednotlivce, ať už je to kdokoliv. Klidně rasistický zmetek Ron, který chce nejen přežít, ale možná na tom i trochu vydělat. A možná se u něj vzniklou situací něco změní. 

Ze seriálů mě minulý rok potěšil hlavně Temný případ (opět McConaughey) a pak i Knick od Sodenberga. Nedokážu se ovšem rozhodnout, který se mi líbil více. Z českých bych zmínil perfektní Kancelář Blaník a povedenou Čtvrtou hvězdu. Jinak byl tento rok opět dost silný a byla řada filmů, které bych rád zařadil, ale už se prostě nevešly. Překvapivě se povedla Godzilla, Stoletý stařík taky bavil, John Wick stál za to, Frank byl něčím hodně zajímavým a V nitru Llewyna Davise uhodilo na tu správnou strunu. Naopak nezařazuji Interstellar, protože mi prostě přišel až příliš jednoduchý, doslovný a hrál si na něco, čím není. Tak se snažil jít za Vesmírnou Odyseu, až to nebylo hezké a rozhodně se mu to nepovedlo. 

Doombreaker

Do dlouhé době jsem se pustil do herního projektu, a také ho dokončil. A to asi hlavně díky soutěži Velkého Chytráka, která byla ohraničena deseti dny. A během deseti dnů vám to nadšení z tvorby většinou neopadne. V kombinaci se školou a prací to byly tak sotva dny tři, ale na tom příliš nezáleží. Na hře jsem pracoval s kamarády Michalem Kocourkem, který se postaral o grafiku, a Petrem Tomášem, jenž složil hudbu. Celá hra je dělaná s maximální nadsázkou, podle čehož vypadá i trailer. Ano, máme trailer!

Říkají si Světlonoši. Jsou nositeli světla ve světě, který se propadl do temnoty. Slunce nevyšlo již šestnáct měsíců, a tak nezbývá než se schoulit k mihotavému světlu, které vás ale před démony pekel neochrání. Jeden člověk nemůže zvrátit koloběh osudu, ale může vnést naději i do těch nejtemnějších koutů.

Hra se ovládá tlačítky Q, W, E, a R. Stáhnete ji buď na Dropboxu nebo Ulož.to. Případně můžete navštívit i kartu hry v soutěži a vyzkoušet si počiny ostatních tvůrců. Některé za to určitě stojí.

Na konec bych ještě rád poděkoval dalším lidem, kteří přispěli testováním, drobnou pomocí či trefnou radou: David Kocourek, Jirka Hrad, Jirka Vojtěch, Michal Jinoch, Roman Kejklíček. 

Zklamání jménem DVTV

Internetový projekt dua Drtinová a Veselovský je zajímavý a především důležitý. Proč? Protože sliboval přinést kvalitní publicistický obsah z televize na internet. A takovou událost je hodno sledovat. Na internetu stále totiž nejsou peníze, které by tu být měly. Za obsah se neplatí atd. atd. Inzerenti raději vkládají peníze do televize, jelikož to přidává jejich prestiži, přestože skutečný dopad už není takový. Doba přechodu ale musí nevyhnutelně přijít. Jsem přesvědčen o tom, že lidé "žijící" na internetu jsou ochotni vyhledávat kvalitní obsah více než lidé konzumující televizi. Takový obsah ale často neexistuje. Alespoň v naší produkci ne.

DVTV (pod vydavatelstvím Economia) takový přechod v podstatě slibovala (možná jsem si ho jen vybájil). Vysílání začalo dnes a já mám k němu své výhrady. Nechci tu nyní hodnotit kvalitu obsahu, proti tomu v podstatě nic nemám. Snad je jen škoda, že s prvním vydáním nepřišlo silnější téma, které bych logicky očekával. Vadí mi některé dílčí věci. Pokud se podíváte na hlavní stránku pořadu, tak zjistíte, že vlastně žádná hlavní stránka pořádně neexistuje. Je tu výčet videí, která jsou seřazena podle data vydání. Jak jsem ovšem pochopil, tak některá videa dávájí dohromady celek (například 3 rozhovory s Topolánkem). Jsem zastáncem klipovitosti. Na internetu nechci půlhodinový pořad televizního formátu. Ale zase se nechci ztrácet. Mám jednoho hosta, tak ho přece dám do jednoho videa. Když si nyní pustím video Topolánek: Putin Ukrajinu nechce, tak to vlastně nemá pořádný začátek a konec už vůbec ne. A to je dle mého značný problém.

Také si myslím, že na formě tolik nezáleží. Pokud je dobrý obsah, tak formu neřeším. Ale v případě, že točím publicistický pořad, tak mám nějaké očekávání. Vůbec mi nevadí třesoucí se kamera. Bylo by mi úplně jedno, kdyby se celý pořad točil na iPhone - možná by to byla správná cesta. Ale nehorázně mi vadí střihová skladba. Ve škole mě učili jedno základní pravidlo: Když střihneš, tak nech diváka rozkoukat. A myslím, že na tom něco je. Bleskové střihy a vedle toho zbytečné záběry na moderátora, který kouká do papíru. Dělat debatu bez stativu mi přijde velmi zvláštní a to nemluvím o záběru přes hlavu moderátora, který je jak z nějakého seriálu. Opět - obsah má vyhrát nad formou, ale co se kameramanovi může stát, že řeže hlavu nad obočím a celý obraz nechává saku? Ten záběr je tak nepříjemný, že jsem musel přeskočit do jiného okna a poslouchat jen zvukovou stopu. To je další problém, protože akustika v "továrně" není zrovna nejlepší a šum v pozadí tomu rozhodně nepomáhá. 

Trochu mi to vlastně připomíná bolesti, které nás potkávaly ve škole. I přes mírné úvodní rozhořčení budu DVTV sledovat a doufám, že na tom budou ještě nadále pracovat. Rozhovor Drtinové s Babišem mi přišel lepší, takže to vidím pozitivně. 

P.S. Střídat přepálený polodetail se zažloutlým celkem také není příjemné pro oko. Holt už to bez té techniky a armády techniků není tak snadné... 

Děti a videohry

Blíží se mi termín absolutorií, což znamená, že příští týden odevzdávám svou absolventskou práci. Nebyl bych to já, abych si nevybral téma, které se týká her. Odrazil jsem se od průzkumu ISFE (2012), který zjistil, že čeští rodiče jsou na tom velmi špatně s herní gramotností a vlastně je ani moc nezajímá, co hrají jejich děti. To je samozřejmě chyba. Problém je, že u nás neexistuje žádná osvěta. To je něco, co už podle mě měla Česká televize udělat dávno. Svou práci jsem proto nazval Děti a videohry a zaměřil jsem se téma hraní v rodině. Do toho jsem vměstnal komunikaci o hrách a ještě věkové hodnocení PEGI. Kromě teoretické práce jsem musel také natočit reportáž/dokument. S omezenou stopáží i prostředky ovšem nedokážu zpracovat celý dokument, který by téma komplexně pokrýval. Proto jsem si vymyslel fiktivní seriál, v jehož rámci představuji jeden díl. A zde se na něj můžete podívat.

Rozhovor mi poskytli Michal Rybka, Michal Roch, Jiří Vojáček a Jaromír Möwald, za což jim mnohokrát děkuji.

A kdo ví, třeba se do toho jednou s někým pustím pořádně a vznikne skutečně něco zajímavého.

Dojmy z bety Titanfall

O hrách jsem tu delší dobu nepsal, naposledy v minulém příspěvku. A nyní mám potřebu napsat své dojmy z bety hry Titanfall. Předem otevřeně říkám, že mě hra nadchla. Hlavně mě ale překvapila, protože jsem nečekal, že bude tolik... jiná. Online FPS mě baví. Nejvíce asi Call of Duty, které už mi v posledních dvou dílech docela i začalo jít. Ačkoliv je každý díl nějak originální a zajímavý, tak pravdou zůstává, že herní styl se nemění. Jsou tam nové prvky, ale vždy se to vlastně hraje stejně. To samozřejmě není vyloženě špatně, ale...

Titanfall ale nabízí zásadní změnu, která mě dostala. Samozřejmě jsem hru od oznámení sledoval, ale žádné video nebo preview vám skutečný gameplay nikdy nepředstaví. V první řadě je rychlejší než konkurenční hry, vojáci jsou tužší a pohyb i zbraně fungují jinak. Hraje se skutečně jinak než jiné FPS hry. A víc než zmiňované CoD jsem v tom viděl Crysis 3. Asi nejviditelnějšími prvky jsou roboti a parkourový pohyb. Začal bych ale u úplně něčeho jiného. Titanfall je totiž první online FPS hrou, která hráče striktně nedělí na ty, kteří krájí a ty, kteří jsou krájeni. U CoD to je vidět výrazně. Já se naštěstí řadím mezi ty, kteří většinou krájí, ale frustrace ostatních hráčů není dobrá pro nikoho a kazí zážitek všem. Proč by kompetitivní hra měla polovinu lidí bavit a druhou rozčilovat? Respawn proto přichází s jednotkami, které jsou řízeny umělou inteligencí. Na bojišti proti sobě stojí dohromady 12 hráčů. A mezi nimi se ještě pohybují grunti a spectre což jsou slabší nebo silnější boti. Ti se pohybují ve skupinkách a jsou na bojiště pravidelně posíláni z orbitu v přepravních kapslích. Pro vás nebude žádný problém je likvidovat, obzvlášť skupinu gruntů stačí přepadnout a pozabíjet útokem na blízko. Vesměs vám nic neudělají. Ti tu jsou jednak pro atmosféru boje (neustále se někde něco děje), snadné sbírání bodů pro urychlení výsadků svého titana a třetím smyslem je náplň pro horší hráče. Nikdy tak nebudete mít pocit, že jste v týmu zbyteční (což se u kompetitivních FPS děje každou hru) a sami se nebudete nudit. Za zabití skutečného hráče je samozřejmě víc bodů, ale je také mnohem těžší ho sundat.

Celý zážitek se také mění, jakmile se do hry zapojí titani. Každý hráč má nárok na svého titana, který dorazí za určitou dobu. Ta se odpočítává a každé zabití dobu snižuje. Pokud zabijete grunta, tak to bude samozřejmě méně než za pilota (hráče). Po výsadku máte možnost do titana nastoupit a užít si úplně jiný gameplay, který je ale také rychlý. Výškou a silou piloty předčíte, ale stále jste zranitelní. Pilot vám může skočit na záda, oddělat kryt a jednoduše odpravit počítač titana (nebo co to je). Několik ran z raketometu vás také zničí a regeneruje se vám jen štít, životy bohužel ne. Druhou možností je přepnout titana do sledujícího (nebo strážného) módu, ve kterém zůstanete jako pilot a titana bude řídit umělá inteligence. To je velmi efektivní strategie. 

Rychlý pohyb, běhání po zdech nebo dlouhé skoky jsou parádní a jen tak vás to neomrzí. Obzvlášť, kdy se naučíte svého pilota skutečně ovládat. Kromě toho ale hra má ještě další esa v rukávu. Říkal bych tomu "wow efekty". Asi chápete proč. Třeba když ovládáte svého titana a bojujete s jiným, tak při troše zručnosti ho porazíte a finální ránou můžete nepřátelského pilota doslova vyrvat z kokpitu a zahodit ho. To je neskutečný pocit. Stejně tak se mi líbí kopání, které nahrazuje tradiční nůž. Občas se vám povede druhého pilota (nebo i grunta) zlikvidovat tak efektivně, že to bez "wow" nenecháte. A takových momentů hra nabízí celou řadu. Třeba zmiňované likvidování titana, když na něj naskočíte. Autoři tomu říkají trefně rodeo kill. 

Toto nemá být preview, proto se nezabývám všemi prvky, které hraní Titanfallu nabízí. Teď jsem chtěl jen naznačit, proč je tato hra od bývalých tvůrců CoD zajímavá. Nápadů je zde mnohem více, ať už je to úvod a epilog v každé hře nebo karty, které vám po smrti mohou přidat určité zvýhodnění. Bojím se jediné věci - zda bude na PC dostatek hráčů a Titanfall tak chvíli po vydání neumře. To se v podstatě stalo s CoD, které se masivně hraje na konzolích, ale na PC je hráčů málo (v některých módech nemá šanci vůbec najít hru). I povedený multiplayer Crysis 3 zeje prázdnotou. To by hře, která je čistě multiplayerová, příliš neprospělo. 

Kingdom Come: Deliverance na Kickstarteru

Po všemožných spekulacích ohledně financování české hry Kingdom Come: Deliverance od Warhorse studios je konečně jasno: buď se vybere 10 000 000 Kč na Kickstarteru a zbytek vývoje doplatí investor (Z. Bakala) nebo je s projektem konec. To mi připadá jako férová nabídka. Hlavně jsem rád za to, že Vávra na nás nepřipravuje falešnou hru a netvrdí, že vybrané peníze pokryjí náklady atd. Příspěvek je vlastně znamením, že o hru máme zájem, navíc si rovnou vybereme odměnu.

Hra vypadá skutečně famózně, realistické pojetí světa se mi hrozně líbí a byl bych moc rád, kdyby projekt skutečně došel do cíle. K tomu je potřeba úspěšně zvládnout Kickstarter kampaň a ještě pak ukočírovat vývoj. Vývojářům ale naprosto věřím a hlavně držím palce. Pokud o projektu nic nevíte, tak hezké preview najdete na Games.cz, a zde je trailer a web.

Hodně štěstí, Warhorse!