Na Twitteru jsem zaznamenal kategorický nesouhlas některých českých herních novinářů s tvrzením ředitele Cryteku, že klasický single-player musí ustoupit a hry se přeorientují na „social experience“. Zarytým opěvovatelům prvního Dooma se hrůzou postavily vlasy na hlavě a rychle se potřebovali někomu svěřit s přesvědčením, že Crytek sám single-player hry dělat neumí. Posměšně možná přemýšleli nad Crysis Farming Simulátorem na Facebooku. Jenže já si myslím, že tak to není. A dokonce jsem přesvědčen, že za rozmach her pro jednoho hráče může jakási anomálie a pomalý technický vývoj.
Prvním vodítkem může být historie her, jen si musíte uvědomit, jak se hrály hry před tím, než jsme se posadili před obrazovku. A vůbec, co náš osobní vývoj? Kdy jsme se seznámili s nějakou hrou prvně? Člověk si možná hrál s autíčkem sám, na začátku určitě, potřeboval si to osahat, zjistit, jak věci fungují, ale ta opravdová zábava přišla ve chvíli, kdy na návštěvu přišli kamarádi (já třeba vzpomínám na večery, kdy přijeli rodičům známí a přivezli své děti, abychom si mohli společně hrát). Nepamatuji si, jak jsem si sám hrál s autíčkem. Pamatuji si, jak nás bylo víc, tři nebo čtyři, jezdili jsme po koberci (samozřejmě s motivem města), závodili, rozebírali si parcely, vyměňovali auta… to byl skutečně velký social experience. Nebo ještě můžu přidat vojáky - každý si hrál s vojáčky, rozdělili jsme si celou sbírku, každý kontroloval něco a pamatuji, že jsme občas bojovali proti sobě (a byla to vždy lítá řež) nebo i spolu a vlastně jsme se kooperativně snažili vyřídit domnělého nepřítele.
Jak vzpomínám na dětství, tak si vybavuji fiktivní přestřelky na zahradě. Samozřejmě jsme měli různé kapslíkovky, kuličkovky a nebo jen atrapy, které jsme si s kamarády rozdělili, určili týmy a na vymezeném prostoru běhali, schovávali se, stříleli a soupeřili mezi sebou. Když to hodně přeženu, tak ta podstata je vlastně stejná jako u Call of Duty.
Stále nevíte, kam mířím? Tak to pojďme vzít trochu jinak. Ještě, než vůbec byly nějaké videohry, tak co lidé hráli (a samozřejmě hrají stále)? A teď nemyslím jen děti. Tak třeba karty, různé stolní hry, některé hazardní hry… většinou se jedná o interakci několika hráčů - v drtivé většině jsou ty hry kompetitivního charakteru. Samozřejmě se najdou i hry pro jednoho hráče, napadá mě třeba Solitaire (oproti PC verzi jde podvádět :D).
Co je podstatou videoher? Bavit. A člověk se většinou lépe baví ve společnosti. Hrát šachy proti sobě samému je lehce asociální. A tak bychom také mohli koukat na single-playerové hry. Proč bych měl chtít hrát sám, když můžu hrát s přáteli? Zkusme se na to podívat jako na volbu - sám / ve skupině. Pro obhajobu singlů: hry více hráčů většinou nemají tak promakaný příběh. Kampaň v Black Ops 2 je jednoduše nářez - je to takový lepší film, ale pak se stejně těšíte na tu zábavu v multi-playeru. A to by mohl být jeden směr - single-player by se mohl zaměřit na vyprávění příběhů a rozvíjet filmový průmysl o další sféru, tedy o interakci.
Proč má vlastně historie videoher převážně single kousky? Vidím v tom technické omezení - proti split-screenu prvně bojovalo nízké rozlišení a malé obrazovky (na konzolích to bylo trochu lepší). Vykreslovat více výřezů z jedné úrovně také ukousne více výpočetního výkonu. Proti hře po internetu zase mluvilo pomalé a drahé připojení. Online hry samozřejmě přicházely, ale hráči se jich prvně báli a proniknout do tohoto světa nebylo vůbec snadné. Funguje totiž úplně jinak, než na co byli všichni zvyklí. Ano, více se podobal reálné sociální zábavě, ale to by si to taky někdo musel uvědomovat.
O podobě single-playeru se můžeme přít, já ale nečekám, že zmizí úplně, spíš se trochu přetvoří. Názornou ukázku nám dává nově vydaný Real Racing 3, který má tzv. Time shifted multiplayer. Funguje to tak, že s přáteli (a světem) nezávodíte napřímo, ale když odjedete závod, tak se vaše jízda zaznamená a hra vás může jako AI protivníka šoupnout k někomu jinému. Stejně tak vy závodíte se skutečnými lidmi (spíše s jejich časy - hra podle času, vozu a zkušeností modeluje jízdu - nejedná se tedy o přesný záznam) a především se svými přáteli. Je to single-player hra? Ve své podstatě ano, s nikým nekomunikuji, mohu si to pauzovat, jak chci, závodit mohu kdy chci, atd. Hrozně těžko se hra škatulkuje, ale já ji vidím někde na pomezí. Možná bych RR3 nazval nepřímým multiplayerem.
A oproti zmiňovaným sólistům se najde i kupa lidí, kterým už dnes single nic neříká. Tak například můj bratr. Hraje WoW, Diablo 3 (což je mimochodem taky takový hybrid), CoD, BF a nově třeba Crysis 3. U posledních třech zmiňovaných nikdy single ani nezapnul. A ani se mu nedivím - není k tomu důvod (možná tak v tuhé zimě, kdy padá internet), s kamarády je to mnohem větší sranda. V singlu navíc všechny postřílíte bez mrknutí oka (a teď nemluvím o tom, že nové hry už nenesou takovou výzvu), ale skutečnou výzvou je teprve až další skutečný hráč, kterému můžete dokázat, že jste prostě lepší! Vzpomeňte na tu zahradu, taky jste chtěli všem ukázat, že jsou proti vám úplné nuly.
Mohl bych toho napsat ještě spoustu. Určitě by za zmínku stála obliba Minecraftu nebo připravované Destiny, které také boří pojem hry jednoho hráče. Takže závěr? Myslím si, že hlavním tahounem herního průmyslu bude sociální multiplayer (a to není jen ten farming, to jsou i kompetitivní hry, jako třeba zmiňovaný Real Racing 3) a single-player se stane mnohem intimnější záležitostí.
4 komentáře:
Dá se s tebou souhlasit.
Jen bych ještě řekl, že se příběhový singleplayer spíše bude transformovat do cooperativního - což může rozvíjet hratelnost i příběh (možnost se rozdělit a jít jinou cestou atp.) a hra jednoho akčního hrdiny se postupně přesune do nezávislých a béčkových vod.
Podle mě má tvá úvaha několik neduhů. Začnu třeba u upřednostnění jednoho typu hráče: ten co potřebuje překonávat druhé lidi. Hra dokáže nabídnout věci k překonání i bez druhých lidí.
Hra sice má smysluplný a v jistém smyslu skutečný cíl, ale její zábava nespočívá ani tak v překonání druhých reálných lidí, ale ve splnění tohohle smysluplného cíle. Osobně mi ve hře nikdy nešlo o dokazování, že jsem lepší než ostatní. Znám jen jednoho takového člověka a vnímám u něj tuhle tendenci jako poměrně vyšinutou z normy.
Podobně znám lidi, kteří nehrají jiné než singleplayerové hry a na multiplayer úplně kašlou. Například u RPGček jde v multiplayeru často dolu celá atmosféra hry. Ale to jsou v zásadě podružnosti.
Další věcí, kterou je potřeba si uvědomit, je jiný rozměr hry pro víc hráčů a hry pro jednoho hráče. Veškeré hry na vojáky, deskové hry, hry s autíčkami, pracují s modelem, kde je pouze čistá hra. Není to významný příběh. Chybí jakékoliv podstatnější sdělení. Multiplayerová hra nemá důvod být filmová a příběhová, protože to nepotřebuje. Lidé ji hrají kvůli interakci s ostatními hráči a násilný zásah ze strany hry, která by tam tlačila něco, co je nepatřičné, by věc podstatně zhoršila - tím neříkám, že nejsou možná nějaká uvození scén atp., ale tím to zhruba končí. To podstatné se děje mezi hráči. Hráči se baví o tom, co ve hře dělali společně, ne o věcech, které jim předestřela hra. Deskovky jsou na to typické. Jejich dějový popis končí se základním herním rámcem: Jsi vyšetřovatel a máš s dalšími vyšetřovateli zachránit svět. To je celý příběh, zbytek utváří hráči sami + náhoda (karty jednotlivých kol, náhdoně tažené příšery, události atp.). Nikdy není fixní a kdyby byl, málokoho by to doopravdy bavilo. Kdokoliv, kdo bude chtít příběhovou hru - ať už autor nebo hráč - sáhne po singleplayeru.
Navíc bych byl opatrný i v tom rychlém srovnání reálných sociálních her a počítačových multiplayerovek. Velmi rád si zahraji s přáteli deskovku - radši než počítačovou hru. Ale multiplayerovky zpravidla nehraji vůbec. Multiplayerová hra je pro mě falešně sociální. Je to náhražka skutečného sociálního setkání. Chybí sdílení prostoru u stolu, kde hráči zažívají opravdový společenský kontakt, kdy mezi svými koly prohodí také jiné věty k normálnímu životu, sdílejí pití a jídlo. To nikdy žádná počítačová hra nenahradí, dokonce bych řekl, že multiplayerovky jsou takovými křivítky skutečného společenského kontaktu a společenských her.
Jestliže tedy multiplayerovky převládnou, a tendenci k tomu sledovat lze, nebude to tím, že je to sociální, ale tím, že je to hra v čistší podobě, než klasický singleplayer. Dá se zahrát vícekrát. Pokaždé je dost jiná. Jako fotbal, jako hra s autíčky, jako desková hra. Singleplayerovky jsou pořád v podstatě stejné (až na výjimky). Společenský faktor je v tom ale de facto podružný. Významu nabývá jen v té formě, že variabilitu hry velmi usnadňuje.
Multiplayer podle mě snáz dostane do popředí to, co opravdu tvoří hru. Singleplayerovky se maličko utápí v pošetilé snaze něco sdělovat a hrát si na interaktivní filmy.
Likandro: Díky za podnětný koment :) Ono se to ale v podstatě nevylučuje s tím, co jsem napsal. U toho překonávání druhých jsem to imho nepřehnal - je o tom většina multiplayerovek a spousta jen kooperativních her. A když si představím zmiňované deskovky, karty apod. tam je to vždy řež o to, kdo je nejlepší. A není to o chorobné nutnosti překonávat druhé, ale o přirozeném souboji. Ten souboj vedeme celý život. Neustále s někým soupeříme - vždy to tak bylo, už od paleolitu, když před 50 000 lety přišel člověk moderní, tak souboj o přežití vyhrál (ačkoliv ne nějakým vyvražďováním, ale to je teď jedno) - je to vždy souboj o tom, kdo obstojí. Když se ucházíš o dívku, tak to není o nic menší souboj. Ten bojovný a soutěživý duch v nás je. A to i ve hrách. A neznám žádného hráče počítačových her, který by nechtěl být lepší než někdo další.
Jinak jsem rád, že na ten multiplayer koukáme podobně - hra je tam na prvním místě. A jak jsem psal - singleplayer, jak ho známe dnes, by se spíš měl řadit někam k filmovému "požitkovému" průmyslu. Nebo na to můžeme koukat tak, že hudba obohatila film a další nadstavbou jsou filmové (single) hry? Možná.
I mě by velmi mrzelo, kdyby příběhovky nebyly, však kampaň CoD, BioShock apod. patří k mému nejoblíbenějšímu. Ale je to opravdu mnohem intimnější zábava, kdy se člověk zavře sám do sebe a prožije nějaký příběh. Je to spíš jako číst knihu.
Ale myslím, že bys tu sociální složku u multiplayer her neměl podceňovat, hraje (a bude hrát) čím dál tím větší roli. A to ne jen proto, že by si to nějaká skupina pohlavářů vymyslela.
Zároveň si nemyslím, že by nešlo spojit příběh a multiplayer, Fire to naznačil dobře... nechat hráče kooperovat můžeš i u příběhu. A ten zážitek může být jedině lepší. Uvidíme, jak se bude vyvíjet Destiny, které má tyto dva světy propojit.
Já bych sice souhlasil, že soupeříme, ale soupeříme předně v životě. Tam nám o něco jde. Je to věc do budoucna. Ve hře sice soupeříme, ale výsledek hry, pakliže je to skutečně hra (profesionální fotbal už je práce), nemá vliv na náš život. Soustředí se v momentě tady a teď. Soupeření tam tedy sice je, ale nehrajeme hru kvůli soupeření. Což jsem asi nevhodně vyjádřil.
Hra v multiplayeru jistě příběhová být může, ale bojím se, že by skutečně sklouzla k tomu co singleplayer. Opravdu si myslím, že na společenské zábavě je důležité, že tu zábavu si vytváří hráči z 90% sami. Nemůže mít dopředu daný průběh se všemi aspekty. Deskové hry, kde je tnehle společenský faktor velmi v popředí mi v tomhle dávají za pravdu. Lidé chtějí být do určité míry snad i strůjci toho děje, ale příběh, který by byl multiplayerový, ale vždy stejný, ten bavit tolik nebude. Ustoupí do pozadí. Odehraje se jednou a stane se kulisou. Diablo III je živým důkazem. Co jsem to zkoušel, tak po dohrání na lehkou obtížnost už pak příběh nikdo neřešil... všechno se doklikalo a mlátilo. Co hraje brácha a ségra World of Warcraft, je to podobná věc.
Takže kdybych to shrnul, určitě je v multiplayeru společnost, už protože je tam komunikace s druhým hráčem, ale když srovnám hraní po netu s možností hrát v jedné místnosti, přijde mi to zcela neporovnatelné. Ta společenskost je na úplně jiné úrovni. Jenže hrát v jedné místnosti PC hru, to je alespoň pro mě poněkud v rozporu s tím, co počítač a internet jsou zač. Zkrátka bych tomu nedával takovou váhu a jako hlavní viděl návrat k podstatě hry. Dokonce i ve vzrůstu casual her bych viděl právě tenhle moment: ony jsou zábavné i když se hrají popadesáté. Ale v nějakém smyslu jde opravdu jen o jiné důrazy. Vcelku se, zdá se mi, shodneme.
Okomentovat