Medal of Duty

Nový přírůstek do jedné z nejznámějších herních sérií v historii, Medal of Honor, určitě stojí za pár řádků. Před několika dny se konala v pražské BattleZone předváděčka multiplayeru a Indian nesměl chybět. Na akci jsem jel já a Micro-Ice. Shromáždění bylo fajn, sedli jsme si k nějakému počítači, zapojili se na server a už to jelo. Moc řečí ke hře EA Czech připraveno neměla, cílem bylo ukázat hru, jako takovou.

A toho jsme se dočkali. Musím podotknout, že jsem si hned první hrou trochu namastil ego, protože jsem měl skóre 17:2, což bylo nejlepší na mapě. Další hru to bylo slabší, ale stále jsem se držel v horní polovině. Ke hře samotné bych mohl dodat jen to, že multiplayerový model je zábavný. Opravdu, jenom nesmíme očekávat nic nového. EA nám posílá kombinaci mezi jejich Battlefieldem a konkurenčním Call of Duty.

O názorech jsem se pobavil jak s hráči, tak s Jaroslavem Faltusem, který už tedy v EA nepracuje, ale rozhovor s námi rád udělal (paradoxně o hře věděl nejvíc). Většinou jsme se dostali ke stejnému výsledku, že hra nic extra nepřináší. Vlastně staví na zajetým modelech a zaměřuje se na atmosféru a realitu. To má něco do sebe a hodně se těším na singleplayer, který by mohl dopadnout o moc lépe než Bad Company 2. V překonání Modern Warfare 2 snad ani nedoufám. Uvidíme, co ukážou prodejní čísla, který z titulů je vlastně víc sexy. Jestli Black Ops nebo Medal of Honor :). 

To si užívám své dospělosti

Následující text je přepisem školní práce na téma v nadpisu. Přišlo mi to poměrně zajímavé, tak to sem dávám.

Já si nějak užívám dospělosti? Ono se to dá? Nevšiml jsem si, že bych byl dospělý a už vůbec jsem si to nestihl užít. Ano, je mi osmnáct, ale co to znamená? Překročil jsem snad nějaký práh, který by mě měl posunout na další příčku v životě? A třeba je tomu tak, ale vůbec nic jsem nezaznamenal. Papírová dospělost je věc ošemetná a ve skutečnosti znamená tak málo. Spousta lidí si myslí, že teď svět patří jim a můžou dělat, co chtějí. Je to pravda? Každý čerstvě „dospělý“ je asi hodně naivní a bláhový. 

Co vlastně jako dospělý můžu? Můžu dělat strašně dospělácký věci, jako je pití alkoholu a kouření cigaret. Páni, k tomu bych dodal snad jen to, že už jsem natolik rozumný (=dospělý?), že se tomu dokážu vyvarovat. Samozřejmě, to je každého věc a většina lidí se s mým názorem neztotožňuje. Dokonce jsem se setkal s tím, že toto mé uvědomění je na úrovni osmi letého dítěte. Nevím tedy, kde je problém. Faktem ale zůstává, že člověk se dle mého pohledu nestane dospělým nikdy.

To, že se z bezstarostného mladíka stane ustaraný usedlík, není známka dospělosti, nadměrná opatrnost a ani nic jiného nedefinují dospělost. A přece se možná člověk stane dospělým přesně ve chvíli, když sám bude chtít. Když si sám uvědomí, že teď je možná ten pravý moment, kdy se cítí připraven na život. Možná když je člověk dostatečně obrněn proti vnějším vlivům, tehdy by se dal popsat jako dospělý. 

Dejme tomu, že máme nějakou představu dospělosti, kterou většina lidí sdílí, má smysl být dospělý? Dospělost je příliš dlouhá a opravdový život se skrývá v mládí, přestože si to většina mladých lidí neuvědomuje. Jak se říká, mládí a krása jsou opravdu důležité, protože jednoho dne odejdou a už se nikdy nevrátí. A třeba bychom měli těchto faktů dbát a užívat si. Tady je ale problém, že to většina lidí chápe asi jinak, než já. 

Celé bych to asi shrnul prohlášením, že řešit dospělost nemá žádný význam, protože bychom ji nejdřív museli definovat. A definovat přeci znamená omezovat.

Konzole, co nebo proč

Snad každý si stále rád hraje. Nemusejí to být jen hry, někdo si vyhraje u Photoshopu, PSPadu atd. Dřív jsem hrál jen opravdu příležitostně a ke hrám jsem usedl maximálně kvůli recenzi. Doba se trochu změnila a vedle grafiky si rád nějakou tu hru pustím. V poslední době to je spíš Heroest of Newerth, Couter-Strike Source a pár dalších, které po nocích hrajeme s klukama z Indiana. Jakmile se vyskytne nějaká Áčková hra v obchodech a vím, že mi nesmí uniknout, taky se do ní pustím, ať už má multiplayer nebo ne. Pokud bych měl vybrat, tak je to určitě Dragon Age, Modern Warfare2, Mafia2, Starcraft2, Mass Effect2, Crysis a další, které se blýskají na mé poličce. 

Nadpis mohl být trochu zavádějící, ale teď se právě hodlám věnovat těm konzolím. Hry mě začaly bavit. Rád se jdu od grafiky odreagovat do nějakého virtuálního světa (ne, WoW to není!), kde se pobavím buď sám nebo s kamarády. A na řadu přicházejí právě konzole, protože i u nás jejich obliba stále stoupá. PC je stále největší herní platformou, ale konzole mají co nabídnout. A přijde mi, že vedle High-End PC, které naštěstí mám, má smysl vlastnit i High-End konzoli.

A teď na řadu přichází otázka, kterou konzoli si vybrat. Berte to jako takový průlet trhem, doplněný o můj osobní názor. Tak v první řadě tu máme různé handheldy. Tam patří PSP, Nintendo DS, iPod Touch a poměrně široká nabídka telefonů. Okolo PSP se šíří drby o nové verzi, takže tam bych počkal, zda nepřijde něco kompaktnějšího než je dnešní PSPGO, které je opravdu dobré, ale poměrně drahé. Hry na PSP vypadají hezky, dá se říci, že se jedná o nejvýkonnější handheld. Nintendo oproti tomu nabízí dva displaye a spoustu zábavných her, které jsou perfektní do autobusu, letadla, na záchod (cože, vy nehrajete na záchodě? :D) atd. A teď tu máme ten zbytek. Stále existují java a symbian hry, ale ty už opravdu budoucnost nemají. Jsou tu dva systémy, které mají smysl a opravdovou herní budoucnost. Jedním je iOS a druhým Android. Zde by se dalo rozhodovat podle sympatií, protože obě platformy mají povětšinou podobný výkon a hry se navzájem portují. Já jsem šťastným vlastníkem telefonu s Androidem a hry si veskrze užívám. Zde mám tedy už vybráno, ale dříve mě lákalo i NDS. Dnes se poměrně těším na Nintendo 3DS, které by mohlo přinést menší revoluci, díky 3D display bez nutnosti nosit 3D brýle.

Další a mnohem záludnější kategorií jsou Áčkové konzole. Zde máme vidět 3 hlavní hráče. Opět je to Sony a Nintendo, ke kterým se přidává Microsoft. Současnost se má tak, že Microsoft XBox360 je nejprodávanější High-End konzolí, ale Sony PlayStation 3 ho dohání a prodejní rozdíl se pomalu a jistě zmenšuje. Dalším důležitým hráčem je Nintendo Wii, které zažilo sice ohromný BOOM, ale jeho sláva a prodejnost dávno opadla. Ten bych ze hry vyřadil rovnou, má totiž velmi nízký výkon a celé hraní je řešené pomocí pohybových ovladačů. Měl jsem možnost Wii vyzkoušet a nemůžu říci, že by mě nadchlo. Nepřesnost a neschopnost zachytit opravdový pohyb mě štvalo.

Zbývá nám tedy Xbox a PlayStation. V první řadě je nutné zmínit, že doma mám PSO a PS2, takže XBox by se tu cítil asi dost špatně. Ne, toto opravdu neberu jako pádný důvod pro Sony. Podívejme se na každou konzoli pořádně, co přináší. Xbox nabízí spoustu hardcore i casual her, propracovaný XBox LIVE, který je ale placený. Dále se dočkáme průměrného grafického výkonu. PlayStation je na tom velmi podobně. V nabídce má spoustu hardcore i casual her a přináší podobně propracovaný online systém PlayStation Network, který je ale zdarma. Výkon je o trochu vyšší než u předchozí konzole, ale tento rys se stírá faktem, že většina her je portována na všechny platformy, takže PS není využito naplno a hry vypadají stejně. Rozhodovat tedy nebude současná situace, ale spíš to, co nám konzole nabídnou do budoucna.

Microsoft má svůj geniální projekt Kinect/Natal, který není svým konceptem tak úplně nový, ale funguje! A to je hlavní, Kinect funguje dobře a přináší skvělou casual zábavu. Co že to je? Kinect je kombinací dvoukamerového systému a softwaru, který rozpozná vaši postavu a pohyby. Hraje se tedy tak, že si stoupnete před televizi, XBox vás pozdraví, ukáže se vaše postavička a můžete hrát. Výhodou je i to, že se do hry může okamžitě zapojit kdokoliv další, stačí, když se postaví vedle vás. Je tu ale jeden problém, co když nám nestačí jen casual zábava?

Sony se zase chytlo jiného systému, který používá už nějakou dobu Wii a vylepšilo ho. Pod PS Move se schovává pohybový ovladač, který držíte a hry ovládáte pohybem ruky. Příznivci Kinectu se smějí, že oni nemusí držet v ruce nic a hrají celým tělem. To je sice pravda, ale možnost držet v ruce ovladač má i své výhody. Dostane se nám přesnějšího ovládání a můžeme si zahrát i hardcore tituly. A přesně tak je Move koncipován. Už jsem měl možnost Move vyzkoušet a jsem spokojen. 

Stále to nestačí, každá konzole má něco do sebe. Jak se rozhodnout? Nakonec to rozetnou hry samotné. Každý výrobce si drží nějaké tituly, které jsou určené jenom pro jeho konzoli. Co lovím zpaměti, tak u XBoxu by mě zajímal Alan Wake a série HALO. Nic moc, dvě hry asi nerozhodnou. Sony ale ví, že hry jsou velmi důležité a tak se zaměřuje právě na ně. Kdybych měl jmenovat, tak si vzpomenu na Uncharted 2, Grand Tourismo 5, Tekken, LittleBigPlanet (2), Killzone, Metal Gear Solid, Heavy Rain, God of War 3 a je jich ještě mnohem víc. A právě to je možná ten důvod, proč jít do PlayStationu.

Já jsem se už rozhodl, snad se mi teď pod ruku dostanou nějaké zakázky, protože si PlayStation 3 s MOVE chci koupit. Vím, je to svým způsobem naprosto zbytečná investice, ale rozhodoval jsem se delší dobu a věřím, že mě to bavit bude. Navíc díky MOVE mi PS poslouží jako zdroj zábavy i pro více lidí. Už teď se těším. :) 

Hudební vlna

Současná hudební nálada se zastavila u dvou alb. Jsou hodně rozdílná a snad ani nevím čím se ta nálad mění. Jednou je to pop, podruhé d'n'b nebo dubstep. Musím přiznat, že se mi začala líbit hudba od Marina and the Diamonds. Nevím jak je to možné, ale ona má děsně podmanivý hlas. Samozřejmě, nálada není vždy. Doporučit rozhodně musím písničku Oh no! i s klipem, který je laděný do retra. Pochválit se musí i dynamická střihová skladba.

V jiný moment si rád pustím něco rychlejšího. Momentálně to je nové album od Pendulum - Immersion. K tomu snad není co dodat. Samozřejmě si rád poslechnu i své nejoblíbenější, kam patří samozřejmě U2, Prodigy, The Killers atd., ale častokrát mám období, kdy poslouchám jen jednoho interpreta. To pak odezní a místo "play daily" se zařadí někam do příležitostných skladeb. V prváku jsem třeba hodně dlouho držel u Michaela Jacksona a teď si ani nevzpomenu, kdy jsem ho slyšel naposledy. 

Když se chybka vloudí

Jsme jenom lidé a chyba se může vloudit kamkoliv. Přesto by jeden očekával, že poměrně seriózní server Novinky.cz bude mít redaktory natolik dobře placené, že svoji práci budou dělat pořádně. Z nějakého důvod tomu tak není a oni svou práci evidentně dobře nedělají. Sám už jsem si v Indianovi všiml, že diváci vidí vše, a tak si nemůžu dovolit sebemenší chybku. 

Abych se ale konečně dostal k tomu hlavnímu. Nejde o chybku, která by mně nějak výrazně vadila, protože mi přivedla víc čtenářů. Jde o to, že server Novinky.cz uvedli k recenzi na Peklika můj blog, jako domovskou stránku. Je to o to smutnější, že já jsem zde Peklika moc nechválil. Nicméně otázkou zůstává, zda mám děkovat za přístupy, nebo proklínat lenost redaktorů a zoufat nad tím, kam se česká média ubírají. "Recenzi" najdete na Novinky.cz.

Válka

Nebojte, nebudu se pouštět do sáhodlouhých úvah o této nebohulibé lidské činnosti. A rozhodně není pravdou, že bych nechtěl, téma válek mě svým způsobem baví a zajímá, ale spíš bych si to nechal na jindy. Dnes bych se rád podělil s jedním vtípkem, který jsme u nás ve škole rozjeli. 

Dostali jsme se do čtvrtého ročníku a -nevíme proč- se zavedli třídní nástěnky. Ale stalo se tak a já byl v době své nepřítomnosti zvolen za jednoho ze dvou hlavních nástěnkářů. Co naplat, zprvu jsem se bránil, ale je to celkem švanda. Třídní nástěnka je vyhrazená pro upoutávky na různé akce, školy a další zajímavosti, které by mohly studenty zajímat. A vlastně nápadům se meze nekladou. My jsme ji tak trochu z recese začali zdobit propagačními materiály. Rudé plakáty hlásali svobodu a revoluci. Učitelům se to samozřejmě nelíbilo, plakáty servali a vyvěsili něco ohledně designu. 

Rozhodli jsme se, že se nedáme a zahájili jsme ofenzívu. Ne tedy proti učitelům, ale proti dalším třídním nástěnkám. Posunuli frontu a pomocí tančíků, šipek a dalších značek naznačili válku. Z V3 se tedy stal protektorát a hodláme pokračovat dále. S podporou učitele navrhování se později budeme sunout po stěnách až k ředitelně a zaútočíme na hlavní štáb. Očekáváme i partyzánské boje, naše impérium ale neohrozí. Donést musíme ještě plastové maketky vojáků a nalepit je na bojiště. Snad tento fórek vezmou i ostatní s humorem :). 

Petr a Lucie

V první řadě perfektní knížka, plná zajímavých názorů a pohledů na svět ve válce. Děj se odehrává roku 1918 v hlavách dvou mladých zamilovaných lidí z prostředí Paříže. Na začátku je nám děj předkládán pouze prostřednictvím Petra, který je ztracený ve svých myšlenkách, nechápe pohnutky starších a snaží se celou situaci nevnímat. Snad ruka osudu mu do cesty připlete Lucii, které se k němu zprvu dostane na tak krátký okamžik, že zmizí dřív, než on si toho stihne všimnout. Je jí okouzlen a musí ji najít.

Snad nebudete brát za spoiler to, když vám prozradím, to co je zprvu očividné, že se opravdu dají dohromady. Ona je z nuzných poměrů a on z bohaté měšťanské rodiny. Nejvíc mě bavilo, že příběh nemá tu dnešní klasickou zaběhlou linku romantických dějství, ale celé je to jen záminka k vyprávění něčeho většího. Kniha se snaží přiblížit myšlení mladých lidí, strasti války a touhu v období nejhorším. 

Celou knížku jsem stihl přečíst za jediný den usilovného a nadšeného čtení. Snad se mi nebudete smát když připustím, že jsem u konce uronil nejednu slzu. Tuto knihu snad musím doporučit všem, bez výjimky. Jedná se o opravdu krásnou literaturu. 

Good job, man!

Where are you?

use czech fonts

Hravá reklama

Určitě projíždíte spousty internetových magazínů a všemožných stránek. Není žádnou náhodou, že jsou plné reklam a většina z nich na nás křičí, že jsme vyhráli nějakou sumu peněz, iPhone atd. Prostě otrava. Občas se ale objeví reklama, která je poměrně zábavná a má v sobě určitou hravost. 

Jednou z takových je určitě reklama na nové internetové tarify od T-Mobilu. Je tedy jasné, že je zaměřena hlavně na tu drsnější část populace, když hlavním motivem jsou ženské hýždě (hihi). Náš úkol je jednoduchý, taháme za kapsu, dokud se neutrhne. To představuje staré tarify, které byly drahé. Při tahání se kraťasy pěkně protahují a na samém konci grandiózně prasknou. Jeden by si řekl, že jsem se asi zbláznil, ale je to opravdu vtipné. :) Dalším pozitivem je, že nás samotné kliknutí nikam nepřesměruje, ale pokud sami chceme vědět více, kliknout musíme znovu. 

Chvilka poezie

Prosím, hlavně mě neberte vážně :D.

Moje první dekadentní báseň

Jak mě dnes svrběl kaďák

Leze brouček po poli

žere hlavně brambory.

Au moje prdel.

Moje druhá dekadentní báseň

Pejsek

Pejsek běží po poli,

proplétá se v závěji.

Traktor si to k němu sere,

pejsek pude do prdele. 

Začala škola - co je nového?

Jéje, prázdniny skončily a my, jakožto pilní studenti, nastoupili do školy. Já nastoupil do ročníku čtvrtého, a tak mě čeká spousta práce, kterou budu muset udělat. V první řadě je to příprava na školu další. Hrozně rád bych se dostal na výšku do Prahy, nejlépe na Karlovu univerzitu. Zajímal by mě obor Média a komunikace. Problém je v tom, že nechodím na gympl, abych na to byl z části připraven. Chodím holt na uměleckou školu, a ta mě v tomto směru naučila kulový. Takže musím začít pořádně makat, abych měl vůbec šanci. Lidí se hlásí dost a přijímačky jsou neúprosné. Původně jsem chtěl na Žurnalistiku, ale bojím se, že ta by mi nenabídla to, co chci. 

Také si dám přihlášku na nějakou tu uměleckou, ale popravdě se mi tam nechce. Když už, tak bych vyzkoušel Animaci nebo nějaký 3D Design. Mám už po krk různých log, letáků, vizitek atd. Tam se ale samozřejmě také budu muset snažit. Nápor je veliký a zdaleka nejsem na takové úrovni, abych si mohl pískat. 

Když pominu školu, domácí práce a jiné úkoly, tak mě čekají různé vlastní projekty. V první řadě musím začít dělat nějakou tu grafiku do Slimworldu. Pacin se už pomalu blíží k cíli, takže je potřeba se plně zaměřit na další projekt. Nechci toho najednou dělat příliš, ale ještě bych rád s někým rozjel nějaký komornější 3D projekt, na zkoušku. Uvidíme. Samozřejmě nesmím opomenout Indiana, který se teď opět rozjede a pokud ho chceme udržet, budeme muset máknout. 

Tento rok hodlám více číst. A ne jen fantasy, to bych rád omezil a přešel k nějakým významným literárním dílům. Začal jsem Obrazem Doriana Graye a teď se vrhnu na další. Pravděpodobně Čekání na Godota. Mám toho v merku hodně a budu muset číst opravdu dost, abych to všechno stihl a na maturitu toho měl co nejvíc. 

Snad mě také čeká víc webdesignu a práce obecně, abych si také zase něco přivydělal. Snad vše dopadne a dostane se i na trochu stálejší brigádu, času je ale i tak málo. Další novinkou z mého života je autoškola, kde jsem konečně měl i první jízdy. Toť vše z mého života, příště snad nějaký zajímavější post :).

PacIn deník #3

Tentokrát poslední deníček k připravované hře PacIn. Daboval jsem ho já a moc se mi to nelíbí, v čemž snad zůstanu sám :D. Další video bude až launch trailer, kde oznámíme datum vydání. Jelikož redaktoři už verze mají a někteří i hrají, tak vydání bude snad co nejdřív :). Mělo by to být září.

(HD kvalita)

DeathStalker 3

Aneb prvotřídní fantasy ze staré školy podle literárního díla Howarda R. Cohena. Kecám! Jeden z nejhorších filmů, co jsem kdy viděl. Naštěstí jsem věděl, do čeho jdu, a tak mě to ani moc nepřekvapilo. Je to už třetí díl a jsem velmi rád, že mě předchozí dva díly minuly. Někdo by mohl namítat, že je film z roku 1988, ale už tehdy se točily koukatelné filmy. 

Základním problémem je už fakt, že DeathStalker 3 nemá vůbec žádnou pointu. Opravdu, rozehraje se scéna, kde hlavní hrdina ladnými (opět kecám, je to horší než choreografie amatérské šermířské skupiny důchodců) pohyby srazí svého soka při nějaké hře. Pak se přesune za kouzelníkem, který vykládá budoucnost a je údajně jeho kamarádem. Do toho se tam zamotá nějaká paní s půlkou kamene, který má prý spojit s jiným kamenem a najít tak království, kde se narodila, ale těžko říct, proč tam teď není. Vývoj je asi takový, že tu paní zabijou (byla to princezna, samozřejmě), DeathStalker na oplátku zabije asi 150 vojáků (které hraje nanejvýš 10 herců, přičemž jeden je v každém záběru a vždy umře) a uteče na hrad, kde má být druhá půlka. Abych to dopověděl, tak se tam zamotá její sestra, taky princezna, nemá kámen, ale má si brát hlavního záporáka. Ten chce kámen, protože má druhou půlku. Prý tím získá moc. A to je asi tak všechno. Samozřejmě přijde zvrat, kde obě půlky získá záporák, ale nejdou spojit, tak intuitivně zakřičí "třetí kámen" a já si jen říkal: "další půlka?" Něco se tam děje, někdo tam furt běhá, někdo za něco bojuje, ale vůbec nevíme proč. Naštěstí vše dobře skončí, kameny se spojí (opět jen dva), v dáli se zablýská, hrdina pronese něco chytrého a s úsměvem odjede pryč. A království nikde. 

On ten vývoj není moc vidět, ale možná tam někde je. Hlavní hrdina je svalovec s podařeným smyslem pro humor. Úsměv má na tváři neustále, vůbec nevadí, že mu před minutou zabili životní lásku.  Život jde dál, film taky a skončí dřív, než by se vůbec vysvětlila prvotní motivace a myšlenka. Vše je samozřejmě okořeněno četnými vtípky, že být hrdinou je velmi těžké. 

A to jsem ještě nezmiňoval úžasné vybavení a kostýmy. V první řadě to jsou dřevěné meče. Škoda, že se tvůrci ani nesnažili ty prkna pořádně naostřit. Dobře, báli se, tak natáčeli s dřevěnými meči, ale nepochopím, proč tam nechali zvuk dřeva. Většinu soubojů nedoprovází žádné zvuky, jen tragická hudba, heky a mlácení prken. Copak je takový problém je zaměnit za řinčení oceli? Kostýmy se také moc nepovedly, většinou se ani nedrží Conanovského odkazu a pravděpodobně si je herci přinesli sami. S tím se také váže obsazení něžného pohlaví. Ve všech fantasy filmech podobného ražení, například německé produkce, jsou obsazovány ženy s velmi bujným poprsím, které je v každé scéně vystavováno na odiv. Zde tomu tak není. Dámská hruď se sice ukazuje často, jen je problém v tom, že i hlavní hrdina má mnohem větší prsa. Milostné scény tak vypadají hodně komicky. Jsou možná k pláči.

Rozhodně si ten film nepouštějte. Já na něj koukal po doporučení kamaráda (šermíř a fantasy nadšenec), který to tituloval jako úžasnou komedii, kterou by si nikdo neměl nechat ujít. DVD mi předával opravdu s nadšením a já mu za to neskutečně děkuji.