Filmy roku 2019

Minulý rok jsem vynechal. A přestože už do kina nestíhám chodit tak často jako dříve, letos jsem se rozhodl vrátit k tradici a sesumírovat seznam 10 nejlepších filmů, které jsem v roce 2019 viděl. Bude to ale trochu podvod, neboť jsem se rozhodl zařadit Netflix a dokonce i nějaké seriály. 

10. The Two Popes

Netflix letos bodoval a konverzačka Dva papežové mě velmi mile překvapila. V mnoha ohledech jde o fikci, která se skutečnosti jen blíží a celé ono nečekané předání úřadu papeže velmi idealizuje. To však nemění nic na tom, že se na film výborně dívá, dialogy mají jiskru (a to i přes pokročilý věk obou protagonistů) a rozhodně nepůsobí banálně. 

9. Star Wars: The Rise of Skywalker

Přiznávám, poslední díl Star Wars se mi líbí (a mám pocit, jako by na tom mělo být něco špatného). Na celé závěrečné trilogii je sice trochu vidět absence jasných a vyvíjejících se motivů, ale v kině jsem se ani chvilku nenudil. Myslím, že se J.J. Abrams nemá za co stydět, akční scény v žádném případě nejsou nepatřičné, některá příbuzenská odhalení ve výsledku také nejsou nepředstavitelná a celý závěr mi přišel nejen dostatečně uspokojivý, ale i nezbytný. 

8. Green Book

Jeden z nejlepších filmů roku 2018 jsme u nás mohli vidět jako tradičně až v roce dalším. Páni, už je to tedy skoro rok. Co mi za tu dobu utkvělo v hlavě? Vynikající herecké výkony, parádní atmosféra a hezký lidský příběh. Myslím, že bude nejvyšší čas se k filmu zase někdy vrátit. 

7. Chernobyl

Temný, mrazivý a surový. Černobyl možná nebyl vždy dokonale věrný skutečnosti, ale byl asi první, který pohlédl za závoj jedné z největších ekologických tragédií v Evropě. Seriál pracuje skvěle s atmosférou a při některých situacích doslova mrazí. Celé je to navíc parádně natočené a zahrané. Navíc mě to donutilo sáhnout po nové historické knize, která mi celou událost zasadila do ještě širšího kontextu. Doporučuji. 

6. Once Upon a Time in Hollywood

Už to tak bývá, že exponované snímky jsou často kontroverzní, což potkalo i Tenkrát v Hollywoodu. Bavil jsem se s lidmi, kteří měli problém to dokoukat, případně je znechutil konec. Tarantino skvěle navozuje atmosféru doby a umí výborně pracovat s napětím. Navíc se nemůžu rozhodnout, jestli byl ve filmu lepší DiCaprio nebo Pitt. 

5. Rocketman

Rocketman je snovější a muzikálovější, než třeba Bohemian Rhapsody a osobně mi také více sedl. Ke své hvězdě je film vstřícný, ale viděli jste někde Eltona v poslední době? Kdo by mu nechtěl dopřát šťastný konec? Biografie tu trochu ustupuje náladám a obecnějším tématům, čemuž se plně podřizuje i hudba. Na Rocketmana nesmíte koukat, pokud doufáte ve věrnou biografii, ale když chcete umělci trochu nahlédnout do duše. A přiznám, že zrovna během psaní tohoto článku mi hraje soundtrack z filmu. 

4. Joker

Byla letos výraznější role, než kterou předvstavil Joaquin Phoenix v Jokerovi? A zaslouženě! Vážně doufám, že se studio nepokusí zasadit ho do dalšího filmu s nějakým „hrdinou“. Joker tu hraje ústřední roli a rozptýlení nepřipouští. Svou hru hraje nejen s postavami ve filmu, ale rovněž s divákem, který si tak nikdy nemůže být jistý, jestli sleduje realitu nebo fikci. A možná jsem byl nakonec rád, že za tento závoj nakonec najde vždy dokonale zahlédnout a klamání jsem si plně užil. 

3. Marriage Story

Kylo Ren podruhé. Manželská historie je dalším z letošních překvapení od Netflixu (Irčana jsem bohužel ještě nezvládl). Je to romantický film? To bych úplně neřekl. Po silném začátku (kdy sledujeme vyznání lásky obou protagonistů) následuje hořké rozčarování, že i to nejhezčí může časem zešednout a odejít. Je to film o rozvodu a jeho těžkostech, na který jsme se z nějakého důvodu rozhodli s Nikčou podívat den po zásnubách. A doporučil bych ho všem, kteří něco takového mají rovněž v plánu. Adam Driver i Scarlett Johansson tu mají neskutečně silné herecké momenty a určitě jim pomáhá i bravurní scénář. 

2. The Dark Crystal: Age of Resistance

Temný krystal je mým překvapením roku. Původní film jsem neviděl (až nyní) a ze seriálu jsem si doslova sedl na zadek. A nebál bych se ho přirovnat k Pánovi Prstenů. Postupně se rozvíjí temný fantasy příběh, který má silné (a zajímavé) postavy, nechybí mu zcela epické momenty a místy je děsivý, až se mi svíral žaludek. Vizuální zpracování je bravurní. Kdo by čekal, že loutková animace může v roce 2019 vypadat tak skvěle? Pomáhá tomu vynikající soundtrack, dobré herecké obsazení i gradující napětí. A když se pak podíváte na (původní) film, celý jeho začátek se vám posune do mnohem děsivější roviny. Hra o Trůny se může jít vycpat. 

1. Le Mans '66

Na první místo ale stejně dávám Le Mans, ve kterém naprosto exceluje Christian Bale. A přestože mě automobilová tématika nikdy moc nezajímala, filmu nechybí vzrušení a napětí. Bavil jsem se od začátku do konce a dost možná bych ho hodnotil lépe než (taky skvělý) Rush. Nutně tragický konec je navíc podaný klidně a civilně. James Mangold prostě ví, jak pracovat s emocemi a já se nemůžu dočkat, co natočí příště. 

Bonus

Netflixový Zaklínač se podle mě taky opravdu povedl. Cavill je pro mě od nynějška Zaklínačem, a když jsem se teď vrátil ke knihám (jak jinak), prostě ho tam nemůžu nevidět. Jako dlouholetý fanoušek jsem nadšen a chci více. I když tu a tam se nějaká ta drobnost nepovedla. Loni jsem také objevil nejlepší (dobře, tady přeháním) knihu. Co knihu, trilogii! Problém tří těles je skvělou rozjížděčkou nejnápaditější scifi za… nejnápaditější scifi všech dob. Druhý (Temný les) a třetí díl (Vzpomínka na Zemi) jsou ještě lepší, ucelenější a zhltnul jsem je jedním dechem.

Filmy roku 2017

Nových článků na mém blogu příliš nenajdete. Tradiční souhrn nejoblíbenějších filmů roku si však rozhodně ujít nenechám.

10. Spojenci

Letos jsem toho viděl méně než minulé roky, ale nesmím opomenout film, který spíše patří do roku minulého. U nás měl ovšem odsunutou premiéru. Na Spojence jsem se těšil a v kině se dobře bavil. Zemeckis se nediskutovatelně vrátil do formy a na své konto si připsal čtvrtý povedený snímek v řadě. Také jsem měl pocit, že Pitt delší dobu nebyl ve výrazné hlavní roli. Svého seržanta Wardaddyho z Fury sice nepřekonal, ale skvělé Marion Cotillard parádně sekunduje. Hlavně to má ale atmosféru, i když nechybí tradiční Zemeckisův kýč.

9. Volání netvora

Jsem rád, že se distributorovi nepovedlo stejné faux pas jako v případě Where the Wild Things Are (aka Max a maxipříšerky), který se nakonec do kin raději nepodíval (inzerovalo se to jako rodinný a dětský film, viz český název). Volání netvora je sice film o dětské fantasii, ale rozhodně není pro děti. Je to dospělý a silně emotivní snímek, který prozkoumává téma samoty, odloučenosti od světa, dospívání a srovnávání se s těžkou ztrátou. Natočený je perfektně a Lewis MacDougall těžkou roli zvládl výborně. 

8. La La Land

I La La Land měl u nás zpožděnou premiéru, takže se překlopil až do roku 2017. Nebudu vám lhát, muzikály mě prostě baví a tento měl snad vše potřebné. Především ale připomínal filmy, které se už léta netočí. Hlavní dvojice spolu funguje skvěle a celý film by šel charakterizovat jako hravý. Příběh se však držel v celkem uvěřitelných mantinelech, což ještě umocnil až přehnaně realistický závěr. Chápu, že právě kvůli němu se film řadě lidí znelíbil, ale mně zase připomněl, že jde o novodobý snímek. Písničky navíc skvěle fungují i samostatně a soundtrack se tak drží mezi mými neposlouchanějšími alby uplynulého roku. 

7. Star Wars: Poslední z Jediů

Na nové Star Wars jsem slyšel hodně chvály i kritiky a osobně mám pocit, že osmička se hodně povedla na první zhlédnutí, zatímco z dlouhodobého hlediska může spíše tratit. Nikdy jsem neměl pocit, že by Star Wars film nabízel zbytečně moc překvapení. Tady se jich našlo hned několik a fungovaly perfektně. Jak to bude působit popáté nevím. I přesto se mi směřování ságy líbí, noví hrdinové se vyvíjí velmi zajímavě a třeba Kylo Ren je bezkonkurenčně nejzajímavějším "záporákem" z celé série. A i když se mi sedmička líbí více, rozhodně můžeme říci, že štafeta byla konečně předána.

6. Logan: Wolverine

V roce 2017 v žádném případě nebyla nouze o komiksové filmy. A přestože mě většina z nich bavila, vypíchnout musím jen jeden z nich. Wonder Woman nabídla opravdu svěží pohled na žánr, ale její závěr až nepěkně zapadl zpět do škatulky akčních popkornovek. Logan byl ale úplně jiné kafe. Určitě se neřadí do těch filmů, které si s chutí pustíte znovu. Je to náročná  a emočně vypjatá podívaná. Myslím, že lepší rozloučení s rolí si Hugh Jackman ani nemohl přát. 

5. Kráska a zvíře

Rozhodně můžete říci, že nová Kráska a zvíře je de facto přetočením původní kreslené muzikálové pohádky od Disney. A jsem za to moc rád. V příběhu sice stále najdete díry nebo nepříliš dobrý příklad pro mladé dívky, ale řada elementů byla drasticky vylepšena na úkol blbnutí a poskakování okolo. Nové pojetí otce Belly je nepopsatelně lepší, služebnictvo konečně dostalo také více prostoru a jejich prokletí dává alespoň trochu smysl a nakonec i zvíře nabízí více charakteru. Bella prošla asi změnou nejmenší, ale co si budeme povídat, Emma zpívá výrazně lépe než Paige O'Hara.

4. matka!

Aronofsky mě svými filmy vždy lákal a matka! ve mě zanechala asi nejhlubší zážitek v tomto roce. Jestli jsem říkal, že je náročné sledovat Logana, v tomto případě to platí dvojnásob. Ještě více jsem si to uvědomil na druhé zhlédnutí. Právě druhé zhlédnutí je potřeba, neboť teprve tehdy všechny scény nabudou svůj pravý význam. Nevím, jestli to i doma bude tak intenzivní zážitek, ale nakonec film nemohu doporučit všem. Sám jsem jím způsobil trauma u citlivější kamarádky. Jestli vám ale nevadí hororové prvky, určitě zkuste chytnout nějaké promítání třeba v klubovém kině.

3. Blade Runner 2049

Určitě není pravidlem, že by pokračování překonávala první díly, ale Denis Villeneuve to dokázal. Hlavně se nesnaží jen navázat nebo vzdát poctu uznávanému dílu. Místo toho nabízí precizněji vystavěný příběh, uvěřitelnější postavy a témata aktualizuje pro nové tisíciletí. Především ale přichází s celou plejádou vlastních nápadů a prozkoumává další sociální problémy. Jsem také moc rád, že tu není sexuální scéna připomínající znásilnění. Gosling navíc vedle Forda nehraje druhé housle, ale hlavní roli si obhájil. Ještě musím zmínit brilantní kameru a opravdu atmosferické záběry. Nový Blade Runner si také podle mě mohou užít i ti, kteří s prvním dílem neměli čest. 

2. Král Artuš: Legenda o meči

Jestli je pro mě Blade Runner sci-fi filmem roku, tak fantasy jedničkou musí být nový Artuš. Opravdu mě mrzí, že se mu v pokladnách tolik nedařilo, protože bych si takovéto produkce dovedl představit více. Film nabízí rychlou (až zběsilou) akční jízdu s euforickou hudbou, zábavnými postavami a netradičním pohledem na tradiční legendu. Zatímco se ostatní snaží hledat "skutečné postavy stojící za legendami", Guy Ritchie se utrhl ze řetězu a nabídl nejenergičtější film roku s obřím hadem, démonickým králem a kolosálními slony. Celé to ale funguje až neuvěřitelně dobře a u jedné projekce nejspíše neskončíte. 

1. Dunkerk

Jsem asi trochu předvídatelný, ale první místo musím vyhradit pro nejlépe zvládnutý válečný film od... ani nevím. Dunkirk mě v historii druhé světové války nepřestává fascinovat a Nolanův film zachytil jak onu sžírající depresi, tak nečekanou naději. Film drží rychlé tempo a iluzorní pocit, že neustále zrychluje, což je pro Nolana typické. Faktem je, že si u něj člověk neodpočine a výsledkem je hluboký zážitek. Ten jsem měl ještě umocněn sledováním na obřím IMAX plátně. Těžko se mi na filmu vypichují jednotliviny, když do sebe vše zapadá jako precizně zvládnutý stroj, který má ale hodně charakteru. Hrátky s časem z toho pak dělají výrazně více než "jen" válečný snímek.

Nakonec bych ještě rád zmínil několik příjemných překvapení. O Wonder Woman jsem již mluvil, ale zmínit musím i nové Jumanji. Čekal jsem opravdu málo a dostal překvapivě hodně. Není to film roku, ale jako rodinná komedie funguje výtečně. Hodně se mi líbila i nová verze Vraždy v Orient expresu a z romantických filmů si vzpomínám na Their Finest. Z českých filmů mě snad nejvíce zaujal Masaryk, především pro své nadstandardní produkční a herecké kvality. 

Velryby: Nečekané problémy (část 3.)

Na Startovači jsme s kampaní pro deskovou hru Velryby ničí svět uspěli, hru z velké části sami vyrobili a zbývalo ji odeslat startérům. A tady začaly problémy.

Problém číslo jedna? Startovač od lidí nevybírá telefonní čísla a my měli rozeslání hry domluvené s firmou DPD. Opět jde o výrazně levnější variantu než v případě České pošty. Nezapomeňte, že poštovné bylo zakomponováno v ceně hry a nebylo tak v našich silách dopravu měnit. Je možné zaslat balíčky přes DPD bez čísel? Věřili jsme, že drtivá většina proběhne bez problému. Po zkušenostech s hromadnou komunikací a reakcemi lidí jsme se rozhodli, že se nebudeme snažit čísla vybírat dodatečně a prostě to riskneme. Řekli jsme si, že lidé přinejhorším najdou lístek o nedoručení a budou si moci domluvit nové dodání sami.

Většina balíčků byla doručena v první vlně, ale samozřejmě přišly problémy. V mnoha případech byla chyba na straně dopravce. Někteří řidiči se ani nesnažili zvonit a z místa hned ujížděli (dle svědectví několika lidí), někdy dokonce vůbec nenechali lístek o nemožnosti doručení. Místo toho jsme dostali seznam balíků, které se nepodařilo doručit. Podle čísel jsme tak museli zásilky dohledat, lidi kontaktovat a domluvit s nimi další postup. Někdy se povedlo zkoordinovat nové dodání, jindy jsme počkali, až se nám balík vrátí, zjistili telefonní číslo a odeslali ho znovu. Takových případů bylo opravdu málo. Několik zásilek se však ztratilo kompletně a dopravce nás o nich neinformoval. Lidé se tak museli ozvat sami, že stále čekají a zásilka nikde. V několika případech si lidé nechali hru odeslat na recepci, kde nikdo nebyl ochotný balík přijmout. Vše se naštěstí vyřešilo a jelikož jsme hry odesílali o měsíc dříve, než jsme původně slibovali (nechali jsme si rezervu), drtivá většina lidí měla balík v ruce ještě před koncem srpna. 

Další rána přišla po rozbalení her. Určité procento zásilek trpělo slepenými kartami. Někde byl problém větší, jinde menší. Jen v několika případech byla hra nehratelná, většinou však byly postiženy pouze karty rozšíření. To samozřejmě nešlo vyřešit jinak než zasláním kompletně nových balíčků (rozsah poškození se lišil kus od kusu). Tady musím smeknout před Pepou Bělehrádkem, který kompletně šéfoval výrobě. Všechny karty v podstatě vyrobil a odeslal sám (zatímco já s Jindrou jsme v Praze, tiskárna je v Letovicích u Brna). Chvíli to trvalo, ale náhrady jsme odeslali. 

Pár reklamací přišlo i na poškozené žetony. Ty jsme si nechali vyrábět externí firmou a měli jsme vyrobenou rezervu, takže se odesílalo z ní. I když jsme se žetony snažili třídit a procházet, při tom množství nebylo možné uhlídat všechny neduhy.

Nejvíce mě mrzí, že jsme problém s kartami neodhalili sami. Všechny karty se kontrolovaly při výrobě (řezání a kulacení), jenže ke slepení došlo při zatavování do fólie (stejným způsobem jsme už vyráběli stovky balíčků dříve a k této chybě nikdy nedošlo). A když jsou karty jednou zatavené, je těžké je dále kontrolovat. Samozřejmě jsme několik kusů hry rozdělali pro kontrolu, ale měli jsme zrovna tu smůlu (štěstí?), že uvnitř byly karty v pořádku. 

Co si z toho vzít? Bylo by fajn, kdyby kolonku pro telefonní číslo nabízel sám Startovač. Pokud změna nepřijde, asi bude lepší vybírat čísla rovnou v kampani (při výběru konkrétní odměny), případně se pokusit co největší počet telefonů obstarat dodatečně. Do budoucna bychom také pravděpodobně volili jiného dopravce. A určitě bych se nebál před odesláním rozdělat více kusů.

Je však otázkou, zda se příště znovu pustíme do samovýroby. Možná ano, ale spíš bych ji omezil na závěrečnou kompletaci. Dnes už věřím, že mírné zdražení by startéři výměnou za profesionálnější produkt jen uvítali. Máme co zlepšovat a Velryby ničí svět byly skvělou průpravou. 

Předchozí články: Část 1., Část 2.

Velryby: Neúspěšně úspěšná kampaň (část 2.)

Jak jsem avizoval v minulém článku, naše kampaň byla sice ve výsledku velmi úspěšná, mám z ní ovšem rozporuplné pocity. A je to především má vina.

Při plánování jsme věřili, že musíme hru nabídnout opravdu levně, aby o ni lidé projevili zájem. Právě zde jsme se šeredně spletli. Dnes už vím, že jsme mohli nechat vyrobit profesionální krabičky, dokonce i ty kostky by se zvládly. U těch mi to však vadí o poznání méně. Nepoužíváme běžné rozložení symbolů D6, ale na stěnách najdete hodnoty: 1, 1, 1, 2, 2, 3. Výroba takových kostek je samozřejmě dražší a musíte u toho odebrat opravdu hodně kusů, ale ve výsledku by to nebyla taková zátěž. Na druhou stranu, řada lidí si naše kostky pochvalovala, že se jim ta ruční práce opravdu líbí. 

Vlastní výroba také znamená, že při zvyšování nákladu se de facto nesnižují náklady na jeden kus. Právě na této matematické operaci stojí většina kampaní. Více lidí si objedná naši hru, tím se sníží výrobní cena jednoho kusu a my tak za ušetřené peníze budeme moci nabídnout kvalitnější komponenty, více karet apod. Tomu se říká Stretch goals (u nás bonusové cíle). Jenže my si pro ně nechali naprosto minimální manévrovací prostor. I když částka násobně překonala daný cíl, nabídli jsme jen tři takováto vylepšení. První při 30 tisících, druhé za vybraných 55 tisíc a poslední za pokoření hranice 60 tisíc korun. Na druhou stranu mám ovšem pocit, že jsme vybrali nejlepší možné přídavky.

První bonus představoval balíček speciálních karet (delfínů), které hráči mohou libovolně zamíchat do balíčku. Tyto karty pak zásadním způsobem mění hratelnost. Pro nás to znamenalo pět nových ilustrací a testování nových nápadů. Druhý bonus přidal další kartu ve čtyřech barvách, čímž se optimalizovala hra v maximálním počtu hráčů. Poslední bonus byl opravdu speciální a jsem moc rád, že na něj došlo. Do hry jsme přidali čtyři nové herní karty, ale zároveň separátní pravidla popisující kooperativní hru. K této variantě jsme také nedávno připravili videonávod. Chtěli jsme toho nabídnout více. Třeba silnější karetní materiál s texturou apod., ale finančně nám to prostě nevycházelo. Je to opět poučení pro příště. 

Během přípravy kampaně se tak příště musíme zaměřit nejen na variantu splnění cíle, ale zároveň na jeho násobné překonání. Samozřejmě je dobré počítat i s variantou neúspěchu. Té jsme se samozřejmě báli, ale zároveň se utěšovali vědomím, že přinejhorším budeme mít hezkou vlastní hru. Pro hraní s kamarády je něco takového ideální.

Když mluvím o úspěchu, tak si nedělám iluze o hlavním tahounovi celé kampaně. Tím jsou bezesporu fantastické ilustrace, které mají na svědomí Jindra Pavlásek a Jakub Muřín. Doufám, že po rozbalení startéři nebyli hratelností zklamáni. Dle reakcí soudím, že nebyli. Asi nejčastější výtkou byla přítomnost náhody. S odstupem času nás samozřejmě napadá řada úprav, která by pravidla snad ještě o kus vylepšila, ale v žádném případě se za hru nestydím. 

Kampaň tedy skončila a my se vrhli na výrobu, což proběhlo překvapivě bez zádrhelů. Problémy vyvstaly až po odeslání. K nim se dostanu v dalším článku.

Část první: O přípravě
Třetí část: O výrobě a doručování

Velryby: Nedůvěra ve Startovač (část 1.)

Jak jsem slíbil, tak činím. Zrovna nedávno jsem předal poslední krabici Velryb, která se kvůli problémům s dopravou zasekla a opakovaně se ji nedařilo doručit. Jsem rád, že se všechny takové případy daly vyřešit osobní předáním. Ale hezky popořadě. 

Jak jsem zmiňoval už dříve, hru jsme z velké části vyráběli ručně. To znamenalo tři dny strávené v tiskárně, desítky hodin pre-produkce, velkou finanční úsporu, ale ve výsledku také řadu starostí. Odkud to vzít? Vše začalo nedůvěrou. Nedůvěrou v místní trh, ve Startovač a v ochotu koupit si deskovou hru. Báli jsme se,  že za běžnou tržní cenu moc kusů hry neudáme. Soudili jsme především podle předchozích deskoherních projektů na Startovači nebo Hithitu, které třeba dopadly úspěšně, ale žádný zázrak to rozhodně nebyl. Ve výsledku jsme se rozhodli nabídnout hezky vypadající hru za co nejnižší cenu. Jakmile jsme kampaň spustili, už nebylo cesty zpět.

Co znamená nízká cena? V každém balení najdete vedle 39 karet i dvě kostky, 36 žetonů, placku prvního hráče, pravidla a herní desku. To vše jsme nabízeli za 300 Kč i s poštovným. Bylo to možné jen díky kompromisům a vlastní výrobě. Přiznávám, že nyní mě ty kompromisy mrzí. Nejvíce asi u krabičky, která je lepenková, ručně polepená a složená. Vyrobit 200 krabic nám trvalo téměř celý den a byla to opravdu hrozná práce. Výsledek je dle mého slušný, ale vedle běžných herních krabiček vypadá lacině. A to také byl. Jenže profesionální výroba standardní krabice by nás vyšla ke 100 korunám za kus. Dnes vím, že by si většina kupujících bez problému připlatila. O tom svědčí i fakt, že se nejdříve rozebraly všechny dražší odměny, ve kterých jsme nabídli řadu hezkých bonusů. 

Ruční výroba také znamenala limitaci nákladu. Měli jsme představu, kolik toho bezpečně zvládneme vyrobit. Každá odměna tak byla kusově omezená. V průběhu kampaně jsme toto číslo navyšovali, jinak bychom týden před koncem neměli co prodávat a jen by se čekalo na konec kampaně. To by bylo fiasko. Na Startovači jsme nakonec nabídli 130 kusů, přičemž náklad byl samozřejmě vyšší. Vyrobili jsme toho více pro případ reklamací, něco šlo novinářům, některé kusy se vyráběly jako dárky a sami jsme chtěli něco do zásoby. 

Osobně preferuji kampaně s malým počtem odměn, ze kterých si startéři mohou vybírat. U nás to nakonec vypadá jinak. Navíc jsme vyráběli pexeso, placky, látkové pytlíky, pohlednice, omalovánky ale také látkovou velrybu nebo artbook. Množství různých edic je zapříčiněno postupným navyšováním kusů. Je to také něco, čemu bych se v budoucnu vyhnul. Představuji si, že optimální kampaň by měla mít základní edici za co nejrozumnější cenu a navíc jednu prémiovou. Lidé o hezké dárky evidentně stojí a nás opravdu bavilo jejich vymýšlení. Takže proč ne?

Nakonec jsme vybrali 467 % a 70 055 Kč. To určitě považuji za skvělý úspěch. Během plánování jsme však počítali s méně optimistickým scénářem, což mě nyní dost mrzí. Co se nám v kampani nepovedlo proberu v dalším článku.

Druhá část: O kampani
Třetí část: O výrobě a doručování

Velryby ničí svět

Můj blog se stal parodií! Raději mu přestanu říkat blog. Rád bych se však pochlubil projektem, na kterém s několika kamarády pracuji. Jsou to tak dva roky, co jsem propadl deskovkám a není tedy divu, že jsem chtěl na vlastní také pracovat. Mnohem pozoruhodnější ovšem je, že se nám jeden z projektů povedl dotáhnout do konce. Tím je pro mě úspěšná kampaň na Startovači, nadšené reakce z hraní a hlavně opravdová výroba. Ano, ta byla z velké části ruční prací a náklad činil 200 kusů, ale i to považuji za úspěch. Teď zrovna řešíme drobné patálie s dopravou a ani produkční část se neobešla bez jedné vady. Sám sobě však můžu slíbit, že až to vyřešíme, sepíšu nějaké post mortem.

Více o hře najdete na webu či Facebooku. Dokonce máme profil na Zatrolených hrách.