Vzdělávání hrou

I kvůli vlastní absolventské práci se snažím trochu zorientovat ve velmi zajímavé osvětě, které se dá říkat třeba edukace hrou či vzdělávání během hraní počítačových her. A zase tu máme dva póly - jedna strana hlásá, že počítačové hry jsou škodlivé, že dnešní děti akorát paralyzují a drží je od klasického socializačního procesu. Druhá strana se zase domnívá, že hraním počítačových her si můžeme osvojit vzdělání lépe než ve školních lavicích. Jenže ono to není tak jednoduché a pravdu nemá žádná ze stran. 

Nechci tu moc zabředávat do sociologie, ale vyhnout se tomu nejde. Po generacích usazených před televizí drtivě nastoupila kultura počítačová. Tím vzniká silná individualita. Rodiče si dnes stěžují, že jejich děti sedí před počítači a nemají skutečné kamarády. Přitom jejich děti žijí v sociálně otevřeném prostředí a denně se setkávají s mnohem více lidmi, než se generaci předinternetové mohlo vůbec zdát. Jenže to má svá ale. Může virtuální identita nahradit fyzickou přítomnost? U počítače se třeba vytrácí haptika, veškerá komunikace tak musí být nutně omezena. Zároveň se ale dnešní teenageři dokáží bavit v jeden moment s neuvěřitelným počtem lidí a u počítače vlastně nedělají nic jiného než komunikují. A kdo ví? Třeba přátelství "na dálku" může fungovat a dokonce lépe rozvíjet osobnost. Kdo ví? To zatím můžeme hádat, žádná uchopitelná data jsem pro to nenašel. 

Sezame, ty hlupáku!

Další velkou otázkou je, čím se vlastně vyznačuje edukační proces. Vědí to dnes děti? Rodiče? A vědí to vůbec učitelé? Pro demonstraci nám může trochu pomoci příklad z historie. O edukaci se pokoušela samozřejmě i televize (dnes už na to úplně rezignuje) a snažila se děti zábavnou formou vzdělávat před obrazovkou. Jistě si všichni vzpomínáte na Sezame, otevři se. Tento dětský pořad měl být oním spojením zábavy a vzdělání. Zajímavé je, že si ho vlastně všichni pochvalovali, protože nijak neškodil (na rozdíl od dalších programů). Jenže to vzdělání v něm není. Vysvětlit ten pojem je hrozně složité, tak to zkusím alespoň nějak povrchně. 

U vzdělávání nezáleží ani tak na typu látky, na základní škole není podstatný obsah učebnic biologie nebo zeměpisu. Tedy - je důležitý, alespoň v základech bychom prostě měli světu rozumět. Tím hlavním je ale forma učení. Mnohem zásadnější je totiž to, jak se učíme vzdělávat, jak nabýváme vědomosti. Když čteme knihu, tak je to velmi individuální zážitek, který je ale hluboký a kompletní. Podává nám informaci v nějaké šíři, kontextu a vyžaduje od nás soustředění. Propojení se školní lavicí přináší nároky na pozornost, přidává trénování teorie atd. Co dělá pořad Sezame, otevři se? Tak maximálně upevňuje pouto dětí k televizi. Zároveň má být vzdělávání systematické, uspořádané a cílené. Z toho nám jasně vyplývá, že Milionář není vzdělávacím pořadem. Jasně, zazní tam spousta zajímavých informací, které by nás mohly obohatit, ale většinou nás jen pobaví, a když pořad končí, tak zapomeneme většinu ze zachycených informací. Jen pro zajímavost, je spousta studií, které se snaží změřit, kolik zpráv si divák po zpravodajské relaci zapamatuje. Výsledky se hodně liší, ale je zajímavé pozorovat, kolik lidí si nepamatuje nic. Podle Katze je to 21 % diváků - hodinu po vysílání si nevzpomenou na jedinou zprávu. Podle Sterna dokonce 51 %. A tady máte sílu televize a informovanosti. Ale tím se teď nebudeme zabývat. 

Aby se vůbec dalo mluvit o nějaké edukaci, tak musíme mít přesně danou strukturu, která žáka provádí látkou k určenému cíli, zároveň divák nesmí nic vynechat ani přeskočit. U televize je tu také problém minimálních nároků - nevyžaduje disciplínu, nevyžaduje pozornost, nikoho nezkouší, nic neověřuje - dítě klidně může sedět u telky a baštit párek s hořčicí. Z toho taky vzniká pocit, že by po nás škola neměla nic chtít.

Pohni obrazem

A počítač (abych se konečně dostal k tématu) zde hraje velmi obdobnou roli, ale přece dochází mnohem dál než televize. Pojďme se podívat na některé flashové hry, které jsou zařazeny do kategorie edukativní. Google mi nabídl třeba stránku Learning Games for Kids. Docela mě děsí, že procvičování psaní všemi deseti je bráno za vzdělávací proces. Jak se liší od procvičování práce s lopatou? Jde o procvičování nějaké manuální zručnosti, výuka je hlavně duševním procesem. Dále nám server nabízí opakování slovíček, vybarvování, spojování... většinou se jedná o nástroje, které se dají použít k rozvíjení vzdělání. Sám vzpomínám, že jsme na základní škole často opakovali slovíčka a gramatiku v počítačovém softwaru, ale vždy šlo o rozšíření, které přicházelo po aktu výuky. Spíše se tedy jednalo o testování.

A teď jsme u toho, k čemu se tedy hry vlastně hodí a jakou roli mohou zaujmout ve vzdělávání. Dovedu si velmi živě představit situaci, kdy učitel po výkladu vyzve žáky, ať si na obrazovkách zapnou hru, která bude učivo nějak simulovat a nabídne žákům možnost vyzkoušet si (alespoň virtuálně) tu a tu problematiku, kterou se právě zabývají. A pozor. Takový přístup může mít perfektní dopad, pomůže žákům věc názorně pochopit.  Stále tu ale zmiňuji, že může pomoci. Stejně tak může pomoci obrázková prezentace, AV nahrávka nebo nějaká projekce. Stejně tak si dovedu představit, že žáci ve škole něco proberou a doma si zahrají nějakou hru, která bude učivo reflektovat. Jasně, proč ne. 

Zásadně ale nesouhlasím s myšlenkou, že by hry samy mohly edukovat. Mohou rozvíjet, ne však vzdělávat - z pravidla nemají potřebnou strukturu, v první řadě chtějí hráče pobavit, vyvolat v něm emoce apod. Hezky je to vidět na příkladu World of Warcraft. Je tu spousta lidí, kteří vám řeknou, že se díky hraní této hry naučili anglicky. To zní dobře a dokonce to má svůj důvod. Hra je to poměrně složitá, komplexní a je potřeba si překládat zadání úkolů atd. Mimo to může dojít ke konverzaci s cizincem a angličtina je samozřejmě hlavním jazykem pro mezinárodní komunikaci. Jenže hra samotná neumí vzdělávat, nemá propozice pro výuku. Co ale dělá skvěle je praxe. Pokud se něco učíme ve škole, a pak to hned můžeme aplikovat ve hře, tak to funguje moc dobře. A to pozoruji i u svého bratra, který se kvůli nutnosti komunikace neuvěřitelně zlepšil v angličtině. Oproti svým spolužákům vyniká, ale nepřestává s pílí, naopak se přihlásil do pokročilejších soukromých kurzů, protože chápe tu potřebu studia. Hra mu dá prostor pro realizaci, učit se ale musí jinde. A WoW dává ještě jednu věc - motivaci učit se. To je věc, která by se neměla podceňovat.

Stejně tak hraním Assassin's Creed 2 spousta hráčů získala zájem o období renesance. Samozřejmě, hra obsahovala mnoho faktů, které třeba rozšířily vědomosti (letmo vzpomenu na DaVinciho). Vždy ale musíte na něčem stavět. Pokud je hráč tupec, co neví nic, tak si ze hry také nic neodnese. Pokud je možné v něm vzbudit zájem, tak je to jedině dobře. Já sám jsem se už tolikrát skrz literaturu, film nebo právě hru dostal k zajímavému tématu, které jsem si následně nastudoval, protože mě zaujalo.

Škola hrou

Jeden z tvůrců hry Veligrad Fos-Zoe-Nika Michal Hlavica pro Hrej.cz řekl: "Systém vzdělání se musí přizpůsobovat měnící se společnosti. Osobně si myslím, že úpadek vzdělanosti v ČR je způsoben právě neschopností změnit náš zastaralý pohled na vzdělávání." S tím se dá souhlasit, ale opět vyvstává varování - skutečně je problémem zastaralý vzdělávací systém nebo to je neochota dětí se vzdělávat? Když jsme u těch her, tak si musíme položit základní otázku: Je vzdělávací proces slučitelný se zábavou? Dnes nám přijde, že co není zábavné, tak to nemá smysl. Duchovního prožitku jsme se vzdali a jediné, co nás zajímá, je zábava.

Dnes je v módě připomínat našeho nejlepšího filozofa J. A. Komenského (ze kterého jsme udělali učitele), který přece hlásal, že škola by měla být hrou. To je sice pravda, ale kdyby věděl, jak si to dnes většina lidí vykládá, pravděpodobně by se zhrozil. Když to zjednoduším, tak měl na mysli formu výuky, která je názorná (doslova to popisuje jako divadlo). Nemusí to vůbec znamenat, že by nás to mělo předně bavit.

Na závěr zopakuji, co jsem se snažil říct už v průběhu - hry jsou skvělou pomůckou při výuce, nabízejí nám prožitek, zkušenost a praxi. Pokud je správně uchopíme, tak mohou být užitečné. Zároveň ale varuji před obcházením samotného vzdělávacího procesu, který není o zábavě. Jak říká M. McLuhan: "The medium is the message", tak bych to klidně vztáhl i na hry, jejich forma sama o sobě určuje, jak k nim budeme přistupovat, ať už je obsah jakýkoliv. 

Asociální singleplayer

Na Twitteru jsem zaznamenal kategorický nesouhlas některých českých herních novinářů s tvrzením ředitele Cryteku, že klasický single-player musí ustoupit a hry se přeorientují na „social experience“. Zarytým opěvovatelům prvního Dooma se hrůzou postavily vlasy na hlavě a rychle se potřebovali někomu svěřit s přesvědčením, že Crytek sám single-player hry dělat neumí. Posměšně možná přemýšleli nad Crysis Farming Simulátorem na Facebooku. Jenže já si myslím, že tak to není. A dokonce jsem přesvědčen, že za rozmach her pro jednoho hráče může jakási anomálie a pomalý technický vývoj. 

Prvním vodítkem může být historie her, jen si musíte uvědomit, jak se hrály hry před tím, než jsme se posadili před obrazovku. A vůbec, co náš osobní vývoj? Kdy jsme se seznámili s nějakou hrou prvně? Člověk si možná hrál s autíčkem sám, na začátku určitě, potřeboval si to osahat, zjistit, jak věci fungují, ale ta opravdová zábava přišla ve chvíli, kdy na návštěvu přišli kamarádi (já třeba vzpomínám na večery, kdy přijeli rodičům známí a přivezli své děti, abychom si mohli společně hrát). Nepamatuji si, jak jsem si sám hrál s autíčkem. Pamatuji si, jak nás bylo víc, tři nebo čtyři, jezdili jsme po koberci (samozřejmě s motivem města), závodili, rozebírali si parcely, vyměňovali auta… to byl skutečně velký social experience. Nebo ještě můžu přidat vojáky - každý si hrál s vojáčky, rozdělili jsme si celou sbírku, každý kontroloval něco a pamatuji, že jsme občas bojovali proti sobě (a byla to vždy lítá řež) nebo i spolu a vlastně jsme se kooperativně snažili vyřídit domnělého nepřítele. 

Jak vzpomínám na dětství, tak si vybavuji fiktivní přestřelky na zahradě. Samozřejmě jsme měli různé kapslíkovky, kuličkovky a nebo jen atrapy, které jsme si s kamarády rozdělili, určili týmy a na vymezeném prostoru běhali, schovávali se, stříleli a soupeřili mezi sebou. Když to hodně přeženu, tak ta podstata je vlastně stejná jako u Call of Duty. 

Stále nevíte, kam mířím? Tak to pojďme vzít trochu jinak. Ještě, než vůbec byly nějaké videohry, tak co lidé hráli (a samozřejmě hrají stále)? A teď nemyslím jen děti. Tak třeba karty, různé stolní hry, některé hazardní hry… většinou se jedná o interakci několika hráčů - v drtivé většině jsou ty hry kompetitivního charakteru. Samozřejmě se najdou i hry pro jednoho hráče, napadá mě třeba Solitaire (oproti PC verzi jde podvádět :D).

Co je podstatou videoher? Bavit. A člověk se většinou lépe baví ve společnosti. Hrát šachy proti sobě samému je lehce asociální. A tak bychom také mohli koukat na single-playerové hry. Proč bych měl chtít hrát sám, když můžu hrát s přáteli? Zkusme se na to podívat jako na volbu - sám / ve skupině. Pro obhajobu singlů: hry více hráčů většinou nemají tak promakaný příběh. Kampaň v Black Ops 2 je jednoduše nářez - je to takový lepší film, ale pak se stejně těšíte na tu zábavu v multi-playeru. A to by mohl být jeden směr - single-player by se mohl zaměřit na vyprávění příběhů a rozvíjet filmový průmysl o další sféru, tedy o interakci.

Proč má vlastně historie videoher převážně single kousky? Vidím v tom technické omezení - proti split-screenu prvně bojovalo nízké rozlišení a malé obrazovky (na konzolích to bylo trochu lepší). Vykreslovat více výřezů z jedné úrovně také ukousne více výpočetního výkonu. Proti hře po internetu zase mluvilo pomalé a drahé připojení. Online hry samozřejmě přicházely, ale hráči se jich prvně báli a proniknout do tohoto světa nebylo vůbec snadné. Funguje totiž úplně jinak, než na co byli všichni zvyklí. Ano, více se podobal reálné sociální zábavě, ale to by si to taky někdo musel uvědomovat. 

O podobě single-playeru se můžeme přít, já ale nečekám, že zmizí úplně, spíš se trochu přetvoří. Názornou ukázku nám dává nově vydaný Real Racing 3, který má tzv. Time shifted multiplayer. Funguje to tak, že s přáteli (a světem) nezávodíte napřímo, ale když odjedete závod, tak se vaše jízda zaznamená a hra vás může jako AI protivníka šoupnout k někomu jinému. Stejně tak vy závodíte se skutečnými lidmi (spíše s jejich časy - hra podle času, vozu a zkušeností modeluje jízdu - nejedná se tedy o přesný záznam) a především se svými přáteli. Je to single-player hra? Ve své podstatě ano, s nikým nekomunikuji, mohu si to pauzovat, jak chci, závodit mohu kdy chci, atd. Hrozně těžko se hra škatulkuje, ale já ji vidím někde na pomezí. Možná bych RR3 nazval nepřímým multiplayerem. 

 

A oproti zmiňovaným sólistům se najde i kupa lidí, kterým už dnes single nic neříká. Tak například můj bratr. Hraje WoW, Diablo 3 (což je mimochodem taky takový hybrid), CoD, BF a nově třeba Crysis 3. U posledních třech zmiňovaných nikdy single ani nezapnul. A ani se mu nedivím - není k tomu důvod (možná tak v tuhé zimě, kdy padá internet), s kamarády je to mnohem větší sranda. V singlu navíc všechny postřílíte bez mrknutí oka (a teď nemluvím o tom, že nové hry už nenesou takovou výzvu), ale skutečnou výzvou je teprve až další skutečný hráč, kterému můžete dokázat, že jste prostě lepší! Vzpomeňte na tu zahradu, taky jste chtěli všem ukázat, že jsou proti vám úplné nuly. 

Mohl bych toho napsat ještě spoustu. Určitě by za zmínku stála obliba Minecraftu nebo připravované Destiny, které také boří pojem hry jednoho hráče. Takže závěr? Myslím si, že hlavním tahounem herního průmyslu bude sociální multiplayer (a to není jen ten farming, to jsou i kompetitivní hry, jako třeba zmiňovaný Real Racing 3) a single-player se stane mnohem intimnější záležitostí. 

Ach ty moje neposedné prstíky

Asi jsem měl málo práce nebo nevím proč jsem spolu s Jakubem Zelenkou rozjel nový projekt s názvem Prsty v akci. Nelekejte se! Jde o úplně něco jiného, než jak to na první pohled vypadá. Ve skutečnosti pod tímto zavádějícím názvem není nic jiného než blog o mobilních hrách. Nedávno jsme se s Kubou přistihli, že se nějak často bavíme o mobilních hrách, ale ani jeden o nich nepíšeme (Kuba píše pro Root.cz o linuxových hrách). A slovo dalo slovo a koncept byl na světě - o mobilních hrách netradičně. Celé jsme to pojali uvolněně a s humorem, takže by se čtenář neměl nudit. Články jsou krátké (až na prstolam, který ale chceme vydávat méně), normální recenze se vejde do jedné normostrany, a to by měl být strop. 

Nápad vznikl minulý víkend, od té doby jsme vymýšleli a formulovali nápady, já připravoval grafiku a web a dokonce jsme to celé zvládli s předstihem. Deadline jsme si nastavili na dnešek s tím, že vydávat začneme v průběhu příštího týdne. Nakonec jsme to rozjeli včera a článků máme rovnou několik v zásobě. Nevyhrazujeme se proti žádné platformě (až na přenosné konzole (PSV, NDS...), ty jsou zastoupeny v magazínech), zaměřujeme se na iOS, Android i WP. Nejvíce ale asi bude vidět iPad, protože ho s Kubou oba máme. Já mám pak telefon s WP7, na kterém také hraji, a Kuba má zase Android. Ale ono to stejně skoro všechno vychází multiplatformě. 

Pokud hrajete na mobilu nebo tabletu, tak určitě koukněte. Pokud nehrajete, tak se koukněte taky, alespoň uvidíte, co se dnes vůbec hraje za hry - budete koukat.

Prsty v akci

Jeden povolební

Když nad tím tak přemýšlím, tak není úplně zásadní kdo je vítězem - ať už to dopadlo jak to dopadlo - ale hodně ukazují také výsledky. A zpráva je to skvělá a velmi pozitivní. Přestože vyhrál Miloš Zeman, kterého můžeme vnímat jako Klausova pokračovatele a představitele politiky 90. let, k volbám přišlo ohromné množství lidí, kteří dali jasně najevo, že už nechtějí v politice hrubou sílu, že nechtějí za svého prezidenta hulváta a naopak chtějí jít cestou pozitivní. Také jsem byl nadšen z toho, že k volbám šla veliká spousta lidí, kteří se o politiku vůbec nezajímají, ale ta negativní kampaň je zasáhla tak silně, že prostě k urnám šli říct své ne lhaní, urážení a napadání. 

A přestože Karel Schwarzenberg prohrál o celých 10 %, což není zanedbatelné, tak se tu dala dohromady skupina 2 241 171 lidí, kteří nemají zájem o agresivní politiku. A přestože hnutí Pozitivní evoluce nedopadlo zrovna nejlépe (alespoň to tak vypadá), tak má svůj ohromný přínos, protože opět ukazuje tu touhu po změně, po lepším vnímání celé politické scény. Věřím, že podobných pokusů bude přibývat. Tendence (a nejen u nás) opovrhovat politikou je velmi silná, ale pokud i nadále poroste snaha prosazovat to pozitivní myšlení a s touto snahou se do politiky začnou dostávat lidé noví, tak si třeba v budoucnu začneme naší reprezentace více vážit. A to by byla hezčí budoucnost. 

Filmy roku 2012

Naprosto upřímně říkám, že jsem neviděl všichni, všechny ba dokonce ani všecky filmy tohoto roku. Možná ani ty nejlepší. Určitě by se mi v noci ale špatně spalo, kdybych nesestavil tradiční žebříček nejlepších filmů. Rovnou takhle na začátku ujasním jednu záludnost. Z Ameriky je to k nám dlouhá cesta a kvůli vánočním zácpám (no, možná to nebude úplně ono) některé filmy přijdou později. To v praxi znamená, že je na ČSFD najdete s nálepkou 2011, ale u nás v kině byly až v roce 2012. A byla by hrozná škoda je úplně vypustit. Proto budu počítat i filmy z konce minulého roku - uvedené až letos. 

1. Skyfall

Pro mě ohromné překvapení! Bondovky mám moc rád - jak ty staré, tak ty nové. Vždy to byly takové zábavné pohádky, mezi tu lepší kinematografii bych je ale rozhodně neřadil. A to se teď změnilo - možná proto první místo. Skyfall si sice místy uchovává humor a to něco dětinského, ale Sam Mendes z toho dokázal udělat dospělý krimi thriller, který mě naprosto pohltil a upoutal. Dokonce bych řekl, že to má v sobě něco z Temného rytíře - asi tu tíživou atmosféru (což je letos hodně cool, viz CoD: Black Ops 2). Strašně nadšený jsem byl z některých prostředí - siluety v ohni, opuštěný ostrov, opuštěný Skyfall, siluety před LED panely v Šanghaji atd. Craig je drsňák a hlavní záporák se tentokrát opravdu vydařil - Javier Bardem předvedl skvělý výkon a z jeho zubů je mi ještě teď zle. Pokračování to rozhodně nebude mít snadné, pokud chce udržet krok s teď nasazeným tempem. 

2. Atlas Mraků

Film, který nestačí vidět pouze jednou a navrch to chce přihodit ještě knížku. Pro někoho trochu nesrozumitelný slepenec, pro mě úchylárna - v kině jsem se opravdu hodně soustředil a dával si vše opatrně dohromady. Ve výsledku mi to celé dávalo smysl, z čehož jsem byl neskutečně nadšený. Navíc má film velmi působivou výpravu a ani nepůsobí zdlouhavě, protože je to 6 příběhů propletených dohromady. Některé jsou odlehčenější, ale všechny spolu souvisí a něco představují. O tomto filmy by se daly popsat stohy, ale jednodušší bude říct, že pokud jste to ještě neviděli, tak si pospěšte, ať nepropásnete kino.

3. Avengers

Komedie, komix a kupa skvělý hrdinů v jednom filmu. Tahle přehlídka super-eg je nesmírně zábavná a bavím se i po několikátém zhlédnutí. Různé charaktery pohromadě překvapivě fungují a různé mind-fuck scény mají za následek pořádné výbuchy smíchu. Prostě pořádná porce zábavy pro každého milovníka fantasmagorií. Velké plus je Marka Rufalla aka Hulka. Bitka mezi Thorem a Iron Manem také stojí za to. 

4. Temný rytíř povstal

Popravdě vůbec nechápu ty zklamané diváky, po Jokerovi a Ra's al Ghulovi přichází hrubá síla a hlavně bolest - hlavní téma závěru trilogie. Nolanovi lze hlavně pochválit uvěřitelnost a těžkou atmosféru. Také se mi líbilo ztvárnění nového Robina - v seriálu a předchozích adaptacích mě vždy nesmírně rozčiloval. V tomto filmu konečně dostává smysl. Protože Batman je symbol - může jím být kdokoliv. Pocit zoufalství z toho doslova sálá. A k tomu ještě ty emočně vypjaté scény... jo todle se povedlo. 

5. Hugo a jeho velký objev

Tentokrát jsem dokonce neviděl ani trailer, vůbec jsem nevěděl na co jdu do kina. A o to nadšenější jsem pak byl. První část filmu je smutný příběh o chlapci - druhá část vypráví odlišný příběh o jiném smutném člověku. Zároveň je to ohromná pocta kinematografii s precizním zpracováním a výpravou. Zážitek jsem měl ještě zpestřen tím, že jsme se zrovna tou dobou ve škole o začátcích kinematografie bavili. Možná i proto mi některé věci docházely rychle, ale věřím, že si tento film užije každý. 

6. Looper

Konečně chytré scifi! Jo, Looper je veskrze promyšlený příběh o tom, jak těžké je pro tvrdohlavého mladíka přijmou odpovědnost za své budoucí já. Závěr je skvěle vyhrocený a posouvá film na úplně jinou úroveň, geniální je rovněž hudba a ozvučení. Míst k přemýšlení je víc než dost a co víc - nejsou vám okatě předhazovány... prostě musíte pozorně sledovat. Skvělá ukázka toho jak se točí levné a promyšlené scifi. A zároveň se znovu potvrzuje, jak rozdílné role umí Joseph Gordon-Levitt zahrát - a navíc velmi dobře. 

7. Anna Karenina

Trochu se to dalo čekat - můj oblíbený režisér obsazuje mou oblíbenou herečku do velmi zajímavého námětu. Těšil jsem se jak malej kluk a dostal jsem mnohem víc, než jsem si představoval. Za přidanou hodnotu považuji divadelní zpracování - vůbec to film neomezuje a naopak mu to dodává na dobovosti a zajímavosti. Některé scény mají doslova taneční choreografii a celé je to krásně melodramatické.  Malá výtka snad jen za Aarona Taylora-Johnsona, který byl tak nějak prkenný a tu zamilovanost jsem mu prostě nevěřil. 

8. Méďa

Asi největší úlet roku, drsný plyšový medvěd mě z plakátů spíš odrazoval, ale první trailery dávaly tušit, že to bude stát za to. A taky že jo, z Médi člověka prostě bolí břicho, u některých fórů jsem se divil, co to vlastně tvůrcům prošlo a narážky na Twilight tomu nasadily korunu. Minule to byl Princ a Pruďas, tentokrát Méda - absurdní komedie pro otrlé.

9. Raubíř Ralf

Nerad bych letos vynechal animák a Ralf je asi to nejlepší, co k nám na plátna kin přišlo. Zbytek je těžká bída a Rebelka je pro mě ohromné zklamání (a na Pixar už si nevsadím). Raubíř se ale povedl, není to jen jednoduchá pohádka, naopak, skrývá v sobě ohromný potenciál právě pro dospělé a pamětníky (hrdina v krizi středního věku - automatové hry). A málokteré oko při závěru zůstane suché. 

10. Hobit: Neočekávaná cesta

Hobit je srdeční záležitost - kdybych dělal jakkoliv dlouhý žebříček filmů, tak se tam vždy musí objevit. Takový je zákon! V kině jsem na něm byl zatím dvakrát a i podruhé mě nesmírně bavil a nabídl mi další pohledy. Z pohádkové předlohy se klube trochu neposlušný puberťák zaseknutý někde mezi příběhem pro děti a dospělým Pánem Prstenům - je to trochu daň za to filmové plátno, ale Jackson si s tím poradil snad nejlépe, jak mohl. Oproti knize jsou postavy prokreslenější a zápletka je složitější. A pro děti to tak docela není - u scény s Glumem (snad nejlepší z celého filmu) se bál nejeden dospělák. Nadšený jsem byl také ze závěru, který je vymyšlený skvěle - hrozně jsem se bál, jak ten příběh rozseknou. Ale povedlo se to dobře, nenásilně. Už teď se těším na ten maraton šesti filmů ze Středozemě. 

Z českých filmů mě letos nejvíce bavil Okresní přebor, který parádně navazuje (příběhově předchozí) na povedený seriál. Jsem rád, že u nás stále umíme točit povedené komedie - delší dobu se zdálo, že to už nikdo nedokáže. Nadšený jsem byl také z noirového Ve stínu - nevěřil jsem, že čeští tvůrci dokáží tuto látku dobře zfilmovat. A opět - povedlo se. Z letošního roku jsem hodně nadšený. Teď se ještě hrozně těším na Bídníky a příští rok to vypadá na několik zajímavých scifi, tak uvidíme :) 

Na skok po dlouhé době

Konečně můžu říci, že jsem na škole prošel modulem, který byl naprosto perfektní, posunul mě dopředu a skutečně mi něco dal. To se dá říci jen opravdu u malého počtu předmětů, přestože mě třeba baví. Posuďte sami, vždyť to znáte. Od druhého ročníku si na naší mediální škole vybíráme praktické dílny, kde děláme jakousi praxi uvnitř školy. Já jsem se dostal do dílny TV rozhovorů, kde spolu s dalšími spolužáky připravujeme zajímavé rozhovory, oproti předchozím semestrům (kde tam byl úplně jiný tým), jsme celou dílnu pojali po svém, vytvořili znělku, vymysleli koncept pořadu a pozvali skutečně zajímavé hosty z mediálního světa, ne jen spolužáky či kantory. 

Nejvíc mě mrzí, že v tuto chvíli sem nemohu umístit výsledné rozhovory, nejprve musí projít kolečkem ve škole a až později je budeme moci nahrát na internet. To ale teď není podstatné. Důležité je, že mi ten jeden semestr dal opravdu hodně, kdy jsme trávili společně s týmem dalších šesti lidí (plus dvou trenérů) vytvářeli zajímavý obsah s jasným cílem, myšlenkou a naprostou nasazeností každého. A to se taky často nestává. Za scenáristiku například ručil @jakubzelenka, já jsem zastával víc pozic - režiséra, střihače a grafika. Střih probíhal rovnou online, což je občas dost o nervy, když host odpoví krátce a já mám najednou krátký detail apod. 

Rozhovorů jsme natočili hodně, pozvali jsme i spolužáky nebo kantora, ale to bylo vše jen testovací. Hlavně jsme se připravovali na dva závěrečné rozhovory s lidmi, kteří mají co říct a pro naši cílovou skupinu (spolužáci) můžou mít opravdu přínos. Prvním hostem byl František Fuka - kontroverzní bloger, který si tím jako jediný skutečně vydělává a lidé mu pravidelně za články platí. Není to novinář, je to "jen bloger", jak by řeklo několik našich kantorů, proto nám připadal velmi zajímavý a offline promítání dopadlo velmi dobře. 

Druhým hostem byl Petr Šimůnek, šéfredaktor českého Forbesu, naprostý opak Fuky, prošel si televizí, rádiem, deníkem a aktuálně šéfuje tištěnému měsíčníku. Jeho zkušenosti jsou ohromné, a proto není divu, že rozhovor přinesl spoustu zajímavých odpovědí, které budou obzvláště pro začínající novináře a elévy přínosné. Natáčeli jsme dnes, mě tak ještě čeká finální úprava, zkracování, přestřihávání a následně offline. Ale už teď jsem v klidu, protože toto je materiál, který skutečně má smysl. 

Na závěr se pochlubím znělkou, která by možná taky neměla jít ven, ale točili jsme ji mimo čas vyhrazený výuce a věnovali jsme do její tvorby spoustu vlastního času. Představuji vám Tomáše a Marii, naše moderátory - koncept je takový, že v rámci jednoho pořadu vznikají s jedním člověkem vždy dva rozhovory - první s Tomášem o práci, je zároveň formálnější, a druhý s Marií o volném čase nebo zájmech, tentokrát trochu uvolněněji. Jelikož se jedná o krátké rozhovory, zvolili jsme název Na skok.